Boghossian, Peter: Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory

Boghossian, Peter
Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory

recenze sociologie

Někdy by člověk mohl mít dojem, že kultivovaně diskutovat v Česku o politice snad ani není možné. Kniha dvou amerických badatelů – i navzdory určitým odlišnostem mezi oběma kulturami – podává návody a rady, jak tyto debaty vést s úctou a jak se nechat lidmi s odlišnými postoji i obohatit.

Pochopit, zpochybnit, přesvědčit
Peter Boghossian
, James Lindsay: Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory. Velmi praktický návod, jak se domluvit téměř s každým. Přel. Svatoslav Gosman, Práh, Praha, 2021, 224 s.

Kniha Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory popravdě působí na první pohled jako jeden z mnoha knižních rádců, o nichž se marketéři snaží přesvědčit čtenáře, že po jejím přečtení jejich život, myšlení, sociální interakce nebo cokoliv jiného už nikdy nebudou stejné jako dřív. Tento dojem mohou podtrhnout ještě některé věty z úvodu: „Kniha Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory obsahuje celkem třicet šest technik, které jsme získali díky skvělému a efektivnímu výzkumu“ nebo „Není zde nic zbytečného. Do knihy jsme zařadili přesně to, co potřebujete“ spolehlivě katapultují mysl čtenáře do zlaté éry teleshoppingu někdy v devadesátých letech. Rychlá rešerše na internetu nicméně ukáže, že jeden z autorů knihy, Peter Boghossian (nar. 1966), je filozofem působícím na vysoké škole a druhý, James Lindsay (nar. 1979), se pro změnu může pochlubit doktorským titulem z matematiky. Nejedná se tedy o žádné samozvané odborníky vzešlé ze sociálních sítí, jakých je v poslední době na každou tematiku plno. Oba muži spolupracují již dlouhá léta a k jejich společným projektům patří vedle recenzované knihy například aféra nazvaná „Sokal na druhou“, kdy v roce 2017 odhalili zásadní nedostatky v recenzním řízení u přijímaných článků v redakcích různých vědeckých časopisů (v roce 1996 obdobný pokus provedl Alan Sokal, odtud název celé kauzy).

Snad je hned na začátku recenze vhodné zmínit, co si vlastně autoři pod pojmem „nemožné rozhovory“ představují. Jde jim primárně o rozhovor dvou diskutujících, kteří se neshodnou na nějakém (obvykle politickém) tématu, nečekejte tedy rady, jak přežít ve zdraví rozhovor s tchyní či neoblíbeným švagrem, jak se ubránit vlezlému telemarketingu, nebo dokonce jak přesvědčit úředníka, že se ve své svrchované byrokratické moudrosti mýlí. Poměrně málo autoři zmiňují i konkrétní zkušenosti získané při rozhovorech s vězni, kterým se dlouhodobě věnovali. Výchozím bodem jsou diskuse o politice, případně o názorovém nesouladu konzervativců a liberálů v otázkách práv homosexuálů, potratů, přistěhovalectví apod., tedy o tématech, která americkou společnost, na niž autoři zcela evidentně primárně cílí, spolehlivě rozdělují. Příkladů týkajících se jiných, méně závažných témat je v knize uvedeno jen velmi málo.

Autoři knihu koncipovali jako sled na sebe navazujících rad a postupů, přičemž doporučují jednotlivé kapitoly číst s určitým časovým odstupem, ideálně přistoupit k další kapitole až poté, co si čtenář pravidelným tréninkem osvojil postupy a rady obsažené v kapitole právě dočtené. S tímto doporučením lze v zásadě souhlasit (může snad být jen trochu obtížné najít ve svém okolí dost ochotných a hlavně trpělivých „pokusných králíků“, na nichž si čtenář může nově osvojené techniky zkoušet), na druhou stranu může být dobré seznámit se s obsahem celé knihy poměrně rychle, neboť pak má čtenář možnost rozpoznat, zda na něj diskusní partner nezkouší uplatnit některé metody popsané v pozdějších kapitolách. V závěrečné kapitole autoři dokonce radí způsoby, jakými se lze proti technikám obsaženým v dřívějších kapitolách bránit, přičemž se nelze zbavit dojmu, že zde místy popírají to, co se píše v předchozích pasážích. Pokud v úvodních kapitolách vycházejí z toho, že úmysly obou diskutujících jsou upřímné, může nejednoho čtenáře překvapit, když se v závěru knihy náhle dozví, že je vlastně v pořádku v rámci debaty lhát nebo se z ní vykrucovat.

Možná poněkud překvapivě není hlavním cílem knihy naučit čtenáře, jak diskusního partnera přesvědčit o své pravdě. Před tímto, ať už úmyslným, nebo jen čistě intuitivním záměrem naopak autoři opakovaně otevřeně varují. Pokoušet se přesvědčit druhého člověka ke změně názorů jistě není nic zavrženíhodného, autoři ovšem kladou důraz na uvědomění si, že stejně tak užitečné může být i pochopení toho, jak druhý člověk ke svým názorům dospěl, případně může stačit jej přimět k tomu, aby o svých názorech přemýšlel znovu, pod jiným úhlem pohledu. Nechybí ani varování před přílišným „tlačením na pilu“ nebo riziky spojenými s impulzivní hněvivou reakcí, což obojí může vést až k rozpadu dlouholetého přátelství (pro české prostředí téma velmi aktuální).

Krátce se autoři věnují i problematice debat na sociálních sítích. Ty jsou často poznamenané tím, že do nich může vstoupit někdo další, v extrémních případech všichni uživatelé dané sítě. Ani v českém prostředí není těžké najít bezpočet příkladů, kdy se diskuse o tématu na první pohled nijak kontroverzním nakonec zvrhla ve vzájemné urážky, někdy hraničící s trestným činem.

Čtenářsky vděčné (protože snáze představitelné a zejména aplikovatelné) jsou jistě hlavně negativní příklady, tedy ukázky toho, co v rozhovorech nedělat. Některé z těchto rad by si ovšem zasloužily bližší rozpracování, třeba prohřešek definovaný autory jako „nerespektování partnerovy zranitelnosti“ může být poněkud obtížné naplnit konkrétním obsahem, v extrémním případě by mohl vést až k tomu, že diskuse vlastně sama o sobě není možná. Podobnou dobře myšlenou, ale ve výsledku (opět zejména mimo americké prostředí) poněkud kontraproduktivní radou může být upozornění na fakt, že některé pojmy je vhodné si s diskusním partnerem definovat, neboť pro každého diskutujícího mohou znamenat něco trochu jiného – u abstraktních pojmů jako „víra“ nebo „důvěra“ lze jistě souhlasit, ale jestliže autoři mezi slova podobně nejasného významu zařadili i slovo „žena“, vtírá se na mysl otázka, zda je vůbec v duchu této zásady možné nějakou smysluplnou debatu vést.

Některé doporučované formulace a postupy působí dojmem, že mohou fungovat v angličtině, ale přinejmenším v češtině (ale nejspíše i v jiných jazycích) může být jejich užití do značné míry kontraproduktivní: „Také řekněte „velice si toho cením“, když váš partner přijde s protiargumentem nebo nesouhlasí s tím, co jste řekli“. Záleží jistě na konkrétním kontextu, ale ve většině případů si v češtině těžko lze představit jiný než přinejlepším blahosklonný podtón takovéto formulace, který druhého debatujícího spíše jen podráždí. Podobně rada „Přijměte partnerovy pocity tím, že zopakujete určitá emocionálně zabarvená slova. Pokud kupříkladu používá slova „frustrovaný“ nebo „neskutečný“, měli byste je také použít. Řekněte: „To je neuvěřitelně frustrující,“ nebo „Jistě, to je opravdu neskutečné!“ může mít spíše než ocenění za následek to, že debatní partner získá pocit, že jej člověk paroduje nebo ironicky obrací smysl daných slov. Naopak v knize chybí účinný protiargument proti v Česku oblíbeným formulacím typu „Tomu nemůžeš rozumět, protože jsi holka / příliš mladý / nezažil válku“ apod.

Navzdory výše uvedeným výtkám, které lze v obdobném duchu vznést proti velké části publikací typu Jak (ne)dělat XY přeložených z americké angličtiny, bude četba knihy jistě přínosná pro čtenáře, jejichž pracovní či volnočasová náplň zahrnuje právě častou komunikaci s lidmi odlišných názorů – komunální politiky, představitele různých spolků, advokáty apod. A pro zájemce může posloužit jako vhodná příprava pro účast v chystaném projektu Česko si povídá. Je ovšem vhodné nezapomínat na to, že názory lidí nemění jen rozhovory, ale i politická rozhodnutí – koneckonců i jeden z autorů knihy, James Lindsay, dlouhá léta přesvědčený demokrat, po vydání knihy (v originále vyšla na podzim 2019) dospěl k závěru, že woke kultura už zachází příliš daleko a v prezidentských volbách roku 2020 veřejně podpořil Donalda Trumpa

 

Na podobné téma:
Paul Watzlawick
: Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1039x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce