Bendová, Eva: Výpravy k já

Bendová, Eva
Výpravy k já

recenze kultura

Jak svoje dospívání prožívali Libuše Riegrová nebo Jan Gebauer? Jak se v 19. století projevoval kult individualismu? A byl autorem pojmu moderní duše sociopat? Mírně provokativní kniha postihuje individualismus i v jeho ambivalentnosti.

Individuum a jeho fragmenty
Eva Bendová
, Martin Hrdina, Kateřina Piorecká (eds.): Výpravy k já. Projevy individualismu v české kultuře 19. století. Academia, 2022, 344 s.

Tradiční plzeňská mezioborová sympozia o české kultuře 19. století se v posledních letech zabývala tématy, řekněme, kolektivistickými, například problematikou národních loajalit nebo „zrozením lidu“. Zatím poslední sympozium bylo naopak zaměřeno na různé manifestace individualismu.

Do publikace Výpravy k já. Projevy individualismu v české kultuře 19. století přispělo více než dvacet vědců z různých oborů. Jejich texty jsou v knize rozčleněny do několika oddílů, z nichž první se týká vztahu individualismu a společnosti, další poměru umělce a veřejnosti nebo problematiky „bláznivých a melancholických duší“.

Relikvie sekulárního věku
Některé příspěvky jsou věnovány formování konkrétních jedinců (Emil Saudek, Jan Gebauer) nebo dospívání skupiny jedinců: například historička Milena Lenderová problém nahlíží prizmatem dobových ženských deníků.

Jiné texty, vesměs ty zdařilejší, pojímají problém obecněji a zaměřují se například na posmrtný kult osobností, který se rozvíjel kolem jejich ustřižených kadeří či věcí, kterých se dotýkali, ať to byly střevíčky, či kalamáře. Velkým sběratelem podobných předmětů byl například kancléř Metternich, v jehož kolekci se nacházel i hřeben Marie Terezie, amulet lorda Byrona, modlitební knížka Marie Antoinetty, nebo dokonce bomba, jež měla vybuchnout při atentátu na císaře Napoleona III., ale selhala. Kunsthistorici Eva Bendová a Václav Hájek v příslušné kapitole připomínají, že mohlo jít o směs kuriozit a fetišů, ale někdy i čehosi na způsob „relikvií“: například po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. roku 1793 si někteří přítomní diváci namáčeli do jeho krve kousky látky, které později posloužily jako připomínky, memorabilie či stopy proběhlé události (což samozřejmě připomíná uctívání portrétu, který měl Ježíš před smrtí obtisknout do Veroničiny roušky;„vera icon“). Po popravě mexického císaře Maxmiliána I. byla zase vyfotografována jeho zakrvácená košile. Snímek se pak v reprodukcích šířil mezi jeho zastánci i odpůrci: „Pro jedny znamenala důkaz a připomínku mučednictví, pro druhé radostnou zprávu o odstranění politicky nepřijatelné osoby.“ Aby byl podpořen dojem autentičnosti fotografií, na jejich rámečky se v 19. století dokonce umisťovaly i vlasy a nehty portrétované osoby.

Petr Šámal v příspěvku Pomník sobě samému, či skrytá připomínka? Portrétní individualizace ve výzdobě staveb druhé poloviny 19. a raného 20. století pojednal téma podobizen skutečných „výtečníků“ coby součásti stavební výzdoby. Průčelí staveb se v těchto případech stávalo jakousi „alternativní obdobou pomníku osobnosti“. Kolemjdoucí přitom o jejich přítomnosti nemuseli nic vědět, počítalo se totiž i s tím, že se tato výzdoba nemusela k publiku vůbec obracet, „neboť měla svou vnitřní důležitost, podobně jako u plastické výzdoby středověkých katedrál“. Dodejme, že o něco komunikativnější byly fasády domů obsahující konkrétní jména dnes už zcela neznámých žen, jak v Českém rozhlase nedávno výmluvně popsala spisovatelka Pavla Horáková („Svá jména na nás vykřikují vily Aničky, Jarmilky a Blaženky.“).

Osobnost v rozpadu
Zatímco Eva Bendová a Václav Hájek se zabývali fragmentárními věcmi, které po sobě oslavovaná individua zanechala, jiné kapitoly se zaměřily na individuum problematizované, které se už zaživa rozpadá na psychické fragmenty. Kupříkladu filosofka Tereza Matějčková obecně konstatuje paradox individualismu, že „vpravdě žijeme a jednáme tehdy, když sbíráme ty fragmenty, které po nás zbyly, a zpracováváme zkušenosti, které jsme utrpěli“. A literární historička Lenka Řezníková popsala prolínání odborné a umělecké literatury v éře dekadentů. Čteme-li podle ní dobové psychiatrické spisy, jsou to doslova katalogy typických dekadentních rekvizit: hysterické záchvaty, somnolentní stavy, střídavé dvojvědomí atd. Analogicky číst prózy a dramata Jiřího Karáska ze Lvovic je jako „procházet klinické studie rozebírané v dobových učebnicích psychologie“.

Obě autorky se také k západnímu individualismu vyjadřují se značnou skepsí. Podle Matějčkové je příznačné, že autor pojmu moderní duše, tedy Jean-Jacques Rousseau, byl zřejmě sociopat. A podle Řezníkové byla právě zmíněná dekadentní patologie výstižnou metaforou pro inscenaci ztroskotání optimistického projektu liberalizace s jeho ideálem autonomní, svobodné a úspěšné osobnosti. Na konci století, které slibovalo osvobození člověka ze svazujících tlaků státu, církve i někdejší stavovské společnosti, totiž podle ní stál buď jedinec osamělý a ze společnosti do značné míry vytržený, nebo „davový“ člověk se sklony k účasti na hromadných demonstracích a pouličních bouřích. Ostatně na tentýž zdánlivý rozpor v knize poukazuje i politolog Ondřej Slačálek v kapitolce o individualismu v českém anarchismu fin de siècle. V ní mimo jiné konstatuje, že mobilizace individuálních sil mnoha anarchistů byla nakonec zapřažena do kolektivního (komunistického) úsilí. V rámci velkého myšlenkového oblouku tak i tento svazek paradoxně místy ústí v téma kolektivismu…

Individualismus 19. století měl nespočet podob. Multioborová kniha přibližuje alespoň některé jeho aspekty. A vyostřeně se také snaží pojmenovat paradoxy, ke kterým podle jejích autorů vedl.

 

Na podobné téma:
Christopher Lasch
: Kultura narcismu. Americký život ve věku snižujících se očekávání
Małgorzata Jacyno: Kultura individualismu

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.