Tajovská, Iva: A lampa ještě hořela

Tajovská, Iva
A lampa ještě hořela

recenze beletrie česká

Za několik týdnů tomu bude přesně 50 let, kdy Pardubice přišly o jednu ze svých dominant, hotel Veselku. Právě ten hraje významnou roli v novém románu tamní spisovatelky; stejně jako Jan Kašpar, obě světové války a nedoceněná obětavost.

Vzpomínky na válečné Pardubice
Iva Tajovská
: A lampa ještě hořela. Maraton, Praha, 2022, 232 s.

Pardubická spisovatelka Iva Tajovská (* 1959), která debutovala až v roce 2006 souborem novel Jepičí hvězdy, se věnovala moderním dějinám svého rodného města již v dřívějších, na sebe navazujících románech Odpusť, že jsem se vrátil a Hořící nebe. V novém románu A lampa ještě hořela se k tomuto tématu vrátila a zaměřila se především na život obyvatel Pardubic během obou světových válek.

Děj knihy začíná okamžikem odstřelu známého pardubického hotelu Veselka v srpnu 1972. Tato událost se vryla do paměti mnoha obyvatel města. Také vypravěčka, důchodkyně Oldřiška, ji vnímá jako zásadní ránu a podnět, který ji přiměje vzpomínat na vlastní životní osudy. V těch se, jak je to u románů tohoto typu obvyklé, prolínají osudy vlastní rodiny a blízkých s velkými dějinami, známými z učebnic dějepisu, historické události ale zůstávají spíše v pozadí, byť jejich dopad na život vypravěčky i jejího okolí je pochopitelně zcela zásadní. Nejde přitom jen o světové války, ale i o působení dvou známých osobností posledních let habsburské monarchie, Viktora Ponrepa a především Jana Kašpara, k němuž vypravěčka chová neopětované milostné city. Nenaplněná láska k průkopníkovi české aviatiky, s nímž se vypravěčce několikrát podaří setkat se tváří v tvář, je i jedním z důvodů, proč se Oldřiška nikdy nevdala. Určitou náhradou jí ovšem je rodina její sestry Elišky, na niž dopadne tíha první světové války plnou vahou, když jsou postupně povoláni na frontu její milenec, manžel i syn. V recenzi jistě není vhodné vyzradit příliš mnoho, spokojme se tedy na tomto místě se stručným konstatováním, že koho rodině nesebrala válka první, toho semlela válka druhá, takže na stará kolena zůstává Oldřiška v Pardubicích osamělá. Snad i kvůli tomu je období posledních let, od konce druhé světové války do její současnosti v roce 1972, ve vzpomínkách shrnuto jen velmi obecně, na pouhých několika stránkách, zatímco hlavní pozornost se soustředí na léta první světové války.

Díky střídající se perspektivě jednotlivých kapitol, přičemž je graficky odlišeno, co jsou Oldřiščiny vlastní vzpomínky a co je pohled jiných postav, může čtenář nahlédnout jak do sice klidného, ale stále chudnoucího zázemí, plného žen strachujících se o své blízké, jimž v ulicích města dělá společnost stále více válečných invalidů, tak i přímo na bojovou linii a posléze mezi československé legionáře, probíjející se občanskou válkou zmítaným Ruskem. Autorka krátce nastiňuje i rozpory mezi českými vojáky, kteří vstoupili do legií, a těmi, kteří zůstali věrní rakouské armádě, avšak neglorifikuje ani jednu ze stran. Zatímco legionáři „se stali součástí úseku dějin, kdy násilí, nespravedlnost a nenávist skrápěly rozbouřenou zem“ (s. 159), voják věrný až do konce přísaze císaři „se nepovažoval za hrdinu, ale ani za zbabělce, prostě byl tam, kam ho soukolí dějin uvrhlo. Přežil a vrátil se, aby se postaral o rodinu, to bylo to nejdůležitější“ (s. 163). Na příkladu toho, který má to štěstí, že se z války vrátí, pak autorka názorně ukazuje, že vznik samostatného Československa na život vojáků vlastně žádný zásadní dopad neměl. Neopomene zdůraznit ani nelehkou ekonomickou situaci mnoha lidí.

Skok do období druhé světové války je možná až příliš náhlý, vypravěčka Oldřiška zcela vynechá události třicátých let. Vylíčení osudu Oldřiščiných zbývajících příbuzných je přitom určitou poctou mnoha lidem, kteří se na české rezistenci podíleli spíše drobnou, ale přesto riskantní činností. Do děje tak trochu oproti očekávání nezasáhnou parašutisté z výsadku Silver A, zato mimo Pardubice téměř neznámá stávka zaměstnanců podniku Telegrafia ano. Čtenář spolu s Oldřiškou prožívá úzkost a strach o osud jejích blízkých, který někdy není jasný ani z kapitol vyprávěných perspektivou jiné postavy.

Tajovské román nabízí čtenáři méně obvyklý náhled na obě světové války z pohledu ženy žijící mimo hlavní místa klíčových událostí. Chybí zde oslava heroismu a věrnosti vznešeným ideálům, které jsou v motivaci jednání ženských i mužských postav nahrazeny obyčejnou snahou o přežití a nalezení životního štěstí. Román je zároveň i o ochranitelské lásce k blízkým, která si žádá oběti a jen málokdy je náležitě oceněna.

Při četbě se však nelze ubránit jistému pocitu nerovnovážného rozložení děje, protože se jeho naprostá většina v útlé knize odehrává v letech kolem první světové války, následuje poměrně prudký skok do let protektorátu a velice stručné shrnutí poválečného vývoje do roku 1972, v podstatě ignorující veškeré politické změny, k nimž během těchto let došlo. Výsledná kompozice působí téměř dojmem, jako by autorku psaní knihy přestalo bavit či ji tlačil termín odevzdání. U knihy, jejíž velká část se týká vojenství, pak zamrzí i nejistota, zda je nepřátelské území možné „dobít“ (s. 71, 158), či spíše dobýt (s. 81). Navzdory těmto výtkám je nepochybné, že kniha si své čtenáře najde, a to nejen na Pardubicku. Autorčino zpracování tematiky první světové války a osudů Jana Kašpara si pozornost jistě zaslouží.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.