Bonnetto, Jérôme: Jistota skal

Bonnetto, Jérôme
Jistota skal

recenze beletrie zahraniční

V zapomenuté horské vesničce se odehrává odvěký příběh boje vlka se psem – lovce s pastýřem. Poutavý námět o souboji s vnitřními démony a o strachu z neznámého se však sám dostává do konfliktu s jazykem, jímž je vyprávěn. Archetypální příběh v moderním hávu tak představuje příslib, který zůstal nenaplněn.

Tragédie nenaplněného potenciálu
Jérôme Bonnetto
: Jistota skal. Přel. Magdalena Královcová, Dauphin, Praha a Podlesí, 2021, 152 s.

Původem francouzský autor Jérôme Bonnetto se v roce 2008 přestěhoval – prý z lásky k české kinematografii, hudbě a literatuře – do Prahy, kde působí jako učitel na Francouzském lyceu. A jako pocta české kultuře údajně vznikl i jeho nejnovější, v pořadí už čtvrtý román Le Silence des carpes (Mlčení kaprů). Český čtenář má ale šanci se s autorem poprvé seznámit díky překladu jeho třetího románu, Jistoty skal. Ačkoliv se odehrává v nehostinném prostředí francouzských hor, také v sobě nese českou stopu. Hned na první stránce narazíme na úryvek z básnické sbírky Hodina mezi psem a vlkem Jana Skácela, který celému dílu udá tón a čtenáři přislíbí potemnělou, fatalistickou atmosféru.

Na začátku příběhu se ocitáme v Ségurianu, francouzské vesničce na kraji světa, kde rytmus udávají tradice, pravidelně se střídající roční období, společenské rituály a zavedené rodinné pořádky. V Ségurianu nevládne demokraticky zvolený starosta ani obecně závazné francouzské zákony, ale odvěký řád, který do čela místní komunity postavil skupinu lovců, jíž velí Joseph Anfosso. Tak to v Ségurianu vždy bylo a tak to také být má. Pokojnou monotónnost ovšem jednoho dne naruší přistěhovalec z města Guillaume Levasseur. Rozhodne se ve vesnici vybudovat ovčín, žít postaru a prostě. Ačkoliv Guillaume neporušuje žádný zákon a všechna potřebná úřední povolení si zařídil, pro místní lovce jeho ovčín představuje problém. A nevypadá to, že by se situace dala vyřešit pokojnou koexistencí ani kompromisem. Vůdce smečky může být jenom jeden.

Bonnettův román tak nabízí atraktivní premisu. Čtenáře dostává na místo, které jako by leželo uprostřed země nikoho a v naprostém bezčasí. Autor se tak v podstatě veze na vlně aktuálních společenských trendů – útěk z města do přírody, nostalgie po minulosti a dobách, „kdy byl svět ještě v pořádku“, lidé používali „selský rozum“, drželi se tradic a denní rytmus jim nediktovala moderní pracovní doba, ale východ a západ slunce. Z podobných pohnutek koneckonců odchází z města i hlavní hrdina románu Guillaume, jehož sen o prostém pastýřském životě se rychle rozplývá v konfrontaci s těmi, kdo byli v Ségurianu už dávno před ním a nenechají si líbit, že by se v zaběhlých pořádcích mělo cokoliv změnit. Idealistická představa o životě na venkově tedy prakticky okamžitě dostává hořkou pachuť a Guillaumova honba za snem vede k naschválům, nedůvěře, nenávisti, stihomamu a nakonec ke krvavému násilí.

Přes veškerou atraktivitu příběhu i jeho kulis má ale Bonnettův román citelné slabiny. Konflikt mezi očekáváním a realitou, mezi rozdílnými představami o tradičním uspořádání společnosti, mezi dvěma odlišnými, přesto navzájem si velmi podobnými muži i napětí a tíživá atmosféra jsou jen naznačeny a bohužel zůstávají z velké části nevyužity. Je zřejmé, o co autorovi šlo: představit vesnický mikrosvět řídící se vlastními pravidly, vykreslit dvě archetypální mužské postavy a vývoj jejich vztahu i vlastního nitra za pomoci metafory boje vlka se psem, zachytit odvrácené stránky i v těch, kteří zdánlivě stojí na straně dobra… Krátký román je tematicky i myšlenkově poměrně koncizní, na úrovni stylu však naráží.

Je zde patrné obrovské úsilí, snaha být co nejpoetičtější, líčit situaci pomocí velmi originálních metafor, vyhýbat se klišé a dát i těm nejprostším výjevům co největší obraznou sílu. Jenomže ta snaha je natolik neoblomná a všudypřítomná, že občas některé obraty působí až směšně („Usínali v etylnatém oparu, zatímco jitřní fauna se už chystala na úsvit“ – s. 71; „Byl to průvod patetických stínů, zimních stromů uprostřed léta“ – s. 86; „Pastýřův život se najednou začínal zahušťovat. Těsto dostávalo správnou konzistenci“ – s. 95). Výsledný text tak působí nuceně, přehnaně, školácky. Odkazy na literaturu nebo hudební terminologii. které jsou vkomponovány do líčení, působí někdy tak kostrbatě, že se čtenář musí ptát, zdali autorovi nešlo jen o to, aby ukázal své široké a všestranné znalosti („To ženský chór teď rozhodoval o pastýřově osudu, musely ho podrobit hlasové zkoušce. Rinforzando“ – s. 78). Přehnaná snaha o poetičnost a fakt, že se kýžený efekt ne vždy dostaví, nakonec rozmělňuje i atmosféru, která ve srovnání s úsporně podaným příběhem postrádá patřičnou hutnost.

Potlačení napětí v příběhu je možná jeho největší ztráta. Románu můžeme odpustit určitou příběhovou schematičnost, protože autorovým cílem evidentně bylo nové převyprávění archetypálního příběhu. Postrádá však jakýkoliv prvek tajemství nebo nejistoty. Motivace i duševní rozpoložení hlavních hrdinů jsou totiž v textu vylíčeny natolik podrobně, že si nemusíme pokládat žádné doplňující otázky. Podrobný popis psychologie postav se přitom s napětím nutně nevylučuje. Sledovat, jak dva muži postupně propadají stále větší paranoii a nenávisti, může být čtenářsky naopak velmi strhující. Zde je však prožitek utlumen právě autorovou snahou o co nejoriginálnější formulace, které v důsledku odvádějí pozornost od obsahu k formě. A celkovému vyznění prózy nepomáhá ani vypravěč, který neustále střídá polohy, jako by si nedokázal vybrat, jestli bude vševidoucí, humorně komentovat situaci („Bylo slyšet trochu víc chrápání než obvykle“ – s. 71), nebo se chovat jako chladný pozorovatel („Ale tady a teď, v hodině otupělého vědomí, někdo kráčí a ostří si obětní nůž“ – s. 96). Vcelku je natolik neurčitý a rozkolísaný, že čtenáři nepomáhá ani se s příběhem ztotožnit, ani k němu zaujmout jakýkoliv jiný postoj.

Jistota skal je tedy především román nenaplněného potenciálu. Čiší z něj snaha a touha vyprávět, pochopení pro lidské postavy, bohatá představivost i tematická koherence. Bohužel mu však chybí dramaturgie, která by všechny tyto nápady a dobrý potenciál navedla správným směrem a zklidnila autorovu bezbřehou lyričnost. Pak bychom nedostali jen řetězící se metafory, předhánějící se v tom, která z nich bude ta nejméně konvenční, ale opravdovou moderní tíživou vesnickou tragédii.

Na podobné téma:
Philippe Claudel: Brodeckova zpráva
Jean-Christophe Rufin: Červený obojek

© Eliška Charvátová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 372x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce