Palán, Lukáš: Surový tvar

Palán, Lukáš
Surový tvar

recenze beletrie česká

Druhá novela Lukáše Palána v sobě mísí prvky naturalismu, vesnického románu a antiutopie. Na pozadí typizované české vesnice se odehrává neznámá katastrofa, a budoucnost společenství tak už brzy dost možná získá surový tvar.

Palánovo surové čtení
Lukáš Palán
: Surový tvar. Argo, Praha, 2021, 170 s.

Znojemský rodák Lukáš Palán (*1984) žil v Dublinu a Portu, v současnosti působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2014 debutoval básnickou sbírkou Píča, hovna, Hitler, Praha, po níž v roce 2016 následovala sbírka Loughorn. Jeho první novela Nulový součet vyšla v roce 2020. Surový tvar vydalo Argo v listopadu následujícího roku.

Co se týče formy i jazyka, Nulový součet a Surový tvar se sobě navzájem podobají. Obě novely jsou děleny do dvou částí, z nichž první zachycuje nesourodý proud téměř na sebe nenavazujících příhod a myšlenkových pochodů vypravěče, jednotlivé obrazy se řetězí v rychlém sledu. Jsou také mnohem naturalističtější, jazykově syrovější než druhá část. Tu pak tvoří souvislý příběh, který je v porovnání s první částí přímočarý a strohý a v obou případech zobrazuje umírání či smrt vypravěče.

V aktuální knize sled často až banálních příhod tvaruje svět vesnice, uzavřeného společenství, z něhož se jen tak někdo nevymaní. Čtenář se setkává s partou nevychované mládeže, která vzduchovkou střílí po autech, krade kozy a na kolech se prohání po návsi. Školu tady už dávno zavřeli, celé společenství stojí na způsobu myšlení a života starší generace. Existují pouze dvě životní dráhy, jimiž se člověk může dát – pracovat buď na poli, anebo v továrně na gumičky. Jediným člověkem, který toto společenství opustil a svým způsobem přesáhl, je Egon.

Ačkoli se Egon objeví jen krátce, představuje bezpochyby jednu z nejdůležitějších postav celé knihy. První kapitola je ostatně nazvána Čekání na Egona, což je pojmenování ne náhodou vpravdě beckettovské. Egon, osobností tulák a kosmopolita, se jedenkrát do roka vrací do vesnice a přiváží orchideje, cukroví a koření. Stejně jako Vladimir a Estragon očekávají Godota v naději, že jim díky němu nastanou lepší zítřky, čeká i na Egona parta mládeže s nadějí. S nadějí, že když jim předá všechny své poznatky, řekne jim, že svět tam venku je bezpečný, i oni budou moct jednou odejít někam dál než do města, kam se sice pár lidí podívalo, ale které nikdo nemá rád.

Město je pro obyvatele vesnice symbolem porušení přírodního řádu a selského rozumu: „Nepochopil jsem, jak se někomu může líbit bydlet ve městě, kde pořád musí čuchat benzin. Navíc tam nejsou žádný ovocný stromy, když chce člověk jablko, musí za něj zaplatit. To mě vomejte.“ (s. 26) Ani obyvatelé města nejsou kritiky ušetřeni, což je vidět na vztahu mládeže k měšťákům, kteří se na vesnici pravidelně vracejí – k dvojčatům, jež přijíždějí každé prázdniny, a Papagájovi, který se sice ve vsi narodil, ale neuměl nic, co k životu ve vesnici potřeboval, a jako jediný své generace odešel na studia do města. Důvodem k opovržení je bohatství dvojčat (mají nejlepší kola na vesnici) i Papagájovo pořizování selfíček nefunkčním telefonem a jeho ustrašený pes. Vesničané mají své telefony uloženy ve skříních a v televizi si pořád dokola přehrávají staré videokazety. Vesnice zřejmě přišla o signál a televize tam přestala vysílat už dávno, což ještě víc akcentuje úplnou uzavřenost společenství a jeho svébytnost.

Ačkoli vypravěč s tímto odporem ke všemu městskému souzní, vnímá zároveň obyvatele vesnice jako myšlenkově velice omezené, zejména starší generaci. Za zdroj moudrosti považuje, společně s celou partou, Egona. Čte knihy, které Egon přiváží, hlavně o rostlinách a zvířatech, učí se od něj nová slova. Starší generaci vnímá jako úzkoprsou zejména kvůli jejich nezájmu se naučit cokoli nového. Knihou prostupují pasáže teskné touhy vidět tytéž dálky jako Egon, odejít z vesnice a nikdy se nevrátit, následované prudkým vystřízlivěním.

Stejně jako vědomosti také city jsou starší generací vnímány jako cosi přebytečného, ke zdravému životu nepotřebného a téměř škodlivého. Vypravěč říká: „I můj bejvalej papá říkal, že city jsou něco, co ti pokazí každej den, a tady s ním musím pro jednou souhlasit. Nikdo z nás je nepotřeboval, tedy alespoň ne vědomě. K životu na vesnici city potřeba nejsou. Na co bych je asi tak užil při sekání kopřiv? Co je prasatům do toho, jak já se cítím, když jim hážu šrot? A zvedne mi láska nějaký šutry na vlečku, až příště vyjedeme na pole?“ (s. 29) Tento názor ale u mladší generace není ani tak otázkou přesvědčení jako pragmatismu, potřeby přizpůsobit se kvůli vlastnímu úspěchu v rámci společenství. Rozpor mezi vštípeným chladným pragmatismem a citem je vidět hlavně tam, kde protagonista jedná spontánně, třeba když políbí svého kamaráda nebo když truchlí pro svou matku, které pomohl při sebevraždě.

Druhá část knihy je mnohem kompaktnější než část první. Ačkoli se zde stále setkáme s exkurzy do vesnického života, vypravěč sleduje jednu dominantní dějovou linku. Na podzim do vesnice konečně přijíždí Egon, a to jen proto, aby se oběsil na ceduli před hospodou. Jeho smrtí začíná zápletka celé knihy. Mladíkům, jak nazývá partu mládeže, zanechává dopis na rozloučenou, Manuál, jak jej později nazvou. Z dopisu se dozvídají o jakési katastrofě, která je postaví do opozice ke starší generaci – přežít totiž může jen buď jedna, nebo druhá. Příznačné je, že ačkoli vypravěč dříve sděloval všechno do nejmenších detailů, o samotném obsahu Manuálu se čtenář nedozví nic; vše, co o něm dokáže zjistit, se zakládá na čtenářově vlastní interpretaci jednání postav, které se Manuálem řídí.

Díky Egonovi, jeho varování a tomu, co je naučil, jsou mladíci ve výhodě a podnikají kroky k likvidaci protivníka. Rozhodnou se zničením přehrady zatopit vesnici a poté zastřelit přeživší. Během masakru starší generace ale dochází k vyřizování účtů i v rámci party.

Surový tvar je kniha s poměrně jednoduchým příběhem. Vypravěč: bezejmenný protagonista. Postavy: parta mládeže, obyvatelé vesnice, pár lidí z města a Egon. Prostor: bezejmenná, geograficky neurčená vesnice. Děj: historky ze života na vesnici a řešení blíže neurčené katastrofy. Ve výsledku na ní však není jednoduchého nic. Surový tvar je kniha o konfliktu. O konfliktu mezi městem a vesnicí, mezi zkušenostmi ze světa a omezeností uzavřené komunity, mezi mladou a starou generací, mezi pragmatismem a citovým prožíváním, mezi životem v blažené nevědomosti a životem ve stínu katastrofy. A také o tom, jak hluboce takové množství konfliktů člověka ovlivňuje.

© Jana Kopečná

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tonda, 25.05.2022 08:08
Palán, Lukáš: Surový tvar
Ty kráso dejte tam aspoň obrovský slovíčko SPOILER na začátek recenze. Jako je hezký, že píšete o knížkách, ale vykecat naprosto celej děj je trochu kontraproduktivní.
Vložil: JenJ, 25.05.2022 07:30
Palán, Lukáš: Surový tvar
To je vždycky taková radost, když recenzent vykecá celý obsah knihy!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.