Borkovec, Petr: Studentka

Borkovec, Petr
Studentka

sloupek beletrie česká

Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.

Studentka

Kdyby se nyní ve škole poezie zjevil talentovaný polobůh s lyrou, učitel by mu ji bez okolků rozkopal. Ale prázdniny teprve začínají, slunce pere do světa a hrobaříci se vyhřívají na kamenech jako ještěrky – snad se ty rybí mršiny do zimního semestru jakžtakž rozloží!

Nechtěl jsem své studenty unavovat samolibostí, podrážděním a citáty (tohle se vždycky tak úhledně proplétá), a tak jsem na závěr akademického roku navrhl „výjezdní seminář“, školu poezie a krátké prózy v přírodě, vycházku s básnickými rozcvičkami. Doufal jsem asi, že venku se to všechno nějak rozředí. Trasu – která vedla kolem řeky nedaleko od místa, kde bydlím – jsem si prošel předem, vybral stanoviště a pro každé stanovil úkol, návrh, akci, zákrok, něco, co tam společně s učni provedeme. Běžné věci, někdy méně běžné.

Naplánoval jsem poslouchání a zapisování zvuků na břehu, kde je řeka mělká, rozlévá se a zní; obracení kamenů a popisování jejich podloží bez metafor; nekonečné civění do větví staré borovice a psaní eseje na téma Můj přítel věřil v Boha kvůli stromům (pořád pod tou sosnou); opakované čtení jedné německé básně o skládce u opravdové skládky, které kraloval smaltovaný rezavý džbán; prohlídku starého úlu; lovení škeblí říčních a vytváření bakalářských etymologických hesel slov „lastura“, „mušle“, „škeble“, „ulita“ a tak dál.

Potom jsem odešel na nádraží a čekal na vlak se studenty poezie. Už při přípravě procházky mi píplo několik omluvných esemesek. Teď přicházely další. A když pantograf dorazil do stanice, vystoupila pouze jedna jediná studentka, která omluvila zbytek semináře.

„Vypadá to, že jsem tu sama,“ uzavřela a omluvně se usmála.

Navzdory záplavě omluv jsem rozhodl, že počkáme na příští spoj, jestli přece jen někdo nepřijede. Potřeboval jsem čas.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se neznámým tichým hlasem, když druhý vlak odjel a naše situace se neproměnila.

Stáli jsme úplně sami na příměstském nádraží a v oknech kanceláře výpravčího se v mírném větru pružně pohupovaly rudé muškáty. Je vysoká stejně jako já, pomyslel jsem si bůhvíproč v tu chvíli a představil si celý záběr: prázdný perón, chvějící se rudé muškáty, dvě postavy hledící si do očí a ještě, ach, šraňky, mizející koleje, polední slunce.

„Psal jste, že pro nás máte nějaké úkoly. Já se na ně těším. Ale nevím. Jak chcete, pane profesore,“ odpověděla, jako by jenom dýchala, a omluvně a smutně se usmála.

Učitel psaní nechtěl – a dosavadní odporné rysy jeho povahy změkly a udělaly místo dalším. Myslel pouze na to, že ho někdo se studentkou uvidí, že je vidí. Jak tu situaci vysvětlí? Co když u řeky potká svou manželku? Nejraději by začal vysvětlovat a omlouvat se rovnou, kdyby bylo komu. Proč vlastně? Sám nevěděl. Zbabělost ho úplně ovládla. Malomyslnost na sebe nenechala čekat. Úkoly, které nachystal, mu teď připadaly okázalé a hloupé. Rozhlížel se okolo sebe jako zloděj. Ve vteřině ho napadla lež, kterou vychrlí na prvního známého, jehož potká. Další vteřinu věnoval výmluvě, kterou řekne studentce, a pošle ji nejbližším vlakem zpět. Choval se jako ubožák. A navíc byl pokrytec!

„Taky se těším. Pojďme na to. Tudy,“ usmál jsem se a s žertovnou obřadností ukázal směrem k řece. Studentka kráčela několik kroků přede mnou a neohlížela se. Neohlédla se dokonce ani na dvou rozcestích a odbočila správným směrem tak jistě, jako by cestu znala. Udržoval jsem si odstup, bez přestání se rozhlížel. Jakmile jsme dospěli k prvnímu stanovišti, ukázal jsem jí místo, kde má stát, poslouchat a zvuky, které zaslechne, zapisovat a co nepřesněji pojmenovávat. Sám jsem pokračoval dál a studentce – říkejme jí třeba Petra – zalhal, že musím přichystat další zastávku. Když jsem se vrátil, Petra seděla na místě se zavřenýma očima. Otevřela je a oznámila, že zapomněla zápisník, ale že si zaslechnuté zvuky pamatuje. Potom se nadechla a deset minut drmolila seznam, který skončil zapraskáním křídlatky, kterou jsem před deseti minutami sešlápl. Vzpomínám si, že v seznamu zaznělo spojení „ryby nad řekou pukají“.

„Pořadí těch zvuků je správné,“ dodala, aby prolomila moje ohromení.

Pokračovali jsme v procházce.

U odvaleného kamene se Petra posadila a na prst si navlékla velkého střevlíka, kterého vyloupla z hlíny. Rukou s fialovým prstenem si zapsala tu malou podsvětní říši. Když práci dokončila, zmizela ve křoví, odkud se vrátila s dlouhou lískovou holí, jejíž konec ovázala nějakým svlačcem, do něhož ještě zapletla vlčí máky. Přešli jsme malý kousek pole a vstoupili do remízu, kde stál rozeschlý včelí úl. Požádal jsem studentku, zda by úl neprozkoumala a nevymyslela začátek příběhu někoho, kdo v takovém úlu musí přespat. Petra položila hůl na zem, odklopila horní desku úlu a bez rozmýšlení dovnitř vsunula obě ruce až po ramena a pak i hlavu. Zaraženě i obdivně jsem zblízka pozoroval její odvážné počínání.

A tehdy se stalo, co jsem celou dobu předvídal. Na silnici přibrzdilo kolo a z něho na mě mával soused. Starousedlík. Starý jako můj otec.

„Co to tam podnikáš, sousede?“ zahlaholil nadšeně.

„Ahoj, Jiří. Nic. Máme tu se studenty takový seminář,“ zaúpěl jsem zpátky.

Studentka v úlu zaslechla náš rozhovor, prudce se vynořila a vztyčila z jeho útrob – nejdřív horní část vysokého těla, potom hlava a dlouhé paže, které dál držela nad hlavou – a upřela oči k muži v cyklistickém obleku. Vypadala jako přízrak. Rozcuchané a slepené vlasy, plné pavučin, jí trčely do stran a obličej měla poprášený pylem a zbytky starého vosku.

„Dobrý den,“ zavolala rázně.

Jiří sesedání nedokončil. Bez pozdravu zmizel.

Ale mně se ulevilo – tak, že jsem se smál, tak, že mi začalo být všecko jedno. I studentka se usmála. Trochu. Slunce svítilo vší silou, řeka se třpytila a v poli blýskaly slídy, křemeny, celofány a jiná stříbra jako kapesní zrcátka. Náš skromný výjezdní seminář poezie jako by se ocitl na lehčí straně světa.

Pod ořešákem s loňským hnízdem jsme s Petrou třicetkrát po sobě přečetli stejnou báseň o ptačím hnízdě, střídali jsme se a naše hlasy se od sebe odrážely jako ozvěna od skály a doplňovaly se a jako by se osvětlovaly a jako by si stínily. Když jsme dospěli k malé polní skládce, Petra z ní zvedla modrý děravý džbán a dala mi napít vína. Pod džbánem ležel právě narozený slepýš, z něhož si obratně vytvarovala zlatý náramek. Vytáhl jsem knihu mého oblíbeného Güntera Eicha a začal číst jeho slavnou Skládku, která začíná slovy o smutku světa, jenž „začíná tam, kde rostou kopřivy…“ Studentka mi ale knihu po prvním verši zaklapla a báseň zarecitovala zpaměti, uměla ji celou.

„Líbí se mi to. Umět se modlit je mnohem lepší než se umět zpovídat – nezdá se vám, pane profesore?“ řekla pak.

Koneckonců jsme prošli veškerá stanoviště, žádný úkol ani akci jsem nevynechal, ačkoli jsem ještě před chvílí chtěl minout všechny. Blížili jsme se k poslednímu místu. Divoké území zarostlé vysokou suchou trávou a zdivočelými šípky, kam nikdo nechodil, mělo být překvapení. Vždycky když jsem tudy bloudil, vyplašil jsem nějaké zvíře. Koroptev, zajíce, jednou i srnu. Domníval jsem se, že studenti poezie projdou tou divočinou pomalu v rojnici a možná i oni nějaké zvíře vyplaší. A úprk a okolnosti úprku se pokusí co nejpřesněji popsat. Vyložil jsem záměr studentce, kývla. Vnořili jsme se do trávy, která nám sahala po prsa. A… po pár krocích se ozvalo podivné zamrmlání a před námi se s lomozem zvedl obrovský jelen a dal se na útěk. Asi pět laní, o nichž Petra prohlásila, že jsou „velké jako malí koně“, ho následovalo. Prach zavířil kolem nás a my se s úžasem dívali, jak do toho žlutého víru vyburácelo bezpočetné hejno koroptví a bažantů. Zpod šípku se vyřítila liška, za ní druhá, se zlověstným písknutím. Zajíci přeskakovali jeden druhého, jako by – pomyslel jsem si – tryskali ze země. Pak jsem ale myslet přestal, protože vzduch rozčísly šedé volavky promíchané s labutěmi, a to tak blízko, že jsem zároveň zkameněl a prudce otočil hlavu směrem k řece, z níž v tom okamžiku neslyšně vylétl delfín a stejně neslyšně se obloukem zasunul zpátky pod hladinu. Petra pokračovala v chůzi a další a další zvířata – zahlédl jsem i jezevce a něco jako zdivočelou krávu – jí v panice prchala pod nohama. Studentka se brodila travinami a keři, hůl v pravé ruce, nahlas se smála a občas zavýskla. Ohlédla se po mně.

„To jste domluvil parádně, pane profesore. Jste úplnej Orfeus,“ vykřikla a otřela si čelo.

„Kdybych byl Orfeus, tak by ty bestie uháněly opačným směrem, ne?“ zařval jsem a zakryl si oči před letícím kmenem, který se vzápětí proměnil v sovu.

„Časem doladíte, pane profesore,“ zajásala studentka a ztratila se mi v mračnu prachu a slunečního světla.

 

Další sloupky

© Petr Borkovec

Diskuse

Vložil: Hana, 25.06.2022 22:55
Borkovec, Petr: Studentka
ponořit se do úlu a zůstat v něm...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1119x

Inzerce