Arenz, Ewald: Staré odrůdy

Arenz, Ewald
Staré odrůdy

recenze beletrie zahraniční

Vystačí si člověk sám se sebou, nebo potřebuje ke svému bytí další spřízněnou duši? A když už člověku nic jiného nezbývá, dokáže mu zachránit život přátelství? Román Ewalda Arenze Staré odrůdy se snaží na tyto otázky najít odpovědi, ve svém hledání se ale vydává snad až příliš snadnou cestou.

Léčivá síla přátelství
Ewald Arenz
: Staré odrůdy. Přel. Tereza Jůzová, Host, Brno, 2021, 230 s.

Románem Staré odrůdy se českým čtenářům představuje německý dramatik, gymnaziální učitel, literární organizátor a spisovatel Ewald Arenz (nar. 1965). V německojazyčném prostoru se přitom nejedná o žádného nováčka, publikuje už bezmála třicet let a čtvrt století za svou literární tvorbu také sbírá různá ocenění. Jeho autorský záběr je přitom dost široký: od magického realismu (Der Teezauberer, 2002; Der Duft von Schokolade, 2007) přes historické romány (Das Diamantenmädchen, 2011; Ein Lied über der Stadt, 2013) až k románům ze současnosti, ve kterých však převažuje odlehčený, místy až groteskní tón (Don Fernando erbt Amerika, 1996; Ehrlich & Söhne, 2009;). Arenzův román z roku 2019 nazvaný Staré odrůdy (Alte Sorten, č. 2021) se od jeho předchozí tvorby v mnohém odlišuje. Autor opouští pole zábavné literatury a na pozadí prostého děje dává nahlédnout do nitra hlavních hrdinek. Také po jazykové stránce se snaží o vybroušené, až poetické vyjadřování. Staré odrůdy se v Německu setkaly s nadšeným přijetím kritiků i čtenářů – prodalo se jich už víc než čtvrt milionu výtisků. Jejich vydáním v českém překladu Terezy Jůzové tak nakladatelství Host sází na jistotu a ověřenou – řekněme – kvalitu.

Ohlašuje se podzim, dozrává ovoce, blíží se sklizeň brambor, horko však stále ještě dokáže rozvibrovat vzduch nad obzorem – a kdesi uprostřed polí a vinic se potkávají dvě ženy. Jedna postarší, životem otlučená, druhá mladá, vlastně ještě dívka. Náhoda je svedla dohromady, jak lze ovšem důvodně předpokládat, jen u letmého setkání nezůstane. Starší žena Liss instinktivně vytuší dívčinu nouzi a nabídne jí na svém statku přístřeší. Na rozdíl od ostatních dospělých se jí na nic neptá a nic po ní nechce, ačkoliv velmi brzy zjistí, že je dívka na útěku z kliniky. Jen občas a bez jakéhokoliv naléhání Liss dívce nabídne, aby jí pomohla s prací na statku. S oběma protagonistkami se tak čtenář ocitne na poli při vybírání brambor, v lese při značení stromů, u úlů při ošetřování včel a konečně i na zpustlé zahradě, plné starých odrůd hrušní. Tu a tam přitom probleskne vzpomínka: na minulost ještě čerstvou i na tu dávno ztracenou. O Liss a Sally, jak si dívka nechá říkat, se tak my čtenáři dozvídáme víc, než si obě ženy během několika společných týdnů vzájemně řeknou. A stále se přesvědčujeme o tom, jak moc jsou obě dvě poznamenané a citově vyprahlé.

Nejen čtenář tuší, že křehké soužití obou žen musí jednou skončit, že jeho trvání závisí na tom, jak rychle dokáže vnější svět uprchlici Sally vypátrat a proti její vůli ji opět začlenit do společenského systému. Vědí to Liss i Sally, přesto se vzájemně sbližují. Aby však nedošlo k nedorozumění, autor až přehnaně doslovně upozorňuje čtenáře, že mezi Liss a Sally se nerozvíjí vztah milostný, nýbrž jen a pouze přátelský. Tato explicitnost by se autorovi ještě dala odpustit, vždyť dnes je „pouhé“ přátelství mezi osobami stejného pohlaví mnohdy až ta druhá varianta, která čtenáře napadne. Usilovná snaha o doslovnost však působí rušivě (například i u motivu návratu v čase, kdy Liss vidí v Sally samu sebe před desítkami let).

Arenzovy Staré odrůdy představují typický vývojový román (Bildungsroman). Obě hrdinky se od okamžiku setkání ocitají na cestě, během které se musejí vypořádat s traumaty ze své minulosti. Duševně i morálně tak dozrávají – podobně jako hrušky v Lissině zahradě. Motiv úniku, typický právě pro vývojový román, je tu rozehrán hned nadvakrát: zatímco Liss utekla už před lety, Sally se k tomu odhodlala jen několik hodin před setkáním s ní.

Důležitou roli při sebepoznání i poznávání nové přítelkyně sehrává u obou žen krajina, jejíž popis Arenz podává velmi zdařile – dovede v několika větách, aniž by musel být rozvláčný, navodit zvuky, vůně i atmosféru babího léta. Také rytmus vyprávění se přizpůsobuje tomu, co postavy právě prožívají: nejprve se pomalu, až ostýchavě seznamujeme s Lissiným statkem a jeho okolím; v okamžiku, kdy je Sally konečně vypátrána, dostanou události a vzpomínky rychlý spád.

Zároveň se však v tomto okamžiku plně projeví největší slabina Arenzova textu: nízká uvěřitelnost. Už dřív místy působilo nepravděpodobně až uměle, co a jak sotva osmnáctiletá Sally říká („… to všechno je jako úžasný trest za to, že se někdo snažil vtisknout rostoucím věcem nějaký tvar“) i jak postavy smýšlejí. Ve čtenáři zůstává nepříjemný pocit, že autor vyvinul úpornou snahu, aby jeho text působil oduševněle a hluboce, avšak tento dojem mu současně brání, aby autorovi a jeho postavám skutečně uvěřil. I kdybychom přesto chtěli být shovívaví, při líčení vrcholné scény (kdy se Sally náhodou objeví ve správný den zpátky na statku, náhodou přečte ten správný dopis a náhodou se jí podaří najít Liss ještě včas) je evidentní, že autor svoji šanci s konečnou platností promarnil. Zůstává jen pachuť příliš sladkých a jaksi přezrálých hrušek.

© Hana Chrástová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.