Škrob, Jan: Země slunce

Škrob, Jan
Země slunce

recenze beletrie česká

Třetí sbírka Jana Škroba Země slunce načrtává ve vzájemně provázaných básních svět po katastrofě, kterým se procházejí tajuplné postavy. Ačkoliv sbírka nabízí impozantní nárys postapokalyptické budoucnosti, schází jí jistý spád.

V zemi opatrných signálů
Jan Škrob
: Země slunce. Viriditas, Stříbrná Skalice, 2021, 56 s.

Jan Škrob (nar. 1988) vydal sbírky Pod dlažbou (2016) a Reál (2018), v roce 2019 byl vyznamenán Drážďanskou cenou lyriky. Působí též jako překladatel a rozhlasový moderátor. Po tříleté pauze se vrací s další sbírkou, publikovanou v nově vzniklém nakladatelství Viriditas. V rozhovoru s básnířkou a psycholožkou Danielou Vodáčkovou se Škrob vyjádřil, že napsat báseň je pro něj časově čím dál náročnější. V případě Země slunce jsou výsledkem kondenzované verše, v nichž je každé slovo významově zatíženo.

V básních se postupně odhaluje fikční svět se silným žánrovým zabarvením, jenž místy připomíná postapokalyptickou franšízu Mad Max. Čtenáři je prezentován ekosystém v ruinách, v jehož základu se však vždy vyjeví „kabely a dráty / zahrabané v zemi“ (s. 23). Jakékoliv známky přírody se ukazují být klamnými, protože i samotné signály klamou: „zpěv ptáků a / další zvuky lesa / jedou ve smyčkách“ (s. 17). Grafická úprava sbírky nehybnost reflektuje – není jasné, zda je hmyz na obálce živý, nebo se jedná o živočicha přišpendleného ve vitríně. Na pozadí mrtvolné přírody se vyjevuje tajemné společenství, domlouvající se pomocí smluvených signálů. Jeho setkání nabývají obřadných charakteristik či ochranných rituálů. Postavy lakonicky charakterizované pouze jedním přívlastkem – „muž s jizvami na hrudi“ (s. 41), „žena v plášti s kápí“ (s. 18) – si vyměňují vzkazy, o jejichž povaze však může čtenář pouze spekulovat. V básních se objevující nosiče informací, jakými jsou paměťová karta nebo externí disk, nabývají téměř metafyzické podstaty a stávají se tak prostředkem pro zkoumání paměti a minulosti. Škrob v básních využívá lexikum technologie v kontrastu s termíny vztahujícími se k přírodnímu světu; technické pojmy jsou tak obnaženy a jejich doslovné čtení přidává básním další dimenzi.

Co se týče obsahu vyměňovaných vzkazů, nechává Škrob čtenáře pouze u domněnek, s občasnými aluzemi: „heslo je zerowork“ (s. 35). Tyto jemné náznaky, rozeseté po celé sbírce, se vztahují k aktuálnímu světu a upozorňují na křehkost současné situace: „a v tomhle světě / máme chtít mít děti a žít / z toho co zůstane býval tu souvislý / pás lesů“ (s. 15). Chvilkami tak Země slunce připomíná Novou divočinu, předloňskou sbírku Jonáše Zbořila. Kde se Zbořil zabývá kolapsem ekosystémů na pozadí rodičovství, Škrob volí perspektivu světa po kolapsu. Verši neprosakuje úzkost z přicházející katastrofy, pohled na zkázu je totiž retrospektivní a odehrává se v pouhých náznacích. Přestože se v Zemi slunce setkávají prvky fantasy, cyberpunku a science fiction, zůstává sbírka pevně zakořeněná v současné realitě. Škrob se až obsesivně věnuje prostoru a jeho metamorfózám a mnohé básně nesou název konkrétního přírodního útvaru (hadí skála, záliv a další). Krajina není obydlená živými tvory, umělé a přírodní se v knize prolíná: „území ale území samo vzdoruje / nehybnosti vzpíná se a víří“ (s. 41).

Ve Škrobově poezii nestojí vnitřek a vnějšek, osobní a angažované proti sobě, ale naopak se prolínají. Niterné pocity se ocitají vedle obvinění systému. Právě pojem systému je pro Škrobovu tvorbu stěžejní a nabývá mnoha významů. Vztahuje se ke kapitalismu jako současnému systému organizace společnosti, k hroutícímu se ekosystému i k systémům počítačovým. Provázanost vyvěrá v Zemi slunce jako základní charakteristika světa, nic nestojí samo o sobě a meze není možné identifikovat. Nejasnost hranic se projevuje i ve veršovém dělení, které nerespektuje dělení větné. Tím je vytvářeno sémantické napětí, umožňující simultánně dvojí čtení. Ve své tvorbě Škrob nepoužívá interpunkci ani majuskuly a Země slunce není výjimkou. Tyto techniky, jejichž cílem je rozmlžit hranice, se však zdají poněkud mechanické a v průběhu sbírky nejsou dál rozvíjeny.

Ač je sbírka impozantní díky tomu, jak skicuje obraz postapokalyptické budoucnosti, chybí jí jistý spád, neřkuli příběh. Čtenář se tak nemůže ubránit dojmu, že lyrický subjekt je nehybný podobně jako umrtvená příroda okolo.

© Matylda Strnadová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1156x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce