Dvě adaptace z karlovarského festivalu

Dvě adaptace z karlovarského festivalu

recenze film

V programu letošního ročníku karlovarského filmového festivalu bylo o poznání méně filmových adaptací literárních děl, než tomu bývalo v minulosti. Nic obecného z toho vyvozovat nelze, nicméně oba letošní filmy natočené podle knih patřily na festivalu k těm nejlepším.

Dvě adaptace z karlovarského festivalu

Větší pozornost budila adaptace i u nás dobře známého italského bestselleru Osm hor od Paola Cognettiho. Bestseller to byl ovšem dosti překvapivý, protože ta velmi osobní (a zčásti autobiografická), místy až meditativní kniha rozhodně nepatřila k těm, od nichž by někdo velký čtenářský zájem očekával. Nicméně úspěchu se román dočkal jak doma, tak v zahraničí. A rychle byla prodána i filmová práva. Přičemž režie se nakonec chopila partnerská dvojice belgických režisérů Felix van Groeningen a Charlotte Vandermeerschová, byť jinak valná část štábu (a všichni herci až na nepálské pasáže) pocházela z Itálie.

Vertikála hor
Národnost filmařů samozřejmě zrovna u přepisu této knihy nemohla být nijak podstatná, protože její příběh i postavy jsou univerzální a tematizují především životní zkušenost horalů i městských milovníků (vele)hor. A tu zkušenost mají stejnou lidé v Itálii, Rakousku, Francii nebo třeba v Nepálu, jak o tom píše Cognetti. Jeho román je sice dosti subtilní a ani ne moc dlouhý, nicméně záběrem má parametry velkého románu, jaké se psávaly v devatenáctém století, kdy sledovaly osudy svého hrdiny (nebo hrdinů) od narození nebo mládí až do smrti. A filmová verze knihy jako by právě tuto velkou epickou sílu Cognettiho románu zvýrazňovala. Nemá smysl zde příliš vypisovat děj, o něm se zmiňují naše recenze Pavly Přívozníkové a Evy Skříčkové publikované po českém vydání knihy. Filmaři přitom hlavní příběh nijak nezjednodušili, dokonce i do Nepálu se vydali, aby tu natočili několik nikoliv nezbytných scén. Trochu upozadili postavu matky hlavního hrdiny Pietra, otce zachycují střídmě a z odstupu, což odpovídá i pojetí v knize, která je vyprávěna v první osobě právě Pietrem. Naopak ústřední postava příběhu, iniciativní, zručný a sebevědomý horal Bruno, skvěle typologicky obsazený a zahraný Alessandrem Borghim (i čeští diváci ho mohou znát z kriminálních seriálů a filmů, především z netflixovské série Suburra) s převahou nebojácného a silného muže (v kontrastu s původně neúspěšným městským intelektuálem Pietrem), je na plátně jen o něco méně než vypravěč Pietro a většinu společných scén v první polovině snímku táhne díky svému entuziasmu a sebedůvěře právě on. Pietro (Luca Marinelli) ve srovnání s ním působí nejistě a neukotveně, potřebuje tak trochu jeho vedení, i ty vousy má prořídlejší a méně přirozené. Ale i on se v závěru s úspěchem svého psaní dočká sebedůvěry, kterou symbolizuje ostatně i oholení plnovousu. Právě Pietrovo nabyté sebevědomí v tragickém finále kontrastuje s Brunovým podnikatelským neúspěchem i rozpadem rodiny, což má obojí na hrdého muže zničující vliv.

Režisérská dvojice vše inscenuje s jakousi klidnou rozvahou, konflikty tu na diváka nekřičí, což ale neznamená, že by je postavy prožívaly méně intenzivně (jen to u italského filmu trochu překvapí). Neopomíjejí ani duchovní polohu knihy představovanou symbolickým obrazcem, který dal knize jméno, ale také to nijak nezdůrazňují, sledují především oba hlavní hrdiny a pak samozřejmě dechberoucí krásu velehor. K jejímu zdůraznění mimochodem použili nezvyklý čtvercový formát, které zprvu na diváka působí, jako kdyby měl sledovat televizní dokument z osmdesátých let, než mu dojde, že tento formát posiluje vertikální rozměr obrazu, tak podstatný pro zachycení hor.

Filmová verze Osmi hor je sice epicky rozmáchlá, ale jinak pojatá velmi střídmě a civilně. Prochází několika desetiletími, ale protože děj se nejčastěji odehrává v osamělém domku vysoko v horách, který Bruno s Pietrem zbudovali z rozpadlé ruiny, máme pocit jistého bezčasí, jako by v horách bylo jedno, co se děje v údolích a nížinách. Není to bohužel pravda, jak Bruno zjistí, nicméně divák v kině je tím pocitem přesto alespoň na čas opojen. Přičemž se to nemusí týkat jen těch, kdo dorazili na karlovarský festival, případně na některé jeho ozvěny v kinech jiných měst: film podobně jako několik dalších zakoupila do své distribuce společnost Aerofilms; premiéra ještě není určena, patrně bude na podzim nebo v zimě. Diváci, kteří knihu nečetli, by každopádně měli i při dvouapůlhodinové stopáži dávat pozor na každý dialog, protože to podstatné pro další vývoj děje občas bývá řečeno nenápadně a mimochodem.

Dvojčata, která se rozhodla nemluvit
Druhá adaptace není tak docela adaptací literárního díla, protože kniha, z níž film Tichá dvojčata vychází, není čistou beletrií: je to publicisticko-beletristické zpracování skutečného případu dvou sester, černošských dvojčat June a Jennifer Gibbonsových původem z Barbadosu, které žily od dětství v 70. letech ve Walesu. I kvůli šikaně ze strany dominantně bělošských spolužáků se začaly uzavírat před okolním světem a už od útlého věku přestaly mluvit s okolím. Dorozumívaly se pouze mezi sebou, přičemž na veřejnosti k tomu používaly kryptický jazyk, gesta či psané poznámky. Mlčení dodržovaly i v době dospívání, kdy se pod vlivem drog a alkoholu dopustily několika drobných krádeží a vandalismu, načež byly umístěny do psychiatrické léčebny s dost tuhým režimem. Zde strávily jedenáct let, než je v osmdesátých letech objevila redaktorka Sunday Times Marjorie Wallaceová, získala si jejich důvěru a postarala se také o jejich texty, které psaly jak v léčebně, tak už i předtím. Wallaceová objevila, že dokumenty mají literární hodnotu či přinejmenším potenciál; June ostatně už před hospitalizací napsala román Pepsi-cola addict, jehož vydání si zaplatila prostřednictvím vydavatelské služby z ušetřených peněz z podpory v nezaměstnanosti.

Wallaceová v roce 1986 o dvojčatech vydala knihu The Silent Twins, která jejich osud (spolu s předchozími novinářskými články) značně zpopularizovala a už v roce 1986 vzniklo stejnojmenné televizní drama, o osm let později dokumentární film a v roce 2011 také divadelní hra. Nejnovějšího zpracování knihy i skutečného příběhu se nyní ujala polská režisérka Agnieszka Smoczynská, pro niž to byla první práce mimo Polsko a první film v angličtině.

Příběhu se ovšem chopila s mimořádnou kreativitou s využitím četných animovaných pasáží s hadrovými loutkami. Obě dvojčata sleduje od raného věku až po dospělost, přičemž na svět hledí především z jejich perspektivy. Neportrétuje je však jako chudinky a podivínky, představuje jejich sny, ambice, lásky, ba i sexuální zkušenosti, které si ovšem svěřují jen mezi sebou. Až do internace v léčebně mají život sice neobvyklý, ale plný vnitřních i vnějších dobrodružství, teprve pak film významně potemní a zhořkne. A hořký je až do konce, protože Jennifer zemřela, když konečně v roce 1993 léčebnu opouštěla a byla se svou sestrou autem transportována do přívětivějšího prostředí.

V Británii byl případ monitorovaný už od osmdesátých let, čeští diváci budou mít možná při sledování filmu pocit, že je to celé tak trochu magický realismus. V každém případě je snímek vizuálně bohatý, přesvědčivě zahraný a dovedně pracuje s euforickými momenty, za nimiž i neznalí diváci tuší budoucí potíže. I tento film bude možné zhlédnout v českých kinech, do distribuce jej plánuje Cinemart.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 1254x

Inzerce