Ogawa, Yoko: Ostrov ztracených vzpomínek

Ogawa, Yoko
Ostrov ztracených vzpomínek

recenze beletrie zahraniční

V dystopickém románu japonské autorky jsou postavy izolovány od okolního světa a postupně se zbavují věcí i vzpomínek na ně. Totalitní praktiky na ostrově plujícím v prázdném moři nejsou nástrojem ideologické doktríny, ale rovnou se zažírají do genetického kódu obyvatel.

Meditace nad zánikem
Yoko Ogawa
: Ostrov ztracených vzpomínek. Přel. Petr Holý, Leda, Voznice, 2021, 352 s.

Přestože Yoko Ogawa (nar. 1962) napsala už více než čtyřicet knih, mezi něž patří i některé nonfikční tituly, vyšel u nás její román Ostrov ztracených vzpomínek (Hisojakana keššó, 1994) teprve v roce 2021. V překladu Petra Holého byla kniha vydána až 27 let po japonském originálu. Do angličtiny byl tento titul přeložen jen o dva roky dříve, hned nato však získal prestižní cenu American Book Award a zároveň se dostal do užšího výběru ceny The International Booker Prize.

Bezejmenná protagonistka se živí psaním románů. Žije na izolovaném ostrově uprostřed oceánu bez spojení s okolním světem, který jako by neexistoval. Obyčejní lidé tu dělají obyčejné práce, dokud jejich povolání nezanikne. Pak si najdou jiné. „Někdy přemýšlím, co na ostrově zaniklo jako první,“ začíná vypravěčka a čtenáře tak rovnou vrhne do světa, kde zanikají jak věci, tak vzpomínky na ně.

„Podobně jako ostatní věci i ptáci zanikli náhle jednoho rána.“ Pokaždé když něco zanikne, pocítí vypravěčka ráno v posteli lehký závan vzduchu. Vstane a vydá se ven z domu, kde už její sousedé vyhlížejí změnu, sledují okvětní lístky růží, které unáší řeka, ze svých domů vynášejí romány a shromažďují je na ulicích, aby je spálili, nebo kulhají jen po pravé noze a po chvíli zjišťují, že ostatní jsou na tom stejně. „Je to pták, kterého jsme pozorovali s tátou? V okamžiku, kdy mi to blesklo hlavou, jsem si uvědomila, že jsem právě zapomněla všechno, co s ptáky souviselo.“

Kromě spisovatelky se příběh točí okolo dvou dalších postav: redaktora románů pana R. a starého muže, kterého protagonistka zná od dětství a kterého nazývá dědou. Pan R. přitom společně s hrdinčinou matkou a některými dalšími obyvateli patří k výjimkám, kterým se ztráta vzpomínek vyhýbá. Podle všeho za odlišností stojí jiné složení DNA. Tito jedinci jsou na ostrově tabu, tajná policie na ně pořádá „hony na paměť“ a zatčení lidé mizí. Poté co vypravěčka tímto způsobem přijde o matku, ukryje ve svém domě pana R. Ten se v malé místnosti snaží přežít a přechovávat co nejvíce zapomenutých věcí.

V zimě a moři totality
Celý příběh se odehrává v systému, který vykazuje znaky totalitarismu. Politika do románu zasahuje ale jen nepatrně. Složky tajné policie potkáváme na ulicích i přímo u vypravěčky doma. Když jednoho dne zmizí děda, protagonistka se dokonce vydá na ústředí tajné policie, ale za celou dobu nedochází k žádnému většímu střetu s vládní mocí. Na rozdíl od jiných dystopií se v Ostrově ztracených vzpomínek nemluví o ideologii, straně, vládci nebo propagandě. To, co stojí za tajnou policií, za likvidací těch, kteří nezapomínají, nebo dokonce za všemi ztrátami, zůstává někde pod závojem mlhavé a zasněžené zimy, která jednoho roku zůstane a nepřejde v jaro, jelikož zaniknou kalendáře.

„Jako bychom byli na ostrově, který nemůže plout jinde než na úplně prázdném moři rozpínající se prázdnoty.“ S tím, jak věc po věci zaniká, zůstávají na ostrově a v myslích obyvatel dutiny, které už není čím vyplnit. Existence všeho se rozplývá do nicoty vznášející se nad ostrovem. Existuje vůbec něco jiného než onen ostrov, který jako by se spolu se zemětřesením, jež náhle zasáhne obyvatele, ještě víc potápěl do „prázdného moře“? Ti, co si pamatují lodě a to, jak fungovaly, se pokusí po moři uprchnout do bezpečí před hony na paměť, není ale vůbec jisté, jestli je kam utéct.

Paralelně sledujeme ještě příběh, který do chvíle, než zaniknou romány, píše vypravěčka. Jde o vyprávění o jiném postupném ztrácení, stejně tak alegorickém, jako je to v hlavní lince. Tyran v něm oběť zbaví veškerých nástrojů komunikace, ztráta se zažírá do nitra postavy a mění její fyziognomii, která nevyhnutelně zaniká.

Vypravěčka svůj román dopisuje v okamžiku, kdy zanikání překročí mez, o níž si lidé mysleli, že ji překročit nelze. Příběh tak vstupuje do fáze, kdy už není pochyb o magickém nebo surreálném původu všeho dění a totalitního režimu. Jeho princip je přitom dokonalý, jelikož ovládl nejen mysl lidí, nýbrž i jejich genetickou výbavu, která je vlastně jediným realistickým bodem v záhadě fungování celého ostrova.

Inspirace historií
Motiv úkrytu před tajnou policií a totalitním režimem připomíná množství knih s tématem nacismu a druhé světové války. Jedním z autorčiných inspiračních zdrojů byl přitom údajně Deník Anny Frankové, na jejíž zápisky v mnohém upomíná skrývání pana R. Oproti evropským autorům je však styl Yoko Ogawy mnohem abstraktnější a surreálnější a svojí meditační polohou více navazuje na Harukiho Murakamiho, Kanzaburóa Óeho nebo Mieko Kanai, jejichž díla podle vlastních slov autorku ovlivnila. Specifičnost japonského kontextu podtrhuje i překlad Petra Holého, který v textu nechává množství slov v japonštině a k románu přikládá vcelku rozsáhlý poznámkový aparát s vysvětlivkami místních zvláštností.

Ostrov ztracených vzpomínek ukazuje, jak mocná je paměť a jaké trauma může způsobit její ztráta. Autorka se přitom pohybuje mezi chladným odcizením vnějšího světa, který se stává čím dál nehostinnějším, a intimními momenty ticha a něhy v tajném úkrytu. Právě vykreslení atmosféry „magické totality“ na ostrově je jedna z největších předností románu. Ogawa k tomu používá minimalistický styl a tón vyprávění, který působí téměř lhostejně, čtenáře ale vtáhne do děje právě svojí zdánlivou netečností. Tím, že se autorka soustřeďuje pouze na několik postav, zbytečně se nezabývá vedlejšími linkami a zápletku zasazuje do naprostého bezčasí a abstraktního místa uprostřed ničeho, vzniká univerzální a nadčasový příběh.

Yoko Ogawa nevaruje jen před zopakováním totalitní zkušenosti 20. století, ovládnutí paměti a genetického kódu má blízko i k hrozbě využití digitálních technologií totalitní mocí, jako to dnes vidíme například v Číně. Přestože román vznikl v 90. letech, kdy se takové praktiky ještě zcela nerozvinuly, můžeme téma aplikovat na současnou realitu i budoucnost.

© Anna Rychnovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 802x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce