Giannoli, Xavier: Ztracené iluze

Giannoli, Xavier
Ztracené iluze

recenze film

Nejnovější filmová adaptace slavného Balzacova románu se soustřeďuje na plejádu rozporuplných postav v čele s hlavním hrdinou plným ambicí. Skvělé herecké výkony a působivá výprava však statickou a staromilskou podívanou zachraňují jen zčásti.

Jak Ztracené iluze ztratily působivost
Ztracené iluze. Režie: Xavier Giannoli. Scénář: Jacques Fieschi, Xavier Giannoli, Yves Stavrides. Kamera: Christophe Beaucarne. Hrají: Benjamin Voisin, Salomé Dewaelsová, Cécile de Franceová, Vincent Lacoste, Xavier Dolan. Francie, 2021, 144 minut.

S nahořklou škodolibostí se tvrdívá, že literárním klasikem je ten, jehož jméno každý zná, ale jehož díla nikdo nečte. Důvodem bývá, že daná díla působí rozvlekle, popisně, nabádavě, postrádají akční švih i rozlet představivosti. Platí to i pro francouzského romanopisce Honoré de Balzaca (1799–1850), autora olbřímího projektu Lidská komedie, zahrnujícího desítky románů, novel a povídek – celkem jich má být sedmadevadesát. Vyznačují se mimořádně košatým dějem, zaplněny jsou množstvím postav, které často přecházejí z jednoho díla do druhého, ať už zastávají pozici ústředních figur, nebo se objeví jako pouhá zmínka. Balzacova díla v často vyhrocených podobách zpracovávají osudové lidské hříchy, mnohdy vedoucí ke zkáze nejen dotyčného jedince – lakotnost, závist, bezcitnost, ješitnost, proradnost, pokrytectví. Balzac tak z mnoha úhlů popsal uspořádání a fungování francouzské společnosti své doby, od nejnižších vrstev po aristokratické salóny. V Knihovně klasiků vycházel po bezmála čtyři desetiletí (1950–1988) výbor z jeho tvorby, který dosáhl celkem osmnácti svazků. Další jeho díla pak vyšla mimo tuto edici.

Mezi důležité Balzacovy postavy patří Lucien Chardon, který marně touží po šlechtickém přídomku de Rubempré. V románu Ztracené iluze jej po úvodních seznamovacích pasážích zastihneme v okamžiku, kdy coby nadějný venkovský básník přichází do Paříže, kde záhy poznává (a osvojuje si) pozlátko tamních navenek skvostných poměrů, okouzlen zdáním moci i uznání, podléhá marnivosti a přejímá očekávané způsoby jednání, aniž by dokázal prohlédnout jejich zákeřnost, když se obrátí proti němu – za peníze si totiž lze pořídit cokoli, i náklonnost, i vypískání na divadle, i zkompromitování. Balzac rád používá kontrast mezi zdánlivým sebeprosazením a náhlou ztrátou dosavadních jistot, zaviněnou naivním očekáváním, přemrštěnou vírou ve vlastní schopnosti a osobnostní přitažlivost. Hrdinovy osudy, opět nahlížené skrze vlnovku úspěchů a pádů, se pak odvíjejí i ve volně navazujícím románu Lesk a bída kurtizán.

Ztratit iluze stokrát jinak
Ztracené iluze se několikerého českého převodu dočkaly až ve 20. století – některé překlady (třeba Kostohryzův) byly odstaveny z důvodu politické nežádoucnosti překladatele, takže v poválečné éře se uplatnila jen dvě jména, nejprve Miroslav Vlček a poté Stanislav Jirsa. Naposledy byly vydány před osmi lety zásluhou Slovartu. Pokryly 784 stran, což je rozsah, který už sám o sobě může leckoho odradit.

Balzac odjakživa přitahoval divadelníky i filmaře. Ztracené iluze se jen u nás dočkaly přinejmenším dvou dramatizací – jednak ještě v 80. letech minulého století z pera Martina Nezvala, jednak loni díky přepracování Jana Mikuláška pro Divadlo Na zábradlí. Košatý zevnějšek předlohy však vyžadoval osekání nadbytečných syžetových linií, takže dění se zúžilo do jediného řečiště, případně se zvolil pouhý výsek z předestřených událostí. Proto se Ztracené iluze nedočkaly většího počtu převodů – v někdejší Československé televizi se od března 1968 vysílal čtyřdílný francouzský seriál (každá část měla kolem 110 minut), kde ústřední roli ztvárnil mladičký a ještě téměř neznámý Yves Rénier, pozdější představitel proslaveného komisaře Moulina. Zbývá ještě zmínit maďarskou verzi (1983) Gyuly Gazdaga, zjednodušenou, takříkajíc napřímenou a přenesenou do Budapešti – lze tedy uvažovat spíše o volné inspiraci Balzacovým dílem nežli o jeho plnohodnotném přepisu. Postava Luciena Chardona, potažmo de Rubempré však prochází i dalšími seriálovými počiny, opět vesměs francouzskými. Mohli jsme jej v televizi zahlédnout jak v devíti dílech Lesku a bídy kurtizán (od prosince 1978), tak ve čtyřdílné minisérii Rastignac aneb Ctižádost (od listopadu 2003).

O nejnovější filmový přepis Ztracených iluzí se zasloužil Xavier Giannoli (většinu jeho snímků jsme mohli spatřit také u nás, naposledy Marguerite o zpěvačce, která si neuvědomuje, že neumí zpívat, a Zjevení o vyšetřování údajného zázraku). Zaměřil se toliko na prostřední (druhý) díl románu, což mu umožnilo soustřeďovat se zejména na pařížské prostředí, kam hlavní hrdina, nadán velkou sebedůvěrou, přichází, aniž si připouští, že jeho okolí jej vnímá jako prosťáčka. Stačí se dopustit drobného přehmatu ve společenském vystupování…

Dotknout se tepu doby
Režisér – jistě s pomocí kameramana Christopha Beaucarna – sugestivně oživuje Paříž první půle 19. století, střídá půvabné a nenápadné osvětlení s potemnělostí, umožňuje nahlédnout do světa aristokratických plesů, zábav a večírků, přibližuje činnost nakladatelství, novin a proniká i do divadelního prostředí. Dokáže zaujmout přepychovými budoáry i temnými špeluňkami, uhranout starobylými tiskařskými stroji, jevišti osvětlenými lustry s bezpočtem svící a zejména ohromit pouličním ruchem – po bulvárech s dosud nezpevněným písečným povrchem tu přejíždí spleť řítících se kočárů, mezi nimiž se chodci musí proplétat, chtějí-li ulici přejít.

Vnější kolorit zvolené doby Giannoli postihl obdivuhodně, diváka do ní doslova vtáhl, přiměl jej, aby se dotkl jejího tepu. To, co Balzac prezentoval jako svou přítomnost, dokázal režisér přetavit do působivé dějinné rekonstrukce. Pečlivě vybral hudební doprovod, pomalý a tklivý, sestavený z povětšinou smyčcových či jen klavírních skladeb hudebníků soudobých (Guillaume Lekeu, Franz Schubert, Johann Strauss ml.) i dřívějších (Jean-Philippe Rameau, Antonio Vivaldi, Henry Purcell). Významotvorným učinil oblečení, ať už jde o nuzné svršky, nebo nákladné garderoby. Pohrává si s letmými pohledy postav, které prozrazují, co zůstává skryto za slovy, postihuje, jak se za zdánlivou zdvořilostí či dokonce vstřícností skrývá pohrdání. Rozehrál širokou škálu citů opětovaných i neopětovaných, kdy se ukazuje, že důvěra v čistotu a nezištnost vztahů bývá klamná.

Vsadil na osobní charisma jednotlivých hereckých představitelů – zejména Benjamina Voisina v roli Luciena. Voisin, jehož si můžeme pamatovat z Ozonova teenagerského dramatu Léto 85 (kde vztah dvou kamarádů přeroste pouhé přátelství), tu plně zužitkoval svou pohlednost a půvab, jež záhy překlopil do poživačnosti a marnivosti. Obdařil svou postavu lehkomyslností a přesvědčením, že vratké štěstí a přízeň mocných bude trvat navždy. Ve vítězoslavných pohledech, v potměšilém úsměvu, v gestech, v mluvě i chůzi dává najevo, jak si užívá, že konečně nabyl důležitosti a prosadil se (nejen) v novinařině, aniž by si uvědomoval, že okamžiky slávy a uznání se mohou záhy rozpadnout, a připouštěl, že hýření a dluhy jej mohou přivést do neřešitelné situace.

Šklebné panoptikum nepřetržité přetvářky
Okouzlující vervu při skládání postav nalezneme také u dalších herců: pikantně obtloustlá Salomé Dewaelsová se převtělila do Lucienovy milenky Coralie, jež slepě uvěří jeho šarmu i vlastní šanci prosadit se jako oceňovaná herečka v Racinově tragédii. Cécile de France a Jeanne Balibarová vystihly ošemetnou zdrženlivost Lucienových aristokratických přítelkyň, Xavier Dolan a Vincent Lacoste v úlohách Lucienových druhů vyhmátli, jak každý sleduje jen svůj prospěch a své zájmy. A nesmím opomenout rozložitého Gérarda Depardieua, jenž svižně zachytil komediantskou povahu negramotného nakladatele Dauriata, obdařeného však jedinečným čichem na čtenářský zájem.

Právě pojetí Dauriata se stává emblémem celkového režisérova přístupu – rozhodl se příběh překlopit v jakési bizarní panoptikum, ustavičně nadsazené a šklebné, které dokládá, jak život v Paříži (a najmě v novinařině i na divadelních prknech) podléhá nepřetržité přetvářce, korupci čili diktátu peněz, jejichž získání je jedinou pohnutkou jakékoli činnosti. Žurnalistika je postavena na tom, že za všechny zprávy a recenze, kladné i odmítavé, si novináři nechávají platit, protože jen skandály, ostouzení a pře zvyšují zájem o knihy, ovlivňují dění v politice a jednání vysoce postavených aktérů. Poznáme, jak fungovaly nájemné klaky tleskačů (kteří však zvládli i pískat, bučet či házet rajčata), rozhodující o budoucnosti divadelního představení. A Lucien neváhá měnit strany, v jejichž službách pracuje – od liberálů se přiklání k monarchistům a vládním strukturám v pošetilé honbě za šlechtickým přídomkem, který sice náleží matce, ale nikoli „sprostému“ otci. Příliš pozdě poznává, že za žádostivost se tvrdě platí a že odveta hrozí i těm, na kterých mu nejvíce záleží.

Druhořadá role obrazu
Právě jednorozměrné sarkastické zahrocení, které hraničí s názorností brechtovského lehrstücku, znevažuje jinak vynalézavou kresbu daného prostředí v jeho nejrozličnějších podobách. Pokus poučovat je navíc umocněn průběžně začleňovaným komentářem, doslovnými výňatky z Balzacova textu, které jakoby v časovém odstupu osvětlují Lucienovo rozpoložení, přibližují dobové reálie, upozorňují na jeho přehmaty a věštecky předvídají neblahé skutky, jež mají následovat. Samotné vyprávění obrazem se tak ocitá v druhořadém postavení, až si připadáme, jako kdybychom sledovali přepychově vybavené dokudrama o historickém dění a postavách v něm, které je zapotřebí ustavičně provázet slovním vysvětlováním, jakkoli tento doprovod pochází od jedné ze zúčastněných postav, Lucienova příznivce i protivníka Nathana.

Takové „osvětové“ řešení lze tudíž považovat za doklad, že Giannoli a jeho spoluscenárista Jacques Fieschi si nevěděli rady s Balzacovou předlohou, a proto volili pletivo komentovaných výjevů. Nutně dospěli k rozvleklosti a nespojitosti jednotlivých motivů, které spíše jen naplňují jednotlivé předem rozestavěné teze, než že by dospěly k dramaticky jednolitému portrétu zvolené epochy. Vznikla tak podívaná povážlivě statická, výrazově staromilská, jakoby zmrtvělá v názornostech, v tvrzení, že i po životní prohře se lze znovu vzmoci, protože takový prožitek zanechává cennou zkušenost. Následující (ve filmu již nezpodobněné) Lucienovy osudy to potvrzují.

Navzdory pochybnému uchopení náročné látky se Giannoliho Ztracené iluze dočkaly poct: z patnácti nominací na národní filmovou cenu César jich získaly sedm – včetně prestižního ocenění za nejlepší film roku, dále za nejlepšího herce v hlavní i vedlejší roli (Benjamin Voisin a Vincent Lacoste), za nejlepší kameru, scénář, kostýmy a výpravu. Ve Francii se Ztracené iluze ocitly na 25. příčce návštěvnického žebříčku a přilákaly téměř jeden milion zájemců.

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.