Myšková, Ivana: Odkrývání karet, které nikdo neskrývá

Myšková, Ivana
Odkrývání karet, které nikdo neskrývá

sloupek beletrie česká

Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.

Odkrývání karet, které nikdo neskrývá

Jsem druhý rok v porotě, která vybírá nominace a vítěze v kategorii próza, kolem níž planou vášně největší. Těm diskusím o tom, kdo má nárok na to být nominován a kdo v nominacích jen zabírá místo, dost často chybí nadhled. A také radost z výborně napsaných a vymyšlených knih. Proč? Protože o radost ze schopných tvůrců bohužel nejde v první řadě. V první řadě jde o pozice v mediálním provozu. Vítěz bere všechno. Prestiž, která i po mnoho dalších let zajišťuje pozornost médií, zisk z vyššího počtu prodaných výtisků, překlady, pozvání na akce doma a hlavně v zahraničí. A to i v případě, že kvalita následujících titulů je kolísavá, diskutabilní, či dokonce sestupná. Autor má do své smrti glejt či jakýsi certifikát kvality. Má nadosmrti „jméno“. Je to dobře?

Byť by Magnesia Litera po dvacetiletí své existence bezpochyby měla projít větší reformou či alespoň obrodným procesem, problém je i v její recepci. V jejím neúměrném přeceňování. Někteří čtenáři a čtenářky totiž verdikty odborných porot, jakkoli se to zdá absurdní, vnímají jako Boží slovo. Potíž je také obecně v redukci uměleckých snah na sportovní výkon a boj o uznání. I laskaví a subtilní autoři se v době nominací na sociálních sítích mění v samce a samice v říji a vůči svým kolegům, kteří se náhle rozhodnutím pouhých pěti lidí stali konkurenty, tu a tam projeví nebývalou agresi. I ve mně se – jako v jedné z účastnic soutěžního klání v roce 2018 – druhý den po vyhlášení výsledků, v těžké kocovině, vystřídalo mnoho hnusných nepřejícných pocitů. Mám tedy zkušenost, že vzájemné porovnávání neporovnatelného a hierarchizování nezměřitelného – stavění žebříčků nejrůznějších NEJ – v nás probouzí zejména to NEJhorší. A jsem za tu očistnou kúru ráda.

V roli porotce nic takového nezažívám. Jsem velkorysejší a přejícnější. Těším se na čtení přihlášených i nepřihlášených knih – pokud mi v čtenářském seznamu nějaký titul chybí, napíšu nakladateli prosbu o elektronickou verzi knihy, kterou přeposílám pouze dalším porotcům. Letos to byla například Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce, Kruhy Evy Kantůrkové nebo Mluvící hora Edy Kriseové. V průběhu roku samozřejmě sleduji, co vychází. Protože jsem rozhlasovou publicistiku pověsila na hřebík už před osmi lety, recenzní výtisky nedostávám, a kdybych si všechny knihy, v knihovních fondech zatím nedostupné, měla kupovat, patrně bych se uvrhla do chudoby. Píšu to jen proto, abych upozornila na to, že porotce-autor je oproti porotcům-publicistům v nevýhodě. Honorář za porotcování, který byl letos sice navýšen, je stále spíše symbolický (5000 Kč) a vynaložený čas ani zdaleka nevynahradí. Je to čestná, jakkoli milá a příjemná práce navíc, kterou děláte na úkor vlastního živobytí i vlastního psaní. Spekuluje-li se tedy o tom (např. v pořadu Josefa Chuchmy …a to je co? na webu ČT Art 14. 4.), že v případě nutnosti své preference veřejně obhajovat by se do porot jen obtížně hledalo obsazení, navrhuji vzít v potaz ještě tuto praktickou stránku věci – každá víceméně čestná funkce zkrátka vyžaduje určitou oběť a ne každému se chce ji podstupovat.

Byť si myslím, že angažování autorů do různých komisí a porot je problematické i proto, že autor jiného autora posuzuje obvykle přísněji, často bez znalosti jeho kompletního díla, optikou vlastní poetiky i optikou poetiky svých milovaných autorů, já jsem se roli porotkyně pro dané období tří let rozhodla přijmout proto, abych získala hlubší přehled o tuzemské próze a pomohla zviditelnit knihy, které považuji za myšlenkově i jazykově suverénní a zároveň závažné, odvážné, objevné, provokující, vzrušující, původní. Ty, co se vzpírají prostým mediálním zkratkám a neštítí se ponořit ani do nejodpudivějších bažin lidského nitra, o jejichž brutálních projevech se dennodenně dozvídáme (nejenom) z válečného zpravodajství.

I proto jsem ráda, že letos nejvyšší počet bodů v tajném hlasování získala právě tematicky i literárně nesmlouvavá, palčivá i dojemně groteskní Destrukce Stanislava Bilera, která mentalitu zdejších zastánců tradičních hodnot zobrazuje tak přesně, že ani přes veškerou stylizaci není úplně jasné, zda jde o podobenství, nebo realismus.

Když nám předseda poroty Petr Vizina někdy v březnu tohoto roku rozeslal odkaz na výrok jednoho z porotců letošní slovenské Anasoft Litery, redaktora, literárního kritika a překladatele Gábora Csandy, který mu připomněl práci v letošní porotě Magnesie Litery, měla jsem radost, že to někdo na Slovensku řekl za nás:

„Človek, keď súdi, súdi aj sám seba. To znamená, že keď posudzujem literárne dielo, zároveň tým vystavujem aj vysvedčenie sebe. Skúmam kvality autorov konkrétnych diel, a pritom sa môžem spoliehať len na svoje čitateľské skúsenosti. V tom najlepšom prípade mi text doslova vyrazí dych, znásobí pulz a očarí tak, ako keby som práve teraz čítal to najlepšie, čo som kedy mal pred očami. (...) ale aj postrehy mojich kolegov boli skvelé a učil som sa z nich. Je to výnimočne dobrý pocit: byť tak blízko k literatúre a nebyť sám.“

S Kateřinou Čopjakovou, Markétou Hejkalovou, Petrem Vizinou a Zbyňkem Vlasákem jsem zažívala obdobné pocity. Bohužel, žádnými skandálními zákulisními střety nemůžeme sloužit.

Samozřejmě že mě pronásledují pochybnosti, zda jsem jako porotkyně nemohla pracovat lépe a více, myslím na obálky knih, které jsem nestihla přečíst nebo jsem je do nominací neprosadila (vloni to byl strhující Zuzanin dech Jakuby Katalpy, letos výtečný iniciační román Radima Bártů Poslední pomazlení).

Přestože přihlášky probíhají dvoukolově – velkou část knih tedy mají porotci k dispozici už na konci října, další pak na konci ledna –, přece jen by pomohlo více času na čtení. Ještě po uzavření přihlášek se totiž vynořují nepřihlášené tituly některých malých nakladatelů s mizivou propagací, které dosud nezaznamenal třeba žádný z porotců.

Jedna důležitá změna se ale udála. Všichni nominovaní z kategorií próza, poezie, publicistika, debut roku a blog roku letos dostali finanční odměnu. Nicméně kdyby se příští rok objevili sponzoři i pro překlad, knihu pro děti a mládež, naučnou literaturu a nakladatelský čin, byly by konečně alespoň v tomto ohledu všechny kategorie rovnocenné.

Jsem velkým zastáncem transparentnosti. Chybí mi napříč celým společenským spektrem. Argumenty, které o nominacích rozhodly, jednotlivé poroty zveřejňují. Jenomže to podle všeho nestačí. Kritiky ceny zajímají především tituly, které se v nominacích neocitly… Nicméně kromě Hany Řičicové, která si 15. 4. do podcastu Respektu pozvala dva porotce prózy Kateřinu Čopjakovou a Zbyňka Vlasáka, nikdo jiný diskusi s účastí porotců neuspořádal. Vloni se na Jiřího Kotena a na mě obrátila Olina Stehlíková v pořadu ČRO 3 Vltava Akcent. Ten ale v současnosti připravují jiní redaktoři a letos se v něm o výsledcích ani nemluvilo. V jiných pořadech (např. ve zmiňovaném …a to je co?) či v glosách a komentářích se o práci porot jen spekulovalo. Snad by se dohadům, mytizacím i démonizacím mohlo příště předejít třeba zorganizováním zaznamenávané živé diskuse či cyklu diskusí např. v Knihovně Václava Havla, kde probíhají čtení nominovaných autorů. Zlá krev by ochladla, vášně se zmírnily, třeba bychom se i zasmáli… Ale upřímně, stojí tu o to ještě někdo? Chtějí vůbec čtenáři poslouchat nějaké diskuse o literatuře? Neodráží jejich nezájem (nebo jde spíše o nezájem dramaturgů?) zánik řady pořadů v České televizi (například Artefakta, U zavěšené knihy, ASAP, Jasná řeč) a v Českém rozhlase (na Vltavě Slovo o literatuře, Reflexe: Literatura!, na Radiu Wave Liberatura)? Není přece jen čtenářsky, divácky a posluchačsky vděčnější spekulovat nad tím, jak porota k jednotlivým verdiktům došla, než argumenty porotců poslouchat a číst?

Nevím. A tak vám tady odkrývám karty, na které se stejně nikdo nedívá. A přitom slyším podrážděné výkřiky: Odkryjte své karty!

 

Další sloupky

© Ivana Myšková
Foto © Marta Myšková

Diskuse

Vložil: ijcro, 02.05.2022 09:06
Myšková, Ivana: Odkrývání karet, které nikdo neskrývá
Vždycky jsem si myslel, že Magnesia Litera je úzce elitářská pseudo literární soutěž typu vlci vlkům, vyhlašovaná uzavřenou jury jen pro zvyšování obchodního potenciálu vytipovaných textů, kterých se už prodalo aspoň tisíc a více výtisků, a trofeje jsou pak vývěsním štítem pro nakladatelství v reklamních... kampaních. Tečka. Jak jinak by tedy probíhala nominace „nejlepších z nejlepších“ z moře vydaných knih, jak jinak by byla měřena než obchodním potenciálem? Metrem? Vodováhou? Indexem zábavy? Obsahem mozkové živice? Marketingem? Rukou Osudu? Bůhví. Dneska se těžko rozhoduje u jistých marketingově zajímavých titulů podle recenzí, které jsou všechno, jen ne nezávislé a objektivní. Umně totiž skrývají povětšinou zakuklené, na zakázku psané, tendenční rádoby hodnocení, které v hloubi svých odstavců touží ovlivnit potenciální čtenáře a tím podpořit větší prodeje. Takže je tu oceňovaný elitní trh a pak to „ostatní“, které nestojí za zmínku ani v nějakém výčtu, neboť nevydělává dost a jen zkresluje statistiky. Mlčící většina se ani nevyjádří a ti ostatní jedou na vlně podivna doby. A stojí to za to?
Vložil: Jan Lukavec, 29.04.2022 10:41
Myšková, Ivana: Odkrývání karet, které nikdo neskrývá
Díky, o "odkrytí karet" a obhajobu volby naší tehdejší komise ML jsem se svého času také pokoušel: iliteratura.cz.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2047x

Inzerce