Kepplová, Zuska: Reflux

Kepplová, Zuska
Reflux

recenze beletrie zahraniční

Studentka Eva z malého města na Slovensku si plní svůj sen a z dusivého rodinného prostředí se vydává na studia do Ameriky. Jenže tam, kde jiné příběhy šťastně končí, román Reflux teprve začíná. Dívka se musí vrátit do rodného města, jehož obyvatelé ji nepřijímají, protože je pro ně už cizinkou. Hledá tak opět své místo v kdysi známé společnosti, ačkoli si není jistá, jestli po něm vůbec touží.

Žlutá barva samoty
Zuska Kepplová
: Reflux. Někdo cizí je v domě. Přel. Yvetta Ellerová, Větrné mlýny, Brno, 2021, 252 s.

Třetí román slovenské spisovatelky Zusky Kepplové (*1982) představuje čtenáři studentku Evu, která se na naléhání rodiny vrací z univerzity v Americe zpět na Slovensko, aby pomohla matce s péčí o nemocnou babičku. A přestože je pro ni návrat do jisté míry útěkem od nevydařeného vztahu, daleko výrazněji vnímá nehostinnost prostředí, do kterého přichází. Maloměstská společnost je velmi uzavřená, a třebaže je Eva původem místní, studium v zahraničí z ní udělalo cizinku. Nic na tom nezmění fakt, že se americké univerzitní městečko, odříznuté od zbytku světa nekonečnými lány kukuřice, od jejího rodného města příliš neliší. Převládají v ní pocity nespokojenosti a vzdoru, všechno a všichni jsou proti ní.

Evin návrat do rodného města je díky četným paralelám a náznakům možné vnímat také jako návrat v čase, což podporují i flashbacky, které s postupem příběhu zasahují dále a dále do minulosti a prohlubují pocit nekonečného opakování. Posilují ho také navracející se motivy a atributy přidělené některým postavám – například Evin bratr Fero nevystupuje v knize jinak než zpoza volantu auta.

Evina identita je roztříštěná na jednotlivé fazety, které z ní vidí ostatní. Pro mnohé je přitom jen zástupnou figurou – je jednou z mnoha, je studentkou, Evropankou, zklamaným ideálem ženy, dcery, sestry. Neustálá kritika vyvolává pochopitelné pocity vzdoru a místy i nenávisti, ale také samoty a odtržení od světa. Na okolí působí Eva jako zasněná, duchem nepřítomná, ztracená ve vlastních představách.

Snad právě této zasněnosti lze připisovat nejasné plynutí času příběhu (pomineme-li zmiňované flashbacky). V rámci jedné kapitoly se můžeme setkat s volně plynoucím rozhovorem, v němž se stylem připomínajícím filmový střih v rozmezí dvou replik přesuneme z autobusu do čekárny u doktora. V celkovém rámci knihy toto nejasné plynutí nejlépe dokresluje přechod ze studentky odjíždějící z Ameriky do učitelky s magisterským titulem. Román však neposkytuje žádný náznak, kolik času mezi oběma událostmi uplynulo, ani jak se Eva ke svému titulu dopracovala (za předpokladu, že s ním už do USA neodjížděla).

Rozdrobený příběh
Opatrně homogenní příběh se v druhé části knihy drolí a rozpadá na epizodické výjevy, které mají na hlavní dějovou linii pramalou návaznost. Dochází také k mísení stylů, Eva už není hlavním fokálním bodem, byť stále zůstává v pozadí jednotlivých dílčích vyprávění. Dosud užívaná er-forma se místy mění v ich-formu a vypravěčský styl ruší několik útržkovitě členěných kapitol (např. kapitola Názory na Evu, připomínající rozhovor či anketu, anebo kapitola Podobenství, rozdělená na segmenty O víře I – IV).

Čtenář se může nechat přesvědčit, že se jedná o záměr, který napovídají podnázvy jednotlivých částí knihy: Všechno plyneVšechno se rozpadáVšechno souvisí. Přesto tato snad úmyslná změna stylu působí rušivě, jako by dobře našlápnutý příběh najednou ztrácel dech a nakonec se zcela rozplynul.

Slibně nastíněná dilemata a problémy, ať už je to konfrontace minulosti s přítomností, nebo dobývání vlastního postavení ve světě, s postupem příběhu jednoduše vymizí, popřípadě se samy vyřeší. To umocňuje charakteristiku Evy jako někoho, kdo se nechává unášet životem a jehož pokusy o rebelii bez fanfár a následků ztroskotávají. Z románu jasně vyznívá marnost touhy vymanit se, neboť postavy jsou ke svému osudu stále připoutány vlákny, která je nutí navracet se k zavedeným vzorcům chování a váží je k minulosti.

Nesouvisející epizodická vyprávění obsahují několik bezesporu zajímavých myšlenek a ukázek spisovatelského umu Kepplové, v celkovém kontextu díla však působí trochu jako vata. Daleko lépe by vypadaly více zapracované do románu anebo vydané samostatně jako povídky. Hra s definicí žánru a posouvání či překračování jeho hranic má smysl, je-li hlavním tématem, ne vedlejším produktem, který se náhodně objeví v polovině románu. Zde působí spíše samoúčelně, jako opodstatnění podnázvu druhé části knihy (Všechno se rozpadá), bez přirozeného vyplynutí z děje.

Autorský záměr vs. překlad
Autorce se však nedá upřít vypravěčský um, který se projevuje například v synekdochických popisech („s ošoupanou igelitkou Tady jsem člověkem“, s. 12) anebo prací s motivy (zářivá a rozveselující žlutá barva jako trochu ironický symbol osamění, autobus sloužící jako prostředí pro konfrontaci různých světů, okno jako symbol odtržení od světa, jehož jsme zdánlivou součástí). Výše zmiňované paralely, stejně jako postupné rozvíjení vybraných scén, které se v průběhu knihy vracejí vždy doplněné o nový detail, dodávají románu příjemnou hloubku, v níž se čtenář neutopí, ale zároveň získá možnost odhalovat skryté roviny díla.

Na druhou stranu román trpí místy nešikovným překladem Yvetty Ellerové. Příkladem budiž slavná young adult sága o třpytivých upírech, která byla do češtiny přeložena pod názvem Stmívání, avšak v knize je důsledně označovaná jako Soumrak (tj. názvem slovenského vydání). Nejeden čtenář se také jistě pozastaví nad výrazy snad regionálními (ačkoli autorka románu používá převážně spisovný jazyk), např. „na koho je více podobný“ (s. 27), „Jak se tady ten plátek dostal?“ (s. 63) nebo „přestala zkoumat možné zápachy hader na nádobí“ (s. 77).

Román Reflux slibuje srozumitelnou výpověď a celkovým vyzněním neodvratnosti osudu bez patosu řeckých tragédií a hrdinských eposů svůj slib i splňuje. Tak jako jícnový reflux navrací žaludeční šťávy do jícnu, vrací život Evu do stále stejných situací a zároveň svět kolem ní jako by ustrnul v nekonečném opakování. Čtenář má před sebou poměrně jednoduché čtení, nakadeřené místy stylistickými a vypravěčskými experimenty, které může buď přijmout jako příjemné okořenění příběhu, anebo podmračeně přečíst jako jeho zbytečné rozmělňování. Tato kniha Kepplové se k literární klasice zřejmě nezařadí, přestože byla nominována na slovenskou literární cenu Anasoft litera. Své místo mezi konkurencí společenských románů si však jistě najde, tak jako si ho našly její předchozí romány Buchty švabachem (Větrné mlýny, 2018) a 57 km od Taškentu (Větrné mlýny, 2019), z nichž ten debutový dokonce vynesl autorce slovenskou Cenu Ivana Kraska a nominaci na cenu Anasoft litera.

© Magda Melichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 717x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce