Platzová, Magdaléna: Lidský faktor

Platzová, Magdaléna
Lidský faktor

sloupek beletrie česká

Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.

Lidský faktor

Nejprve jsme se dlouho jen dohadovali. Nikdo nevěděl, co je s Carrefourem zařízené a co ne, francouzsky hovořící Ukrajinka Yarina, která na WhatsAppu působila jako organizátorka akce, přímou odpovědnost odmítla a delegovala ji na jakéhosi Nikolu, který v Carrefouru pracuje. Nikola se však měl dostavit až odpoledne.

Kde se budou dary shromažďovat? A do čeho? Máme krabice? Nemáme. Tedy vozíky. Jeden z mužů na chvíli zmizel a vrátil se s umělohmotnými přepravkami. Kartonové krabice se obstarají později, stejně jako dřevěná plata.

Máme jen rozdávat letáky, nebo k tomu i něco říct? Má něco ze seznamu přednost? Hygienické potřeby, opakoval zvýšeným hlasem Daniel, ale Yarina nesouhlasila: nejvíce jsou potřeba potraviny. Hlásili to přímo ze Lvova. Na druhou stranu, dodává Yarina, pokud jim řekneme, aby koupili potraviny, nikdo nekoupí hygienické potřeby a ty jsou také zapotřebí.

Takže raději mlčet?

Hlavně ať nekupují nic ve skle.

A nic, co by se zkazilo.

Těstoviny a rýži ať taky moc nekupujou, toho už je moc.

Někdo mi podal štos letáků.

Kam si s tím mám stoupnout?

Daniel měl za to, že nejdůležitější vchod je ten, u něhož právě jsme, v patře, kde se prodávají potraviny. Yarina ale namítla, že většina lidí vchází do obchodu z patra pod námi a pak teprve vyjede do potravin.

Ochranka o nás ví?

Neví, říká Yarina. To měl také zařídit Nikola.

Skupinka se rozpadla, každý řešil něco jiného. Hluchoněmá dívka, zcela zmatena, mne lehce tahala za rukáv. Situace začínala být nepřehledná a pro mne frustrující. Ale po deseti letech ve Francii už vím, že takový průběh je normální a z počátečních komplikací se často vyloupne docela funkční model. Navíc za touhle skupinkou, i když se to nezdá, je za tři měsíce války už dost odvedené práce.

Tak já jdu dolů, oznámila jsem do neurčita a zamávala štosem letáků.

Než mohl někdo zareagovat, odešla jsem sólo do útrob obchodu. Našla jsem eskalátor, sjela o patro níž a chvíli bloudila, než jsem se dostala ke vchodu, kde – k mému překvapení – už stála Yarina s dvěma Ukrajinkami a jedním z Francouzů.

Praktičtí lidé. Zatímco já běžela mezi regály bojovku, sjeli pohodlně výtahem.

 

Ještě je docela brzy a všední den, do krámu se vloudá jen sem tam někdo. Ženy v domácnosti, důchodci, studenti, nezaměstnaní. Oslovit cizího člověka je jako skočit z prkna do vody, po prvním zápasu to docela jde. Mluvím o skleněných nádobách, rýži a těstovinách a srdečně se usmívám. Po očku přitom sleduji, co kutí Yarina a ostatní.

Na jeden prázdný vozík přilepili plakátek s ukrajinskou vlajkou, pro druhý našli místo na zdi. Yarina vytáhla dokonce i velkou látkovou vlajku a přehodila ji přes jednu z Ukrajinek jako plášť. Sama převlek nepotřebuje, má na sobě vyšívanou ukrajinskou blůzu a ve vlasech makový květ.

Když vše zařídila, také se pustila do rozdávání. Odděluje ze štůsku leták po letáku, a aby jí neklouzaly, olízne si před každým palec. Za lidmi, kteří ji odbydou, ironicky volá: Děkujeme mnohokrát, paní. Díky, pane!

Za chvíli se ke mně přitočí a povídá: Říkáš to špatně. Nesmíš říkat Ukrajin, ale Ukren. Jinak ti nikdo nerozumí!

Ukážu na živou vlajku metr ode mne, jak by má výslovnost mohla lidi zmást? Není dost jasné, pro koho vybíráme?

Krčí rameny.

Mám český přízvuk, co nadělám.

Aaach, ty jsi Češka?

A co jsi myslela?

Já myslela, že jsi Angličanka nebo tak něco. Yarina je náhle jako med. A odkud?

Z Prahy.

Aaaach, Praha je krásná.

Spustí ukrajinsky: Rozumíš mi, když mluvím?

Docela jo.

Při našem ranním dohadování Yarina na moje otázky reagovala s jistou přezíravostí. V jejích očích jsem byla Angličanka. Teď, když jsem Češka, je úplně jiná. O její proměně bohužel nemám čas přemýšlet, příliv lidí houstne a mám co dělat, abych stačila zpracovat své vlastní předsudky.

 

Collect solidaire neboli solidární sbírka, jak se ve Francii říká, je výbornou příležitostí k poznávání druhých, ale hlavně sebe sama. Náhodně vybraní lidé, s nimiž mám navázat kontakt, ve mně vyvolávají celou škálu představ, názorů a emocí, které mohu okamžitě konfrontovat s jejich reakcí. Nejméně v polovině případů je jiná, než bych čekala.

Třeba zakuklený mladík se sluchátky na uších a výrazným piercingem si navzdory mému očekávání sluchátka ochotně sundal, pozorně mne vyslechl a při odchodu z krámu mi ještě zamával. Nachýlená babička, která si nesmírně dlouho štelovala do nákupního vozíku berli a vypadala, že má hodně starostí a málo peněz, byla také samá ochota. Stejně jako většina starších žen. Kromě těch, které šly nakupovat v páru s mužem. Starší pár se mi podařilo zastavit jen vzácně, většinou na mne odmítavě mávli rukou anebo dělali, že mne nevidí.

Někdo měl potřebu se vymlouvat, nebyl dost otrlý na to, aby kolem jen tak prosvištěl. Promiňte, spěchám. Anebo: Promiňte, dneska ne. Starší pár vybavený taškou na kolečkách tvrdil: My tudy jenom projíždíme. Muž s kravatou: Já už jim poslal peníze. Paní v šátku: Já přispívám na Syřany a Palestince.

Ten poslední argument jen málokdo vysloví nahlas, ale je znát v odmítavých gestech některých muslimských žen a mužů, kterých je v tuto hodinu v obchodě asi většina. Nelze s ním polemizovat. Pro ně je svět orientován jinak, válku na Ukrajině vnímají jako záležitost, která je jejich starostem vzdálena. Možná i jako něco, co bílým Evropanům patří. Bratrovražedný boj mezi bílými křesťany, jak napsal v China Daily nějaký čínský propagandista.

Masivní podporu Ukrajiny vnímají jako křivdu a další důkaz pokrytectví Západu, který pomáhá jen někde a vítá uprchlíky, ale jen některé.

Tohle mi běží hlavou, zatímco oslovuji s prosbou ženy a muže z Blízkého východu nebo z Afriky, z nichž někteří určitě prožili válku na vlastní kůži. Ale i mezi nimi jsou takoví, kteří naslouchají. Opět většinou starší ženy, hospodyně, které vědí, jaké to je, nemít co uvařit dětem.

Asi po třech hodinách mám dost, slova se mi příčí v ústech. Yarina naopak působí svěže. Asi je to tím, že se soustředí na svoji věc a nenechá se rozhodit úvahami o globální spravedlnosti.

Před odchodem se jdu ještě podívat, kolik jsme toho vybrali. Docela dost na ten pomalý rozjezd. Navíc bude sbírka pokračovat až do zítřejšího večera.

U vozíku, který je dávno plný, takže se dary ukládají do přepravek a pytlů, hlídkuje druhá Ukrajinka. Vím, že mluví anglicky, před několika týdny jsem si s ní vyměnila pár vět při nakládání kamionu určeného pro Lvov. Balily jsme spolu krabice.

Tak ty jsi z Prahy? Říká s úsměvem, už se to rozkřiklo.

A odkud jsi ty?

Z Dnipra.

Kdy jsi přijela?

Měsíc po začátku války. S dcerou. Muž zůstal doma bojovat.

Je v pořádku?

Zatím ano.

Křížím ve vzduchu ukazováky a prostředníky na obou rukou, abych dala najevo, že přeju hodně štěstí. Vyslovit nemohu nic. Rychle se otočím, aby neviděla slzy.

 

Další sloupky

© Magdaléna Platzová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 675x

Inzerce