Pietrantonio, Donatella Di

Pietrantonio, Donatella Di

rozhovor beletrie zahraniční

Jak se zubní lékařka stala slavnou spisovatelkou? Kořeny má sice v horách, ale fascinuje ji také moře a nebezpečí, jaká skrývají italská přímořská města. Italská spisovatelka Donatella Di Pietrantonio se upřímně zpovídá ze svých lásek, ale mluví i o tom, jaké zažívá obavy a jaké používá výmluvy.

Jsem napůl člověk a napůl koza

Italská spisovatelka Donatella Di Pietrantonio se narodila v regionu Abruzzo, kde dodnes žije. Literární kariéru zahájila až v roce 2011, tedy ve svých 49 letech, kdy vydala román Mia madre è un fiume (Moje matka je řeka). V roce 2014 vyšel její román Bella mia (Kráska má), který se odehrává ve městě L’Aquila po ničivém zemětřesením v dubnu 2009. Proslavil ji román L’Arminuta (česky Navrátilka, přel. Marina Feltlová, Argo, 2018) z roku 2017, za nějž získala literární cenu Campiello. Do češtiny byl přeložen též její poslední román Borgo Sud (česky Návrat do Borgo Sud, přel. M. Feltlová, Argo, 2021): v červnu 2022 autorka osobně představila české vydání na pražském veletrhu Svět knihy a při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

iLiteratura: Byla jste v L’Aquile v den, kdy tam došlo k zemětřesení (6. 4. 2009)?
Donatella Di Pietrantonio: Ne, já bydlím z druhé strany Apeninského pohoří, z východní strany směrem k moři. Cítili jsme, že se země otřásá, cítili jsme to velmi silně, ale na území, kde bydlím, nebyli žádní mrtví a neutrpěli jsme ani žádné velké škody. Pro mě to přesto byl tak otřesný zážitek, že jsem okamžitě pochopila, že o něm budu psát. V té době jsem psala svůj první román Mia madre è un fiume, takže téma zemětřesení jsem nezpracovala hned a nesla jsem si ho v sobě po několik dlouhých let. A bylo to užitečné, protože jsem v mezidobí na něm mohla pracovat, podívat se na to všechno s odstupem. Postupně se tak rodil román Bella mia.

iLiteratura: Máte jako obyvatelka regionu Abruzzo pocit, že i vás osobně stát zradil? Protože když se dívám na to, jak vypadá L’Aquila dnes, od zemětřesení se toho moc nezměnilo.
Donatella Di Pietrantonio: Pokud hovoříme obecně o státu, odpovím, že ano, částečně ano. V tom smyslu, že při těchto velkých katastrofách se stát musí podílet na nápravě, musí mít nějaké plány a dlouhodobější výhled. Tyhle situace se nevyřeší ze dne na den a nevyřeší se ani za jedno volební období. Ale v Itálii bohužel politika funguje přesně takto, zřídkakdy existuje nějaká dlouhodobá vize, horizont je pořád ohraničen jedním volebním obdobím, těmi několika málo lety, kdy je člověk ve funkci. Když pak ve volbách dojde ke změnám, jako by se všechno opakovalo od začátku. Každý, kdo přichází nově, většinou nesouhlasí s předchozími opatřeními a jede si od začátku podle vlastního projektu, což pochopitelně znamená, že se vše donekonečna prodlužuje – administrativa i samotné práce. Tudíž v tomto smyslu se cítím opuštěná státem jakožto institucí, která má jedinečnou roli a měla by působit jako sjednocující síla. Ale přese všechno, co se stalo od roku 2009, přes všechny ty roky, kdy jsem v tomto směru propadala naprosté sklíčenosti, se v této chvíli naopak cítím optimisticky. Když dnes přijedeš do L’Aquily, vidíš, že práce na obnově pokračují, a to dává naději. Město je teď už zase krásné, překrásné: zmizela i spousta dřívějších ohavností, které hyzdily zdejší ulice, například dráty vedené po fasádách domů. Místo toho jsou teď kolektory v zemi, kam byly svedeny kabely všech služeb. Je jen třeba vyřešit problém obyvatel, spousta z nich se v průběhu těch třinácti let odstěhovala, a to navždy, definitivně. Nemůžeš zabránit lidem, aby si nezařídili život jinde, nemůžeš chtít, aby strávili tolik let v totálním nepohodlí a nejistotě.

iLiteratura: V románu Bella mia jste tuhle situaci velmi dobře popsala.
Donatella Di Pietrantonio: Ano, román je o projektu, jak ubytovat oběti zemětřesení.

iLiteratura: Téma zemětřesení v L’Aquile se i mě hluboce dotklo a donutilo mě přemýšlet, i když nejsem z Abruzza a ani tam nebydlím.
Donatella Di Pietrantonio: Ani já nejsem z L’Aquily, ale zemětřesení mě zlomilo. Měla jsem, mám v L’Aquile spoustu přátel, a když to začalo, nedařilo se mi s nimi spojit. A i když nikdo z mých známých a přátel nezemřel, přesto šlo o velice těžké období i pro mě.

iLiteratura: Cítíte se více jako obyvatelka vnitrozemí, nebo přímořské části regionu?
Donatella Di Pietrantonio: Já jsem na sto procent z vnitrozemí. Narodila jsem se ale v horách, v odlehlé oblasti Abruzza.

iLiteratura: O té vyprávíte v knize Mia madre è un fiume?
Donatella Di Pietrantonio: Přesně tak. Když to vezmu podle místa, kde jsme bydleli, jsem napůl člověk a napůl koza. Moje kořeny jsou v horách, v oblasti plné síly a současně izolované. Když mi bylo deset let, přestěhovali jsme se, a ačkoli jsme se posunuli jen o nějakých třicet kilometrů, změnilo nám to život. Z nového místa bylo možné se někam dostat, jinak bych bývala nemohla ani chodit na druhý stupeň základní školy. Z městečka Penne už jsem mohla jezdit autobusem do školy.

iLiteratura: Ale i moře jste popsala nádherně.
Donatella Di Pietrantonio: Mluvím o něm v románu, protože pro mě je to velice důležité. Sice mám silné kořeny v horách, ale moře mě také hodně okouzluje, protože pro mě jinou dimenzí. Moře a voda vůbec je mi hodně cizí, já neumím ani plavat. Ale je to tak strhující a sugestivní živel, že ho ráda popisuji, možná i proto, že jsem ho poprvé uviděla, když už jsem byla velká holka. Moc dobře si ten první dojem pamatuji, přesně se mi vybavuje, jak na mě zapůsobila vodní stěna, která se přede mnou najednou objevila a vzbudila ve mně emoce, něco mezi strachem, údivem a radostí z toho, že opravdu vidím to, co jsem do té znala pouze z fotografií v učebnicích. K moři mám stejný vztah, jaký je celkem obvyklý u lidí z vnitrozemí, kteří se v určitém věku, když jsou staří asi jako já, dívají se na moře i na města u moře, jako jsou Bari a Pescara, se závistí smíšenou s pocitem méněcennosti. A také s trochou nedůvěry, protože lokality u moře pokládáme za místa, kde se může stát cokoli dobrého i zlého, probíhají zde například různé pokoutní obchody. Před mnoha lety mi kdosi v Pescaře vyprávěl, že je to jediné opravdové město regionu Abruzzo. Protože L’Aquila je mnohem menší. Je sice překrásná, ale je menší, a tudíž Pescara je prý jediné naše opravdové město. A také mi tehdy bylo řečeno, že v Pescaře jsou místa, která úřady občas zavírají, nebo dokonce obstavují a podobně. Protože tam do určitých aktivit investovala Sacra corona unita, tedy mafie, aby vyprala špinavé peníze. A tehdy jsem si řekla: vidíš, to je ono. Tím chci jen vysvětlit, jaké předsudky máme my vnitrozemci vůči přímořským lokalitám.

iLiteratura: Z Abruzza pocházejí i jiní umělci, například spisovatelka Dacia Maraini bydlí v Pescasseroli nebo básník Gabriele D’Annunzio, který napsal knihu povídek o Pescaře. Takže i tak odloučené, hornaté místo svým způsobem generuje významné intelektuály?
Donatella Di Pietrantonio: Určitě, a ještě něco. Tahle malá, velmi izolovaná místa v našem vnitrozemí se sice v moderní době otevřela světu, globalizace samozřejmě dosáhla i tam, ale ta odloučenost přetrvává. A v podobné izolaci, například v místě, kde jsem se já narodila a kde jsem vyrůstala, stačí mít aspoň minimum citlivosti a vnitřního neklidu. Pak si musíš vybrat, jestli podlehneš zaostalosti místa, a když říkám místa, nemyslím tím pouze přírodní krajinu, ale hlavně tu lidskou; anebo jestli utečeš. A pokud to nemůžeš udělat fyzicky, tak alespoň mentálně. A právě to je v zásadě jedním z možných kořenů kreativity. V tomto smyslu to místo skutečně generuje umělce, protože člověku jsou ta místa opravdu hodně těsná, a tak je nucen si něco vymyslet, něco svého, něco osobního, pokud možno originálního, co mu umožní přežít.

iLiteratura: Líbilo by se vám žít v nějakém velkém městě?
Donatella Di Pietrantonio: Ano, v některých obdobích: opravdu by se mi líbilo trávit tam určitá období. Například, a neříkám to jen ze zdvořilosti, Praha je město, ve kterém bych mohla po určitou dobu žít, protože jsem si ji zamilovala. Byla jsem tu pouze třikrát nebo čtyřikrát, ale silně na mě působí její kouzlo. Takže ano, líbilo by se mi žít ve velkém městě. Jediné město, kde jsem žila, je L’Aquila, chodila jsem tam na univerzitu. Ale ta má spíše rozměr provinčního města, takže se to nedá moc srovnávat s velkoměstem. Život ve velkém městě by se mi líbil, ale musela bych pořád mít nějakou únikovou cestu, cestu návratu ke svým malým místům. Hodně si vymýšlím záminky, které se bohužel v budoucnu stanou realitou. Tedy záminky, proč zůstávat doma. Říkám sama sobě i ostatním, že přece mám dva staré rodiče, moje matka je vážně nemocná, takže já tu musím zůstat, abych o ni pečovala, a tak dále. Ale přitom velmi dobře vím, že to není tak úplně pravda. Mám totiž spoustu chyb a nedostatků, o kterých vím, a tohle k nim patří. Takže vím, že je to jen výmluva, vím, že až tady moji rodiče už nebudou, budu si hledat jinou záminku, abych svá malá místa nemusela opustit.

iLiteratura: Co vám chybí, když nejste doma?
Donatella Di Pietrantonio: Od té doby, co vyšla Navrátilka, pro mě „nebýt doma“ znamená cestovat kvůli knihám, na prezentace, festivaly a podobně. Ta nová místa se mi moc líbí, protože ráda cestuji a poznávám nové věci. Chybí mi ale to, co dělá domov domovem. Žít po hotelech mě trochu unavuje, jasně, že existují překrásné hotely, kde máš veškeré pohodlí, nemusíš se zabývat domácími pracemi, nemusíš vařit a podobně, ale schází mi to teplo domova, to banální teplo domova a moje věci, postel, sloupek knížek na komodě, můj nepořádek, který nese moje stopy. To všechno mi schází. Chybí mi právě ten prostor, ve kterém se tělo může pohybovat i se zavřenýma očima. A pochopitelně také citové vazby, ale ty zase až tak ne, protože někdy je krásné, když se člověk může vzdálit, být bez dítěte, bez přítele, bez psa…

iLiteratura: Schází vám vaše práce zubařky?
Donatella Di Pietrantonio: Po pravdě, postupem času méně a méně.

iLiteratura: Ale jako zubní lékařka jste zachraňovala životy, proto se ptám, nebyla škoda to povolání opustit?
Donatella Di Pietrantonio: Ve skutečnosti zubní lékař nezachraňuje životy, já jsem stomatologii studovala z různých důvodů: jedním z nich bylo, že jsem neměla odvahu říct, že chci studovat literaturu nebo novinařinu. Pocházím z rodiny, kde můj děda neuměl číst a psát a podepisoval se křížkem, můj otec dokončil první stupeň základní školy, takže byl jenom o něco málo více než analfabet. Jak bych v takových podmínkách mohla prosadit tyto své sny? Nikdo by jim nerozuměl. Ale zároveň jsem si jistá, že kdybych tehdy dokázala říct, že chci dělat něco jiného, podpořili by mě. A podpořil by mě hlavně můj otec, přestože moje matka je vzdělanější, dokončila i druhý stupeň základní školy. Ne, já sama jsem si to zakázala a vybrala jsem si zaměstnání, které oni byli schopni rozpoznat, bylo pro ně srozumitelnější a užitečnější. Jiná věc je, že jako alternativu k humanitním studiím bych si bývala vybrala medicínu, ale tam studium trvá moc dlouho, a tudíž by to bylo ekonomicky neúnosné. Takže jsem skončila u zubního lékařství, ale vždy jsem trpěla určitým typem pocitu méněcennosti, který mají podle mě všichni zubaři, právě proto, že nejsme ti lékaři, kteří zachraňují životy. Je pravda, že ovlivňujeme kvalitu života lidí, protože bych vás chtěla vidět přežívat s bolestí zubů nebo bez zubů, ale není to úplně totéž. My zubaři trochu trpíme tím, že děláme hodně technickou, ale také dost lékařskou práci. A nejlepší je na tom to, že z téhle záležitosti, která vznikla jako kompromis, přesněji jako celý vodopád kompromisů, nakonec vznikla práce, která se mi líbila. Moc ráda jsem třeba pracovala s dětmi. Ale dnes je mi šedesát a ta někdejší práce mi schází stále méně a myslím, že přišel čas ji opustit.

iLiteratura: Máte sourozence, sestry?
Donatella Di Pietrantonio: Ne.

iLiteratura: Jak jste tedy dokázala tak dobře popsat vztahy mezi sestrami?
Donatella Di Pietrantonio: Pravděpodobně je to tím, že to, co člověku chybí, si představuje a sní o tom tolik, že to nakonec zná lépe, než kdyby to měl doopravdy. Já si nikdy neuvědomila, jak moc mi chybí sestra, došlo mi to, až když jsem o tom začala psát, když jsem začala ty postavy sester vymýšlet. Ale myslím, že mi sestra hodně scházela, už když jsem byla malá. Stejně tak mi scházeli rodiče: ti tam sice byli, ale měli pořád spoustu práce na poli, takže jsem trpěla tím, čemu říkám opuštění v přítomnosti. Oni měli pořád co dělat, pořád měli starost o obilí, které bylo potřeba sklidit, o seno, o domácí zvířata a podobně. Kdybych byla měla alespoň sestru… A tak jsem si alespoň představovala, že ji mám. Když jsem pak byla větší a chodila jsem na gymnázium, hodně jsem zkoumala sestry svých kamarádek, a když jsem chodila k nim domů, hlavně k jedné kamarádce, zaskočila mě intenzita toho vztahu. Ty holky se doma divoce praly, fyzicky se napadaly, a pak po pár minutách na sebe volaly v našem dialektu „sasor“, což přibližně znamená „sestřičko moje“! Tak se oslovovaly, sestřičko moje, sestřičko. Pro mě to byl šok, tohle jsem neznala, zvláštní vztah s naprosto rozdílnými polohami: teď tě zbiju a za pět minut tě obejmu.

iLiteratura: Když jste chodila na gymnázium, psala jste si deník?
Donatella Di Pietrantonio: Jistě, vždycky jsem si psala deník. Obsahoval kdeco, přeskakovala jsem z jedné věci na druhou: na prvním stupni základní školy jsem psala rýmované básničky, které se podobaly těm, co byly v čítance, a byly opravdu strašné. Psala jsem to, co mě napadlo. Musím říci, že jsem byla holčička, která měla jako mateřský jazyk dialekt, u nás doma se mluvilo pouze dialektem, takže do svých šesti sedmi let jem poslouchala pouze tenhle jazyk, jazyk, který byl z lexikálního hlediska velmi chudý, velmi přízemní, vztahoval se k zemi, k zemědělským pracím, k nástrojům, k srpům, k motykám. Až když jsem šla do školy, objevila jsem italštinu a taky učitelky s natupírovanými vlasy a nalakovanými nehty, zatímco já znala pouze ženy s drdůlkem a rukama zničenýma tvrdou prací.

iLiteratura: To také popisujete v románu Mia madre è un fiume.
Donatella Di Pietrantonio: Přesně tak. A objevila jsem knihy a s nimi byla spojená moje velká intuice. To říkám v tomhle rozhovoru poprvé v životě, tak jako skoro všechno, co tu zaznělo: mou velkou intuicí byla reverzibilita knih jako nástroje. To znamená, že když se naučím číst, můžu číst, ale můžu taky psát. Můžu tedy i psát, ale ne jako holčička z první třídy, já můžu psát jako ti, co napsali ty knihy. S trochou domýšlivosti můžu psát jako ti, co píšou knihy. Takže jsem začala básněmi, které se rýmovaly, pak na střední škole jsem pokračovala deníky, které jsem psala hlavně v létě, pak jsem přešla k milostným dopisům klukům, do nichž jsem se zamilovala, pak k povídkám, a když mi bylo skoro padesát, začala jsem psát romány. Byl to běh na dlouhou trať.

© Miroslava Ferrarová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 391x

Inzerce