Holeček, Lukáš: Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949)

Holeček, Lukáš
Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949)

recenze kultura

Jaké byly nejoblíbenější knihy prvorepublikových vědců, herců, politiků nebo i náhodně vybraných čtenářů? Kdo se ankety kniha roku Lidových novin záměrně neúčastnil a jaké byly konkurenční akce jiných periodik? Obsáhlý svazek přetiskuje komentované odpovědi tehdejších hlasujících a poskytuje poutavý čtenářský profil československé společnosti.

Anketa jako kulturně-historický kaleidoskop
Lukáš Holeček
(ed.): Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949). Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2022, 654 s.

Nic zvláštního mě nenapadá. To jsou slova, která prezident T. G. Masaryk pronesl, když byl roku 1928 kvůli prvnímu ročníku ankety kniha roku Lidových novin telefonicky dotázán, jakou nejzajímavější knihu v tom roce četl. I po téměř stovce let se tato anketa nadále koná, jakkoliv mají její dnešní účastníci poněkud sofistikovanější a konkrétnější odpovědi.

Respondenti známí i neznámí
O tom, jak se anketa do roku 1949 proměňovala, jaké byly její výsledky i jednotlivé odpovědi poskytuje ucelený přehled kniha Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949). Přináší kompletní odpovědi tehdejších hlasujících, komentované přehledy výsledků i doprovodnou studii editora knihy Lukáše Holečka. Publikace mimo jiné poukazuje na to, že anketa zpočátku neměla žádná pravidla, takže zúčastnění mohli hlasovat i pro svoje vlastní díla (například Nezval pro Edisona), případně ji mohli jednotliví nakladatelé pojmout jako příležitost k propagaci svých vlastních knih. Zvláště při telefonickém dotazování zprvu mnozí, nejen TGM, uváděli, že neví, že si konkrétní tituly nepamatují, případně že se musí (jako továrník Baťa) zeptat manželky, která jim předčítá. Uváděli také, že nejzajímavější knihu hledají celý život a ani toho roku ji nenašli. Poslanec Alfréd Meissner se naopak omlouval za to, že není profesionálním literárním kritikem a nemá dostatečnou odbornost na to, aby byl jeho úsudek kvalifikovaný – nicméně po tomto dlouhém úvodu několik titulů řádně jmenoval.

Profesní zastoupení zúčastněných přitom bylo skutečně pestré: v anketě každoročně odpovídali reprezentanti mnoha nejrůznějších oborů (vedle politiků a literátů též divadelní a filmoví herci, majitelé významných podniků, veřejní činitelé, vědci, profesoři atd.). Naopak F. X. Šalda, nejrespektovanější osobnost zdejší meziválečné literární kritiky, se jí kvůli svému více než rezervovanému vztahu k Lidovým novinám nezúčastnil nikdy, i když ostatní relativně hojně hlasovali pro jeho vlastní knihy či jeho Zápisník.

Čítankový materiál i notové partitury
Z knih, které v anketě byly úspěšné, je většina známá i dnes a patří k čítankové a ve školách doporučované četbě; jako příklad můžeme jmenovat tituly Markéta Lazarová, Nikola Šuhaj loupežník nebo román Na západní frontě klid. Podle Daniely Iwashity a jejího článku Kniha roku: víceúčelová hra (LN 2004, č. 282, 4. 12.), který nicméně v knize zahrnut není, byl jejím absolutním vítězem ankety další klasik – Karel Čapek byl v roce 1934 nejúspěšnější s Povětroněm, roku 1935 zvítězily Hovory s T. G. Masarykem a o dva roky později První parta. Jiné oceněné tituly se do obecného povědomí většinových čtenářů znovu vrací až po roce 1989, například Durychovo Bloudění, o kterém mimochodem i výše zmíněný Šalda prohlásil: „Vezmeš-li po něm do ruky dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska, je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo piliny.“ Další jsou dnes prakticky neznámé, jako životopisný román o Vincentu van Goghovi Hlavou proti zdi od Vladimíra Drnáka, což byl pseudonym Jana Václava Rosůlka (1894–1958) – česky kniha vyšla naposledy roku 1969. A ještě méně je dnes zřejmě známý americký novinář John Gunther (1901–1970) a jeho ve třicátých letech opakovaně vydávaný spis Evropa – jaká je. (Po konci války pak ještě stihla vyjít jeho další kniha Asie jaká je.)

Výsledky ankety poskytují mnoho materiálu ke zkoumání: kromě souvislého sledování četby významných prvorepublikových literátů v nich můžeme najít, řečeno s Iwashitou, „zárodky paradoxních příběhů“ (roku 1934 hlasuje Emanuel Moravec pro knihu Zhroucení Německa) nebo „zvláštní příbuznosti“: Marie Majerová i komik Jindřich Plachta čtou roku 1934 s chutí Célinovu Cestu do hlubin noci (dodejme, že je spojovalo členství v KSČ). Hlasování ovšem místy potvrzuje i to, že i umělci z odlišných ideových táborů spolu mohli mít přátelské vztahy a navzájem oceňovat díla svých myšlenkových antipodů: tak mohl katolík Jaroslav Durych hlasovat pro komunistu Vladislava Vančuru. Obecně pak platí, že jednotliví dotazovaní vtiskovali anketě smysl a styl, jaký sami chtěli. Někteří ji pojali jako příležitost k vyřizování účtů: Jakub Deml například jistou cizí knihu doporučoval k četbě všem, kteří se pohoršovali nad jeho Zapomenutým světlem. Anketa se dala využít také k protestu vůči oficiálním oceněním, např. státním cenám, nebo trochu jako happening: staroříšský nakladatel Josef Florian v odpovědích dle Iwashity spojoval „aktuálnost s nadčasovostí“: roku 1928 četl knihu Job. Bible či její části se v anketě obecně vyskytovaly často, i když někdy v poněkud zvláštních kontextech. Třeba mineralog a petrograf Vojtěch Rosický (1880–1942) napsal, že jej v roce 1934 nejvíce zaujal Starý zákon, který prý „bedlivě pročetl zajímaje se o jeho znalosti mineralogie“.

Někteří hlasující se uchylovali k velmi specializovaným, pro neodborníky těžko kontrolovatelným publikacím: „Vypadají hrozně výjimečně, učeně, nadprůměrně,“ hodnotil to šéfredaktor Lidových novin Karel Zdeněk Klíma (1883–1942). A někteří hudebníci zase občas hlasovali pro notové partitury.

Od komerce k ideologii
Charakter ankety se během let měnil i z hlediska postoje pořadatelů. Zpočátku byl výrazný její nepokrytě komerční ráz. První ročník dokonce podle Iwashity zdobil tučný nadpis „Nejkrásnější dárek vánoční – kniha“. Nechyběl ani aspekt hry, zábavy a soutěžení. Roku 1938 se název změnil na „Nejhodnotnější kniha roku“ a „z pietních důvodů“ se nesoutěžilo. Vyzdvižené tituly poskytovaly „bezpečí v kořenech minulosti“ a národní tradice. Po válce „nastoupila státotvornost“: v roce 1946 i 1947 zvítězily knihy prezidenta Edvarda Beneše. A v roce 1949 už zcela převládlo ideologicko-politické hledisko. Redakce tehdy formulovala tři otázky: 1. Kterou knihu ze své četby považujete za nejvýznamnější přínos pro věc světového míru a pokroku? 2. Která kniha vám v tomto roce nejvíce dala pro život a pro vaši práci? 3. Která kniha vám letos přinesla nejradostnější čtenářské chvíle?

Už předem bylo zřejmé, že šlo hlavně o „správné“ odpovědi. Výsledky ideologické zadavatele nezklamaly: v první kategorii vítězí Spisy J. V. Stalina, ve druhé kniha sovětského spisovatele a pedagoga A. S. Makarenka a ve třetí Příběh opravdového člověka Borise Polevého, válečný román vykreslující obraz ideálního sovětského hrdiny. Místo dřívějšího pravidelného účastníka, žáka F. X. Šaldy Václava Černého, tentokrát odpovídal kloboučnický dělník Rudolf Černý.

O dobových proměnách přitom svědčí i to, pro co v různých letech hlasoval tentýž člověk, kupříkladu herec Václav Vydra (jak si ve zmíněné úvodní studii celé knihy všímá Lukáš Holeček): od idealistického Rollandova románu Jan Kryštof přes Markétu Lazarovou až po Stalinovy projevy v roce 1949.

Knihy obdivované i iritující
Recenzovaná kniha plasticky představuje pestrou intelektuální mozaiku zvláště meziválečného období. Mimo jiné ukazuje, na kterých titulech se tehdy dokázali shodnout zástupci odlišných oborů. Byly to například knihy od mikrobiologa, spisovatele a popularizátora vědy jménem Paul de Kruif (1890–1971), který je dnes některými odborníky označován za jednoho z praotců literatury faktu. Na druhé straně se ukazovala i schopnost některých knih zúčastněné výrazně iritovat, i když na to se anketa zjevně neptala. Jan Václav Dubský (1882–1946), zakladatel a první přednosta Ústavu analytické chemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, třeba cítil povinnost veřejně odsoudit dnes už zcela zapomenutý satirický román Chlapík od Miroslava Bedřicha Böhnela, jelikož prý obsahoval „buňky zla“, jejichž důsledkem mohly být „choroboplodné plody“.

Můžeme se dnes podivovat nad naivitou některých dobových hlasů, jako když zmíněný Drnák napsal roku 1934 o Werfelově románu Čtyřicet dnů, že je to „freska nepochopitelného barbarství, o němž byl člověk málem přesvědčen, že snad vůbec vymřelo“. Ale i když bylo více těch, kteří byli předvídavější a hlasovali například pro Hitlerovy kritické či varovné biografie sepsané exilovými odpůrci nacismu, běh světa to nijak nezměnilo.

Pro poznání čtenářských preferencí významných osobností i celkového kulturně-společenského vývoje hlavně české společnosti první poloviny 20. století se celkově jedná o neocenitelnou příručku. Přibližuje anketu, která se už stala bezmála „institucí“, takže i když dnes mají mnozí k Lidovým novinám kvůli jejich současnému vlastníkovi oprávněné výhrady, leckteří přiznávají, že jednou ročně udělají výjimku a toto periodikum si koupí – právě když v prosinci vycházejí výsledky Knihy roku.

Překvapivá spojení a souvislosti či odkazy k dobovým kauzám v knize čtenář bude odhalovat či dešifrovat spíše postupně, při takovém studiu by mu ovšem prospělo, kdyby obsahovala více jmenných, případně i předmětových rejstříků, což je ale jediná výtka, kterou můžeme vznést.

 

Na podobné téma:
Jiří Peňás
: Lidové noviny jako kulturní fenomén

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Lukavec, 22.04.2022 19:22
Holeček, Lukáš: Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949)
Kniha obsahuje jen seznamy lidí, kde je u každého jména uvedeno, ve kterých letech dotyčný/á hlasoval.
Vložil: Karel Huněk, 20.04.2022 20:08
Holeček, Lukáš: Anketa o knihu roku Lidových novin (1928–1949)
Mám zkušenost s knihami, které mají jmenný či předmětový či další rejstřík. Myslíte spojením "více jmenných, případně i předmětových rejstříků", že v knize je jmenný a předmětový rejstřík, ale neúplný, nebo by měl být rozdělen na jmenný a autorský, nebo něco jiného?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.