Bolavá, Anna: Kuchařský kurz

Bolavá, Anna
Kuchařský kurz

sloupek beletrie česká

Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.

Kuchařský kurz

Bolí mě břicho, dozvuky střevní chřipky, termín se ale nedá posouvat, buď dneska, nebo nikdy. Přemáhám zvracení, jenže zvracet nejde, jsou to jen dozvuky, žádné konečné řešení. Budu trpět, ale vyrážím. Účastníci kurzu mají v rámci lekce ochutnávku italských vín zdarma… já mám smůlu.

U kulatého stolu nás sedí deset, já a jeden chlapík jako jediní pijeme čaj. Povídáme si o vínech (bla bla) a jak to bude dnes probíhat (ve dvojicích a tykáme si) a pak dostanu první ránu: hromada těsta už je připravená a nahřívá se v troubě. Musí se nahřívat dlouho, to si pamatujme, takže ji uhnětli za nás už ráno. Co do toho dávají, nám neřeknou. Zjistit si to můžeme, ale zamíchal to stroj, jedna nula pro něj! Než si připravíme červenou omáčku na pizzu, tak se na to napijeme. Pokrčím rameny a usrknu čaje. Paní, co je se mnou ve dvojici, se tohohle účastní už potřetí a příšerně jí páchne z úst. Rozpačitě se usmíváme a čekáme. Přísady do rajčatového základu jsou tajemstvím, které nám bude slavnostně odhaleno. Cibule, plechovka rajčat, hodně mrkve a ještě více řapíkatého celeru. Přesně toho, který naše děti z jídla vyndávají a který na ideální pizze nemá vůbec co dělat. Jedna dvojice dostane za úkol otevřít plechovku s protlakem, mladičký kuchař krájí celer. Já a moje kolegyně dostaneme na prkýnko jednu mrkev, máme ji nakrájet na kostičky. Tady se dneska naučí vařit asi i debil… kroutím hlavou a nakrájím půlku mrkve. Tu druhou nakrájí ona. A pak ještě dokrájí tu moji, opraví mě, aby všechny kostičky byly opravdu maličké. Všechno to házíme do hlavního hrnce, kuchař míchá. Než se to podusí, napijeme se z nově otevřených lahví. Slečny vedle už se bláznivě tlemí. Zakručí mi v břiše, přísady tady všude kolem voní, místnost pohlcuje pára. Účastníkům kurzu planou tváře. Obrovské těsto se dělí na menší kusy a ty pak putují do skupinek. Malinkým válečkem si každý z nás vyválí dvě kola. Není je kam dát, šťoucháme se, ale lidem to nevadí. Mně se ale hlava netočí a vadí mi, když mi soused zprava položí doprostřed vyváleného těsta misku se sýrem. Je hrozně rád, že splnil úkol, nastrouhal sýr! Koluje další lahev. Červená omáčka plná celeru se připaluje, můžeme začít potírat. „Nechtělo by to těsto na okrajích nějak srolovat, zpevnit?“ Kuchař dělá, že mě neslyší, a dál doporučuje okraje rozválet do ztracena. „Vždyť to bude tvrdý,“ namítám, ale není mi to vůbec nic platné. Opilé slečny strkají ruce do hnětacího hrnce. První pizzy už jsou nazdobené. Teď je jen upéct. Trouby jsou tu dvě, čekajících pečicích papírů přes dvacet. Alkohol dodává ženským kuráž, a tak se cpou a zabírají si rozpálené rošty pro sebe. Zdrženliví účastníci musejí na své místo v troubě počkat. Naše dvojice je na navíc na opačné straně pultu, daleko od ohně, takže přijdeme na řadu jako poslední.

Vaření se zvrhává, feferonky se krájejí ve velkém, kuchař se zbláznil. Ne, já ji na svou dietní pizzu nechci, opravdu. Ti, kteří mají upečeno, sedí u stolu. Mlaskají a přehnaně to chválí, ale já i na dálku vidím, že ty okraje jsou tvrdé a spálené a prostředek pizzy vyschlý s vyčnívajícími zelenými kusy. Ale jim to nevadí, střídají to s vínkem. Kuchař krčí provinile rameny, je nás tu moc, takže musíme na upečení prostě chvíli čekat. „Nám čekání nevadí,“ volá hlasitě od stolu jedna ta vožralá holka, co už snědla obě svoje pizzy a chystá se nakoupit si víno i domů. Já se opírám o pult a začínám ji nemít ráda. Čekat mě nebaví. Kuchař tuší, že by se i na nás vzadu už mělo dostat, jinak vypukne vzpoura. A vida, moje první pizza už může do trouby. V kratičké prodlevě se oznamuje, že na všechny další kurzy máme speciální slevu. Kdo by měl zájem, může si koupit nůž za dva tisíce. Aby mohl pořádně nakrájet tu jednu mrkev i doma. Ale třeba to ještě dobře dopadne…

Jenže pak začne hořet. Sotva kuchař zavzpomíná, jak tu jednou šlehaly z trouby plameny, vzplane pečicí papír. Pizzu zachrání, ale čoud je to pekelný. Otevřít okna nejde, musíme to vydržet. No a jak na sebe nevidíme, pomíchají se i pizzy. Všichni hrabou po těch upečených a na mě žádná nezbude. Přitom bych už tam někde v troubě měla mít i tu druhou. Kuchař mi nabízí na výběr ze dvou – sice je nepoznávám, ale jednu si vezmu. Už můžu ke stolu. Přejeme si dobrou chuť. Kousnu si příšerně černého tvrdého okraje a dostanu ránu feferonkovou vzduchovkou. Přemýšlím, jestli už na nějakém kuchařském kurzu zasahovala policie. Hasiči připravení jsou, požáry jsou zřejmě běžné, ale co třeba pobodání instruktora nebo napadení souseda válečkem nebo krájítkem na pizzu? Když ta věc dokáže rozkrájet i betonové těsto, zvládne i vytetovat druhému na záda pár písmen. Kdybych ten večer mohla pít… byla bych šťastná jako všichni ostatní účastníci kurzu. Takhle jen vím, že tuhle pravou italskou pizzu u nás doma nikdy nechci. I kdybych si náhodou vzpomněla, jak se dělá.

 

Další sloupky

© Anna Bolavá

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 809x

Inzerce