Z deníku poťouchlého učitele
Linhart, Patrik: Jazyk ve lví tlamě

Z deníku poťouchlého učitele

Zápisky z ukrajinského Lvova jsou, jak už je u autora zvykem, texty na pomezí mikropovídek, deníkových záznamů a krátkých esejů. Autor navazuje zejména na své obdobné knihy z Rakouska a z Walesu.

Duchcovský básník, prozaik a performer Patrik Linhart vydal podobné knihy již přinejmenším dvě. Jazyk ve lví tlamě je součástí autorovy volné série Planeta Linhart, jejíž první svazek Vienna Calling (Větrné mlýny 2014) pojednával pochopitelně o Vídni, následovaly zápisky z Walesu Legenda Ysbwriel (Větrné mlýny 2017), zachycující primárně toulání po velšských pláních, popíjení cideru a povalování se po hospodách, z čehož autor dokázal vytěžit maximum, včetně autentického zachycení atmosféry. Výsledkem byla velmi milá, vtipná a chytrá jednohubka. Letos na zmíněnou knihu, vzniklou v době Linhartovy tvůrčí rezidence, navázal souborem krátkých textů (většinou prozaických, najdeme tu však i něco básní) o Lvově, nebo spíše ze Lvova, kde dočasně působil jako lektor češtiny pro místní univerzitní studenty a jeho zkušenost – tedy zkušenost Čecha, který jede na Východ – byla v čemsi poněkud odlišná („Není to Vídeň, kdes poslouchal Falka a cítil se jako doma. Ani Wales, kde jsi s úžasem civěl na moře, pil cider a poslouchal Alana Stivella“ – s. 29–30). O Ukrajině v posledních měsících slýcháme ve zcela jiném kontextu, texty z Linhartovy knihy jsou však pochopitelně „předválečné“. Přestože nechybí mnoho narážek na eskalující napětí (ostatně minulých osm let se na ukrajinské společnosti přirozeně podepsalo), jde v první řadě o postřehy vypovídající více než o ukrajinské mentalitě spíš o té naší.

Poeta hrubián
Linhart (vzhledem k deníkovému charakteru textů můžeme o lyrickém mluvčím psát jako o Linhartovi, mějme však na paměti, že nehledě na míru autenticity vždy půjde o autorovo prozaické alter ego) přijíždí do Lvova jako poměrně poťouchlý učitel češtiny, přičemž z jeho naturelu pramení většina vtipných situací zachycených v jednotlivých historkách. Jiné pasáže jsou nyní – ač to očividně nebylo v době vzniku knihy záměrem – až mrazivě aktuální (např. „Zatím jsem od nich slyšel jediný, zato dost drsný pohled na sebe: ‚Máme zemi, ve který se polovina obyvatel cítí tak bídně, že chce utéct na Západ, a druhá polovina ji nebere jako svou zemi a chce se trhnout na východ‘“ – s. 109; nebo „Vyprávěl jsem studentům velšský vtip o zelených pahorcích, krásných modrých řekách a zeleném moři, kteréžto atributy šťastného žití Bůh srovnal tím, že jim přidělil sousedy z pekla. Chechtali se a povykovali: ‚Tak to máme taky‘“ – s. 46), a snad i proto si Linhartova nejnovější kniha zaslouží pozornost. Nezabíhejme však příliš do polemik o tom, nakolik se tu ukazuje ukrajinská mentalita jako příliš sebepodceňující a co bychom z toho mohli přenést i na mentalitu českou. Jak už bylo řečeno, Linhartova kniha není o válce na Ukrajině, tím méně na její obranu.

Autorův styl je – jak je pro něj ostatně typické – směsice poetických obrazů a mírné i výraznější obhroublosti („… lvovská porce je dar vlídnosti ke všemu a ke všem, kdežto ta newyorská je – pardon, píči, opět při vší úctě – našlehaná omrdina“ – s. 60; nebo poetičtější příklad: „Je to určitě nejvyšší kopec v celém Lvově, nejspíš i jediné místo, které se tak dá nazvat – a celé městečko pod ním leží jako na palmových listech dlaní“ – s. 141). Celá kniha je pak do značné míry soubor pozorování a zamyšlení, mísených s hrabalovským hospodským pábitelstvím, což čtenáře Linhartových próz jistě nijak nepřekvapí.

Přestože s tím možná nebudou mnozí souhlasit, osobně nepovažuji Patrika Linharta primárně za humoristu a musím přiznat, že se s jeho smyslem pro humor občas míjím (zde je řeč především o sbírce Jáma a rypadlo, viz mou recenzi ve Tvaru 6/2020). Avšak přinejmenším ve svých „cestovatelských“ sbírkách vtipné pasáže autor dávkuje jemně a ve velké většině s grácií. Trousí je jakoby mimochodem, a pokud čtenáře konkrétní narážka nepobaví (některé považuji za slabší či ne úplně původní, jako například tu o podobnosti slova slávista a slavista, s. 103, tak nějak již známé z jedné hry Divadla Járy Cimrmana), patrně ho většinou ani nevyruší. Možná si jí ani nevšimne, a to nemíním jako kritiku, nýbrž jako přednost: nepovedený vtip je totiž vždy na škodu, zatímco nepovšimnutý může být pořád součástí dobrého textu, pokud ten má i jiné kvality. A to Linhartovo psaní má.

Kovářík, Charms a činely
Jinými slovy: ty z humorných narážek, které čtenáře minou, tu vůbec nepřekážejí, protože spíše jen okořeňují texty, které jsou zajímavé i jinak, zejména smyslem pro detail; z jejich mozaiky se postupně skládá (dnes již bohužel patrně nepříliš aktuální) plastický obrázek Ukrajiny očima člověka ze Západu (pro lidi ze Západu však stále člověka z Východu). Je třeba ovšem jedním dechem přiznat, že v „knižní sérii“ Planeta Linhart autorův humor – až na několik málo výjimek – zpravidla oceňuji a nezdráhám se ho označit za zdařilý, místy výborný. Linhartův humor obecně není toho typu, který vyvolá salvy smíchu, ale pobaví, byť třeba jen užší skupinu čtenářů. Což rozhodně není na škodu, neboť jde o znak určité specifičnosti, originality a vlastního rukopisu.

Kromě jízlivého a místy provokativního pomrkávání spisovatel občasně od čtenářů pro pochopení jednotlivých situací a jejich zábavnosti vyžaduje i jistý kulturní přehled. A to nejen o Ukrajině, ale i o naší kotlině („A pak jsem udělal tu chybu, že jsem jim předvedl, jak se má číst Deml […]. Jedna holka chtěla utéct, ale zakopla o tašku. Mirek Kovářík by se z toho přednesu dozajista zatetelil, ale co naplat – když se přestali klepat, prohlásil jsem, že Charms a Deml jsou bohové, že v českých zemích jim nosíme lidské oběti“ – s. 42). Jiné zachycené detaily z Linhartovy lvovské anabáze jsou však univerzálnější a budou srozumitelnější i čtenářům bez potřebného rozhledu („Studentu Dmitrymu čeština moc nejde, ale vím, že studuje na konzervatoři a chce hrát v českém orchestru. Řekl jsem mu: ‚Tak to holt řeknete hudbou. Na jaký nástroj hrajete?‘ Naznačil činely a dodal ‚A taky na buben.‘ – ‚Tak to pozor, abyste toho neřekl až příliš!‘“ – s. 43).

Patrik Linhart opět napsal originálně pojatou knihu, kterou je možná obtížné zařadit žánrově, avšak pro svůj úsporný rozsah dobře padne i do menší knihovny. Ani po třetím vstupu do téže – nebo spíše příbuzné – řeky mu v cestovních denících, či esejisticko-prozaických bedekrech, dech nedochází. Snad tedy Planeta Linhart nezůstane jen trilogií.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse