Americký kreslíř Joe Sacco (nar. 1960) je patrně nejslavnější představitel žánru komiksové reportáže, jakkoliv je zároveň jedním z mála. Proslavily ho komiksové knihy z oblastí zjitřených lokálních konfliktů: tedy z Balkánu a z Izraele. Jeho nová kniha míří do oblasti zdánlivě klidnější, kde po sobě lidé nestřílejí, nevraždí své sousedy ve velkém a neplane mezi nimi po generace živená nenávist.

Ten klid je samozřejmě jen zdánlivý a potíže Denéů, jak si říkají domorodci žijící v odlehlých oblastech kanadského severu, možná nejsou tak prvoplánově drastické, jejich kořeny však sahají stejně hluboko a boj s nimi se vleče možná ještě tíživěji. Kanaďané sice s původními obyvateli neválčili tak jako jejich jižní sousedi, ale už počátkem dvacátého století, kdy se v nehostinné hornaté a věčně zasněžené oblasti objevila naleziště zlata a ropy, kanadská vláda se zástupci domorodců podepsala dvě smlouvy, které za minimální finanční prostředky celé území převedly pod kanadskou správu – a de iure se tak staly majetkem kanadského státu. Zlatá horečka ve třicátých letech ještě nic moc nezměnila, ale v pozdějších desetiletích se o území Denéů začaly zajímat těžařské společnosti. Stejně jako kanadské úřady, které se snažily domorodce civilizovat – obvykle tak, že děti ve školním věku odtrhly od rodin a jejich tradičního způsobu života založeného na lovu a poslaly je do internátních, vesměs církevních škol daleko od jejich domovů. V rámci „zcivilizování“ byly děti trestány za mluvení původním jazykem a nuceny k angličtině, kromě toho drilovaly Bibli a trpěly ponižováním a psychickým i fyzickým násilím ze strany vyučujících a vychovatelů. A když se pak vracely domů, přestávaly svým rodinám obrazně i doslova rozumět. Do života kmenů postupně vtrhly sněžné skútry, hypotéky, mobily a státní podpora a samozřejmě také alkohol a drogy.

Sacco vypráví příběh původních obyvatel prostřednictvím jich samých. Samozřejmě je v ději přítomen (opět jako karikovaný malý muž s brýlemi a velkými pysky), nicméně zachycuje rozhovory (či častěji monology), které vedl se všemi možnými typy lidí. Především samozřejmě s náčelníky, ale také se starými pamětníky, ambiciózními mladíky, zastánci těžby i těmi, kteří by se rádi vrátili k původnímu způsobu života. Dobře si uvědomuje, že situace není jednoduchá a že on sám ji jako bílý muž z centra civilizace nemůže nikdy úplně pochopit, natož aby z ní našel východisko. Každý má totiž svůj díl pravdy: těžba ropy a plynu může přinést ekonomické oživení a práci v době, kdy většina zdejších mladíků jen čeká na podporu v nezaměstnanosti a pak ji propíjí. Také ale může nevratně poničit ekosystém oblasti. A s nějakým návratem k přírodě to také není jednoznačné: my bílí bychom rádi navštěvovali skanzen indiánského způsobu života, ale skutečně chtějí dnešní mladí Denéové lovit zvěř a stahovat ji z kůže?

Sacco vše skládá do mozaiky, kterou koření vlastními zážitky a občasnými záznamy domorodých půtek, her či slavností (ale třeba oproti svým předchozím komiksovým reportážím do děje vstupuje mnohem méně). Při čtení je přitom potřeba stále vnímat, že jde o reportáž, skládanou podobně jako ty televizní: tedy někdo mluví a Sacco jeho promluvu obrazově ilustruje, ale často také jen sleduje jeho tvář. Stojí za tím spousta autorovy práce při detailním zachycování skutečných obličejů Denéů, přičemž českému (a obecně bílému čtenáři) mohou ty kulaté hladké tváře dost splývat. Není to kreslířova chyba, jistě zachytil všechny mluvčí co nejvěrněji, jak dokázal. Sacco si nikde neulevuje, nakreslil tu ostatně obzvláště velké množství lidí včetně docela velkých davových scén, kde má každý specifický obličej. Jeho černobílá kresba působí stále stejně robustně a zároveň naivisticky, ale kreslíř pracuje suverénní rukou a tváře všech mluvčích zachycuje pokaždé stejně přesně.

Přesto je kniha nějakým způsobem neuspokojivá. Jeho předchozí díla Bezpečná zóna Goražde, Šíbr nebo Gaza: Poznámky pod čarou dějin měla vždy nějaký ústřední příběh; obvykle jím byla obžaloba kolektivního násilí. Zaplatit zemi je v tomto směru subtilnější a mnohoznačnější, nejsou zde jednoznačně zlí a dobří, i protivným a krutým jeptiškám, které převychovávají malé Denéy, najde Sacco v jejich vlastní nehezké minulosti jisté ospravedlnění. Jde vlastně o nekomentovaný (nebo jen velmi málo) sled monologů různých lidí, kteří si občas protiřečí, uspořádaný tak trochu bez ladu a skladu, jako by Sacco nedokázal najít jasný klíč ke zpracování toho obdivuhodného množství nasbíraného materiálu. Mnozí mluvčí v malých obměnách opakují, co řekl již někdo před nimi, občas někdo na slova předchozího mluvčího reaguje, ale čtenář je mezitím pozapomněl. Obecně se zdá, že rozhovorů mohlo být méně, Sacco mohl materiál trochu pročistit a třeba více doplnit nějakým „objektivním“ komentářem. Ale zároveň je pravda – a Zaplatit zemi to dobře ukazuje – že v případě osudu domorodých Denéů není nic objektivní a mnohohlas subjektivních pohledů a názorů má svou velkou sílu.