Lockwood, Patricia: Nikdo o tom nemluví

Lockwood, Patricia
Nikdo o tom nemluví

recenze beletrie zahraniční

Internetová influencerka, která se stane tetou smrtelně nemocné holčičky, popisuje, jak internet zdeformoval naše chování i vnímání, a ptá se, jestli ještě existuje opravdový život. Břitké, fragmentární komentáře Patricie Lockwoodové vyvolají u čtenářů salvy smíchu i hluboké pohnutí.

Co to znamená, že je jí umožněno tohle všechno vidět?
Patricia Lockwoodová
: Nikdo o tom nemluví. Přel. Jana Hejná, EMG/Odeon, Praha, 2021, 200 s.

Při čtení úryvků z pamětí básnířky a esejistky Patricie Lockwoodové (1982) Priestdaddy (česky přibližně „Tátokněz“) se volky nevolky vtírá myšlenka, že Spojené státy americké jsou země možná až příliš neomezených možností. Tak neomezených, že svoboda některých skupin obyvatel, například žen, má v některých částech USA přesně vymezené mantinely. Překvapí, že dnešní břitká glosátorka bizarních banalit s hlubokým vhledem do diskurzu sociálních sítí a internetu obecně, jejímž výsostným hájemstvím je Twitter, vyrostla v bigotní katolické, a navíc ne jen tak ledajaké rodině. Autorka „sextů“ („Jsem román od Dana Browna a nastavuju ti svoji díru v zápletce. ‚Wow,’ ječím v extázi, ‚to vůbec nedává smysl‘) bývala členkou mládežnické organizace God’s Gang a rodiče ji a její čtyři sourozence brávali na protipotratové demonstrace. Otec Lockwoodové konvertoval ke katolicismu, když sloužil na jaderné ponorce, a později si dokonce vyžádal speciální svolení od papeže, aby se coby ženatý muž mohl stát knězem. Když se mu Lockwoodová svěřila, že ji v devatenácti někdo znásilnil, udělal nad ní křížek a zprostil ji jejích hříchů (viz báseň Rape Joke). Velmi těžce také nesla, že ji rodiče neposlali na univerzitu, protože by to podle nich bylo moc drahé. Zpětně však uznává, že jí to umožnilo projít neortodoxním intelektuálním vývojem (a absence dluhů taky není na škodu).

Prozaický debut Lockwoodové Nikdo o tom nemluví zachycuje v autofikčním duchu život protagonistky, jež má s autorkou mnoho společného. Jde o jakousi influencerku, která tráví většinu času na internetu, pokud tedy zrovna neodlétá přednášet do vzdáleného koutu světa. Z „pavučiny lidského propojení“ ji vyvrhne tragická zpráva o stavu její budoucí neteře, jíž lékaři ještě v děloze diagnostikují vzácný Proteův syndrom. Hlavní hrdinka se tak z bytosti prodlévající v internetovém bezčasí stane „bytostí nutnosti“. Zatímco první polovina knihy přináší brilantní analýzu existence on-line, druhá odpovídá na otázku, jestli stále existuje skutečný, off-line život. Ta může řadě lidí připadat hloupá, ale v životě některých bezdětných jedinců mladších čtyřiceti let dává smysl. Coby jedinou srážku s neúprosnou, hmatatelnou realitou, jež předcházela neteřině diagnóze, hrdinka uvádí, jak kamarádce pomáhala smýt ze sebe krev poražené vačice: „Pořád máme opravdový život, reálné věci, které je třeba udělat (…),“ kvituje uspokojeně (stejně jako když se pak dozví, že je její sestra těhotná), ale poté rozčarovaně zjišťuje, že „vačice mezitím zmizela, mrtvého brouka jenom hrála“.

Existenciální, nevyhnutelně tragická rovina knihy spolu se sociálněkritickou nepotlačují projevy autorčina dílem bláznivého, dílem intelektuálského smyslu pro humor. „Před sto lety bys fáral někde v dole a doma měl čtrnáct děcek, co slyší na jméno Jane,“ usazuje hrdinka v duchu kávovarového fašistu. Potom si uvědomí, že ona sama by před dvěma sty lety neuměla číst, zatímco on by klidně mohl vést učené diskuse: „Ale není to tak odjakživa, že se tyranie bere zkrátka jako to, jak se věci mají?“ Zamyšlení Patricie Lockwoodové nezřídka ústí v jinou pointu, než jakou zpočátku očekáváme.

Nikdo o tom nemluví má útržkovitou formu, která asociuje roztříštěnou pozornost uživatele internetu neboli „portálu“. Útržky tvořící druhou část knihy však sjednocuje osoba autorčiny neteře. Jednotlivé fragmenty představují drobná zamyšlení, postřehy, někdy jen jednu větu, kupříkladu komentář z nějaké diskuse nebo báseň. A také momentky z doby, kdy Spojeným státům vládl „diktátor“.

Hrdinka se sarkasticky opírá do společenské vrstvy, která se v něm zhlédla: „Převaha, kterou teď ti fotři cítili (…), byla dosažena za cenu opovržení ze strany jejich dcer, jako oni odjakživa tak nějak vágně, obecně, opovrhovali ženami.“ S roztrpčením glosuje smutné konstanty americké společnosti, jako je institucionální rasismus nebo střelba na středních školách. „Musí to být zvláštní, pomyslela si (…), žít v zemi, kde někdo řekne ‚ten masakr‘ a vy se nemusíte ptát který.“ V druhé polovině knihy přechází kritika americké reality do bolestně osobních rozměrů, když hrdinka popisuje, jak se její sestra snaží získat během péče o smrtelně nemocnou dceru nějakou podporu od státu: „Byla ta malá Američanka? A jestli jo, bylo to proto, že částice jejího těla povstaly ze zdejšího prachu, (…) nebo proto, že právě tohle byla ta země, která se o ni tak zarytě odmítala postarat?“

Zatímco nejsilnější pasáže knihy jsou věnovány holčičce s Proteovým syndromem, autorčiny nejpronikavější postřehy se týkají internetu a hlavně jeho působení na společnost. V jednom rozhovoru vyjadřuje přesvědčení, že internet už máme zvnitřnělý, a určující milník vidí v momentu, kdy se z internetu stal náš hlavní zdroj informací. V Nikdo o tom nemluví pak můžeme pozorovat konkrétní projevy tohoto fenoménu. Jazyk on-line prostředí se čím dál víc používá i v reálu, ať už jde o (překladatelkou vhodně zvolenou) vatu jako „neasi“ a „cywe“, nebo módní slova, šířící se jako mor: „Slovo toxický bylo povýšeno a už se nemohlo vrátit zpátky mezi řadové výrazy,“ všímá si hrdinka. Proč všichni začali psát takhle? ptá se: možná proto, jakkoli je ta myšlenka znepokojivá, „že takhle psal portál“. Přebíráme však nejenom jazyk portálu, ale i určitý modus interakce, máme návyk vztahovat se ke všemu z patřičného odstupu: „Donesli jim jídlo a byl to humus, protože si schválně objednali tu nejhorší věc na jídeláku, jakože ironicky. (…) Zapálil si cigáro, jedno si od něj vzala, jakože ironicky (…). ‚Tak určitě,‘ houknul, když ironicky vyfoukl kouř nosem; tónem, který znamenal, že i ona to celý chápe úplně blbě.“ V každém případě se v portálu rozplývá naše identita, což může být lákavé, ale i zrádné: „Jako by si člověk osedlal kolektivní zájmeno,“ uvádí autorka v jednom rozhovoru.

Hrdinčina neteř je protipólem tohoto diskurzu. „Ví jen to, jak být sama sebou,“ říkají si o ní příbuzní. Představuje esenci bytí, nezatíženou jakoukoli reflexí. Vše, co dokáže, je zázrak. Hrdinka ji popisuje s odzbrojující něhou: „Byla malou tak nadšená, že to sotva dokázala snést. Vede si tak dobře. Je ohromná. V každé její buňce sídlil génius, úplně jako u toho chlápka s basketovým míčem, jehož tělo vždycky přesně vědělo, co udělat.“ Holčiččina vrozená slepota nebudí odpor, nýbrž podtrhuje její nadpozemskost: „místo duhovek měla kaňky divoce opalizujících dračích šupin. No a? Co jako?“ S neteří hrdinka také vůbec poprvé zakusí nedostatečnost portálu: „Pořád si vybavovala tu příznačnou všezaplavující bolest portálu, kde se dělo úplně všechno, všechno kromě tohohle.“

Patricia Lockwoodová je na severoamerické literární scéně mimořádným zjevem. Není zdaleka samozřejmostí, aby se v osobě jednoho autora spojoval unikátní vhled do společenských jevů, umění s naprostou přesností i básnicky formulovat své myšlenky a schopnost zprostředkovat syrovou lidskou zkušenost. Za Nikdo o tom nemluví Lockwoodovou ocenila i porota Bookerovy ceny, která knihu v loňském roce nominovala do užšího výběru.

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1028x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce