Čurda, Vojtěch: Ladislav Štoll

Čurda, Vojtěch
Ladislav Štoll

recenze literární věda

Poněkud jednostranný pokus o vylepšení pověsti „obchodního akademika“ a stalinisty Ladislava Štolla, z něhož až příliš promlouvá perspektiva sebeprožívání hlavního hrdiny a jeho příbuzných.

Příběh jednoho příslušníka české „ztracené generace“
Vojtěch Čurda
: Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století. Academia, 2022, 480 s.

Stalinizátor a likvidátor československé kultury, člověk naprosto nekompetentní, jehož „beznadějnou neschopnost“ podle Záviše Kalandry uznávalo i karlínské ústředí KSČ. Absolvent reálky a jednoročního kurzu na obchodní akademii bez řádného vysokoškolského vzdělání, který se později stal rektorem Vysoké školy politické a sociální, pročež byl posměšně nazýván „obchodní akademik“. Zhruba tak nějak vypadá charakteristika literárního kritika, politika a komunistického ideologa Ladislava Štolla (1902–1981). Poopravit tento schematický obraz, zproblematizovat dosavadní černobílé hledisko a korigovat zaběhnutá klišé a stereotypy, které se na něj, „jako na kohokoliv“, nabalily, se snaží kniha Ladislav Štoll: Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století. Jejím autorem je historik Vojtěch Čurda a doslovem ji doprovodil dokumentarista a mediální teoretik Martin Štoll, vnuk Ladislava Štolla.

Kniha podrobně rekapituluje Štollův vzestup k moci i ideové hledání: k vystoupení z církve ho prý přivedla četba Temna, pro příklon ke komunismu pro něj byl důležitý S. K. Neumann. Autor jej vnímá jako příslušníka „ztracené generace“, která kvůli otřesu z první světové války často hledala jistoty v levicových ideálech či přímo v komunistické utopii.

„Promiň, dědo“
Vojtěch Čurda nepopírá, že Štoll byl v některých polemikách silně zaujatý a probíranému tématu dostatečně nerozuměl: kupříkladu hlouběji nepronikl „do končin moderní filozofie“, takže zvláště existencialismus redukoval na nihilismus a rozkladný pesimismus, které vnímal v protikladu k optimistické víře v pokrok a vybudování beztřídní společnosti. Kniha přiznává také to, že Štoll ve svých výkladech manipuloval, a to „až na hranici směšnosti“, jak doslova uvádí Martin Štoll s omluvným dovětkem „promiň, dědo“. Dogmatický komunistický světonázor Ladislava Štolla publikace nepopírá, ale vykládá jej jako „osobní vyjádření autentické víry, založené na marxistickém materialismu, víry, která zřejmě překrývala i osobní pochybnosti“. To, že by byl pouhým aparátníkem podílejícím se neblahým způsobem na kulturní politice, pak odmítá. S řadou literátů avantgardní levice, jako byli například Nezval i Karel Teige, totiž Štoll udržoval styky, a stejně jako oni se zajímal o problémy spojené s politickou angažovaností a rolí moderní kultury. (I když u dopisů, jež mu mnozí i významní umělci psali, se po roce 1948 nedá odlišit, jestli to bylo z čistého přátelství, nebo více proto, že se ho báli či potřebovali jeho vlivnou přímluvu). K tomu, že je někdy Štollovi dávána za vinu smrt Konstantina Biebla, Čurda tvrdí, že Biebl nebyl uštvaný totalitní mocí ani Štollem; sám patřil k jednomu ze znesvářených křídel oficiální kulturní politiky a ve vypjaté době podlehl svým vnitřním „démonům“ a depresím.

S čímž ne zcela souhlasí literární vědec Jan Wiendl, kterého jsem kvůli tématu oslovil. Ten připouští, že Biebl byl labilní a strašlivě se bál, ale trvá na tom, že byl také obětí Štollových manipulací, přestože se dá jen těžko najít nějaký konkrétní usvědčující dokument. Štoll totiž „dokázal bravurně zametat stopy: pamětníci vzpomínají, že rád telefonoval nebo jednal osobně“. Biebl se podle Wiendla snažil udržet na hladině oficiálního pobývání, lavíroval, komunistická moc ale velmi usilovala o to, aby si ho získala, a Štoll byl v literární sféře jejím nepopiratelným nástrojem a vykonavatelem.

Kytice pro Neumanna
I ve většině dalších ohledů se publikace snaží Ladislava Štolla nasvítit v možná až příliš pozitivním světle, respektive i jinak než pouze jako tupého ideologa. Připomíná se jeho nadšení, či přímo fascinace letectvím i technickými přednostmi letadel. Oproti motorovému letu prý vyzdvihoval plachtění, které metaforicky označoval jako „čistou poezii“. V tomto případě nezůstával u teorie: v září roku 1938 měl prý Ladislav Štoll doletět aeroplánem až nad zahradu zmíněného, tehdy churavějícího básníka S. K. Neumanna v Poděbradech a k jeho nohám shodit z výšky slavnostní kytici.

Když po roce 1945 začal přednášet vysokoškolským studentům, dovedl si prý získat jejich zájem a přesvědčit je pro věc komunismu. Když tedy později někteří jeho bývalí posluchači z komunismu vystřízlivěli a obrátili se proti němu, dokonce mu bylo dáváno za vinu „svedení“ celé jedné generace „na scestí“. Vojtěch Čurda to interpretuje jako jejich vzpouru proti duchovnímu „otci“.

Martin Štoll pak připomíná i to, že Ladislav Štoll ve vrcholných pozicích poslance, ministra a rektora svůj vliv a zápal nepřetavoval do sebeobohacování; ani jeho byt, ani chata nevykazovaly podle jeho vnuka známky „papalášství“.

Z ředitele archivářem a zpět
Kniha také sugeruje pocit, že to ani Štoll neměl vždy jednoduché: za druhé světové války podporoval komunistický odboj, byl vyslýchán gestapem a ocitl se zřejmě i blízko nebezpečí zatčení. V období „pražského jara“, které pro Štolla znamenalo krátkodobý mocenský pád, v Ústavu pro českou literaturu „klesl“ na místo archiváře. A když se pak na místo ředitele ústavu už doživotně vrátil, musel zápasit s marxistickým estetikem Sávou Šaboukem (1933–1993), který stál v čele Ústavu teorie a dějin umění. Konflikt mezi Šaboukem a Štollem prý často probíhal v latentní podobě a formou nejrůznějších provokací. Pod záštitou Ústavu teorie a dějin umění se tak údajně například konaly debaty, na nichž se o uměleckých a literárních otázkách pod oficiální rouškou marxistické kritiky diskutovalo ze strukturalistických pozic, které Štoll odmítal.

Kniha velmi podrobně líčí i četné dobové debaty či aféry, jichž se Ladislav Štoll účastnil nebo do nichž byl nějak vtažen, jako byla protinezvalovská a protištollovská parodie Socialistická láska, a v tom může být pro zájemce užitečná. Až zbytečně obsáhle ale cituje třeba nadšené vzpomínky jeho bývalých posluchačů. Některé Štollovy cenzurní zásahy oproti tomu nechává takřka bez povšimnutí. Například to, že Štoll coby tehdejší ministr kultury společně se svým předchůdcem Václavem Kopeckým zakázal provedení kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek, je jen zcela stručně a okrajově zmíněno v doslovu.

Příliš subjektivní pohled
Martin Štoll pak také naznačuje, že jeho předka přitahovalo charisma a přirozená autorita F. X. Šaldy. A dokonce si troufá tvrdit, že podobné autority mohl Ladislav Štoll sám dosáhnout, „kdyby byl otevřený dalším podnětům, nelpěl sveřepě na dogmatech a originálněji a soustavně pracoval na promýšlení otázek vztahu marxismu a umění. Kdyby nebyl rozptylován nadlidskými úkoly, kdyby v něm bylo méně mesianismu“. I když necháme stranou otázku, kdo Ladislava Štolla nutil, aby se rozptyloval „nadlidskými úkoly“, musíme konstatovat, že v tomto směru Martin Štoll svému dědečkovi evidentně „fandí“ až moc.

Chvályhodné je vyznání Martina Štolla, že je sám pro sebe „rád za dědův extremismus“, neboť ho nutí takový nebýt, nutí ho promýšlet vše z více stran. Přesto však musíme recenzovanou knihu označit za lehce jednostrannou. To se týká i vlastního Čurdova textu. Například když Čurda zmiňuje, že Štoll trpěl nedostatečností svého osobního akademického vzdělání, což hrálo podstatnou roli i v jeho osobním životě. Velkým zadostiučiněním proto „pro něj byly vědecké úspěchy jeho syna Ivana na poli jaderné fyziky. Ten si však paradoxně zvolil právě tento obor, neboť byl cestou, jak se emancipovat od vlivu dominantního a autoritativního otce“. Dodejme, že s větším odstupem a s použitím inovativnější metodologie Štollovu poválečnou kariéru nedávno vylíčila kniha Habitus českých vědců 1918–1968. Příklad dvou generací (Masarykův ústav AV ČR, 2021). Ta poznamenává, že Štoll neměl vystudovanou žádnou vysokou školu, ale přesto dosáhl vysokých akademických funkcí. Stále se přitom musel obávat obnovení autonomie „akademického pole“, které ho mohlo připravit o nashromážděné funkce a pocty, což se také, (bohužel) jen nakrátko, stalo. (I když i Vojtěch Čurda bourdieuovský pojem habitus a Štollovu způsobilost k poválečnému „fungování v nových mocenských souřadnicích“ obecně zmiňuje, více tuto problematiku nerozvíjí).

Kniha tedy jistě může poupravit pohled na Štolla, ale až příliš silně se do ní promítá subjektivní perspektiva sebeprožívání hlavního hrdiny a jeho příbuzných. I po jejím přečtení pro mne Ladislav Štoll zůstává člověkem, který mnoho lidí poškodil, stalinistou, jehož nebezpečnost není o nic menší jen proto, že vycházela z autentické víry.

© Jan Lukavec
Článek zkráceně vyšel v Orientaci LN
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 844x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce