Kadečková, Helena: Život s Islandem

Kadečková, Helena
Život s Islandem

recenze historie

Vzpomínky na první návštěvy Islandu, které na sklonku života na základě vlastních deníkových záznamů a poznámek z cest sepsala Helena Kadečková, osloví nejen skandinavisty, ale všechny, kdo jsou ochotni se zamyslet nad otázkou, jak moc se náš svět od konce padesátých let proměnil.

O Islandu, který už odnesl čas
Helena Kadečková
: Život s Islandem. Edice HAF, Praha, 2022, 240 s.

Se jménem Heleny Kadečkové (1932–2018) se setkal bez nadsázky snad každý, kdo se v českém prostředí kdy alespoň trochu zajímal o Skandinávii a zejména o Island. Výrazná postava, na níž po několik desetiletí stála výuka skandinavistiky na pražské Filozofické fakultě, která vychovala celé generace překladatelů, literárních vědců, ale třeba i diplomatů a jejíž semináře islandštiny, podbarvené neodmyslitelnou vůní (či zápachem) cigaretového dýmu, bylo možné navštěvovat ještě v prvních letech 21. století. Jak se generační odstup mezi studenty a pro svůj obor nadšenou, ale zároveň přísnou docentkou zvětšoval, vytrácely se z obecného povědomí i její leckdy dosti kuriózní zážitky spojené s cestami na Island. Jen některé se opět vynořily v souvislosti s nekrology vydanými u příležitosti jejího úmrtí před bezmála čtyřmi roky – například její vzpomínka na to, jak se jí možnost první cesty na Island otevřela při hraní volejbalu s tajemníkem fakulty. Nejen pro vystudované skandinavisty tak může být zajímavá kniha jejích vzpomínek na návštěvy Islandu, sestavená z různých textů sepsaných Helenou Kadečkovou v průběhu několika desítek let. K vydání je připravila a doplnila fotografiemi z osobního archivu Heleny Kadečkové Daniela Iwashita (nar. 1971) z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

Život s Islandem nejsou memoáry v pravém slova smyslu. Důraz je v nich totiž kladen zejména na první pobyty na Islandu uskutečněné v 50. a 60. letech, byť mnohdy autorka při líčení dalších osudů lidí, s nimiž se seznámila, nebo při popisu proměn význačných lokalit zasahuje i do dob pozdějších, někdy až do doby ekonomického kolapsu ostrovní ekonomiky v roce 2008. O dětství, rodinném původu, gymnaziálních studiích, ale i o kariéře vysokoškolské pedagožky a překladatelky se čtenář dozví jen velmi málo, v podstatě jen tehdy, pokud tyto oblasti života s návštěvami Islandu nějak souvisely.

Mezi rybáři a mezi sedláky
První pobyt na Islandu v letech 1957–1958, kterému je v knize věnováno nejvíce prostoru, se pochopitelně nesl ve znamení celé řady kulturních šoků i praktických problémů, které si dnes dovedou představit asi už jen příslušníci nejstarší generace. Kadečková vzpomíná na opatrné vzájemné oťukávání s jinými studenty i s rodilými Islanďany (často byla vůbec prvním člověkem zpoza železné opony, s nímž se setkali) a také na neuvěřitelný pocit svobody, byť sešněrovaný povinností se pravidelně hlásit na československém diplomatickém zastoupení v Reykjavíku a také nedostatkem peněz, neboť poskytnuté stipendium nemohlo všechny životní náklady pokrýt, zejména hodlala-li Kadečková poznat z ostrova více než jen hlavní město. Přivydělávala si tedy prací v továrně na zpracování ryb a později i zpracováváním čerstvě ulovených sleďů přímo v přístavu, dokonce neváhala vyrazit s bandou mořských vlků na několikadenní ryboloveckou plavbu po moři. Zejména na mladší čtenáře, kteří Helenu Kadečkovou poznali až v jejím vyšším věku, budou tyto pasáže působit téměř neuvěřitelně. Syrovostí a lakonickým, nijak neromantizujícím líčením, při kterém budou vegetariáni nejspíše místy lapat po dechu, pak tyto kapitoly v mnohém připomenou Melvillův román o Moby Dickovi. V této souvislosti je vhodné zmínit, že Kadečková usilovala i o účast na plavbě na velrybářské lodi, což ale nevyšlo.

Kromě námořníků Kadečková ráda vzpomíná i na návštěvy u islandských sedláků, kde se rovněž neváhala zapojit do celé řady domácích a polních prací. S mnohými rodinami navázala celoživotní přátelství a opakovaně se na jejich statky vracela. Zdůrazňuje i velkou sečtělost těchto zdánlivě obyčejných, vyšším formálním vzděláním nedotčených lidí, jejichž znalosti ji nejednou přivedly do rozpaků (např. zmiňuje, jak na ni jeden sedlák po představení, při kterém mu bylo řečeno, že jde o cizinku, promluvil plynule latinsky). Své místo mají v knize významné osobnosti, především spisovatelé a jiní umělci, s nimiž se Kadečková seznámila, jejich jména ovšem – patrně s výjimkou Nobelovou cenou ověnčeného Halldóra Kiljana Laxnesse a snad ještě Þórberga Þórðarsona – řeknou něco jen znalcům islandských poměrů. Je určitým islandským specifikem (jinak tomu v případě národa nečítajícího ani půl milionu osob snad ani nemůže být), že vzpomínky na „slavné“ a „obyčejné“ Islanďany se často prolínají, od osobního seznámení s Þórðarsonem Kadečková plynule přechází ke statku, na němž žil jeho bratr a kde rovněž strávila řadu týdnů v příjemné atmosféře. Samostatnou kapitolu věnovala Karlu Vorkovkovi alias Kárimu Valssonovi, svéráznému Čechovi usazenému na Islandu již dlouhá léta před její první návštěvou ostrova.

Ti, kdo Kadečkovou znali blíže, často vzpomínají na její negativní postoj vůči studentům, které ke studiu skandinavistiky přivedlo okouzlení severskou přírodou. To ale neznamená, že sama nebyla její krásy schopna vnímat, a mnohé fotografie i popisy jasně dokazují, jak ji moře, lávová pole, dýmající sopky i další scenérie dokázaly okouzlit. Pasáže věnované týdennímu kempování na Sněmovních pláních nebo přelézání drátů oddělujících od sebe jednotlivé pastviny opět patří k těm, které čtenářům připomenou, že přísná paní docentka, kterou potkávali na chodbách fakulty, dokázala mít i ryze lidské rozměry.

Poděkování starému Islandu
Ačkoliv z celé knihy a samozřejmě i z celoživotního díla čiší náklonnost k Islandu, Helena Kadečková dokázala vidět i jeho negativní stránky. Tamní kuchyni opakovaně označuje výrazy jako „pro mě nepoživatelná“, přičemž nemá na mysli jen první návštěvu v roce 1957, ale i všechny následující. Stejně tak nezastírá, že vlivem blízké příbuznosti mezi Islanďany řadu generací nazpět je výskyt mentálně postižených jedinců v populaci poměrně vysoký, a po chuti jí není ani vřelý vztah většiny islandských mužů k alkoholu. Překvapivé potom nejsou lamentace nad masovou turistikou, která ostrov nenávratně poznamenala v posledních třiceti letech.

V knize je řada věcí vynechána. Že Kadečková zjevně nepokládala za nutné zdůraznit, že během jejích prvních návštěv se na Islandu ještě jezdilo vlevo, je spíše drobnost, někdy je ovšem zcela evidentní, že informaci čtenáři tají záměrně, jako když v závěru poslední kapitoly o návratech z Islandu, při nichž se snažila poznat alespoň v rychlosti i další evropské země, se v Paříži musela bránit návrhům dotěrných Francouzů a „v jednom případě se mi to nepodařilo“. Rovněž chybí jakákoliv zmínka, že by ji na Islandu někdo nepřijal přátelsky či se s ní později rozešel ve zlém. Diskutabilní může být i zamlčení autorčina členství v KSČ, byť nešlo o členství nijak aktivní a stranické orgány jej po několika letech pro pasivitu členky zrušily, a především výslechů vedených příslušníky rozvědky, při nichž ale Kadečková dle dochovaných archivních materiálů nic zpravodajsky či politicky podstatného nesdělila. Jak ale podotýká Daniela Iwashita v doslovu, autorce nešlo o vylepšení vlastní image jako spíše o poděkování Islandu a Islanďanům, nezatížené nějakými negativními vzpomínkami.

Požitek z četby umocňuje typický styl Heleny Kadečkové – nadšení pro téma jde ruku v ruce se sžíravými komentáři, které ovšem nemají za cíl být prvoplánově ironicky vtipné. To vše okořeněné nadprůměrnou slovní zásobou, kterou by mohl závidět leckterý spisovatel z povolání, a to zdaleka nejen při popisu námořnických či selských reálií, ale často i při líčení zcela obyčejné, všední situace. Pro lepší vcítění se do pocitů, jaké asi mladá žena mohla zažívat při své první cestě do ciziny, která i dnes zůstává pro většinu Čechů exotikou, je do knihy vložena fotokopie mapy Islandu z konce 50. let. Nad ní může čtenář v duchu cestovat spolu s jednou mladou akademičkou, které se Island stal vpravdě osudem.

 

Na podobné téma:
Zbyněk Černík
: Cesty na sever
Frankfurtský knižní veletrh

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.