Barthelme, Donald
Padesát povídek

recenze beletrie zahraniční

Donald Barthelme byl jedním z těch autorů, o kterých u nás občas padne nějaká ta zmínka, ba dokonce lze říci, že v některých kruzích se o nich "ví", ovšem do češtiny přeloženi nejsou. V Barthelmově případě se tento stav rozhodlo napravit nakladatelství Argo výborem nazvaným Padesát povídek. Překladatelé Jiří Hrubý, Petr Dudek a Olga Špilarová vybírali z textů dvou povídkových knih, které jako výbory ze svých povídek sestavil sám autor, a nutno dodat, že výbor je skutečně reprezentativní.

Povídky Donalda Barthelma aneb antologie bizarností
Donald Barthelme: Padesát povídek, vydalo Argo, 1999, překlad Jiří Hrubý, Olga Špilarová a Petr Dudek, doslov Olga Špilarová, 301 s.

Nuže, konečně jsme se dočkali. Donald Barthelme byl jedním z těch autorů, o kterých u nás občas padne nějaká ta zmínka, ba dokonce lze říci, že v některých kruzích se o nich "ví", ovšem do češtiny přeloženi nejsou. V Barthelmově případě se tento stav rozhodlo napravit nakladatelství Argo výborem nazvaným Padesát povídek. Překladatelé Jiří Hrubý, Petr Dudek a Olga Špilarová vybírali z textů dvou povídkových knih, které jako výbory ze svých povídek sestavil sám autor, a nutno dodat, že výbor je skutečně reprezentativní. V tomto ohledu značně potěší i na první pohled tak nepatrná skutečnost, že na konci knihy najdeme seznam původních anglických názvů jednotlivých textů.

Barthelma tedy v češtině máme. Zbývá otázka, co s ním. Na první pohled je totiž zjevné, že s jeho povídkami není cosi v pořádku: kamarádi plánující společně popravu jednoho z nich, Edward Lear inscenující neobvyklé divadelní představení - svou smrt, či dospělý člověk, který je proměněn v žáka základní školy. A to jsou jen některé z bizarních nápadů amerického autora, Bathelme prostě se začátkem každé povídky znovu a znovu překvapuje a mezi tato fantasmata vkládá jak fragmenty soudobé reality (společenské problémy, reklamy apod.), tak filosofické otázky (Kieerkegard, Pascal, Heidegger), která v tomto kontextu začnou nabývat rovněž jakési snové charakteristiky - ano Olga Špilarová má pravdu, když v doslovu říká, že při četbě Barthelmových povídek se pohybujeme jako ve snu. Střetáváme se s věcmi, lidmi i myšlenkami, aniž bychom věděli odkud přicházejí a proč. A aniž bychom rovněž měli sebemenší pojetí o identitě vypravěče - ten před námi neustále ustupuje, ukrývá se do jednotlivých jazykových převleků a zanechává nás osamocené v chaosu mnoha jazykových světů. Připomenou se pochopitelně surrealisté a jejich následovníci s textovými montážemi a volnými asociacemi, připomene se rovněž, byť v menší míře, Borges se svými překvapivými zvraty. A také minimalismus, v sedmdesátých letech v Americe tak "módní" - ostatně i Barthelmovy povídky se staly jistou intelektuální módou a sám jejich autor byl v jistých intelektuálních kruzích postavou téměř kultovní. Otázka je, do jaké míry to uškodilo textům samotným, lépe řečeno, do jaké míry jsou tyto texty psány se zřetelem na "efekt" v jisté sféře společnosti. Osobně jsem se nemohl ubránit dojmu, že Barthelmovým textům něco chybí, a při překladu do češtiny (mimochodem velice dobrém) byla absence tohoto prvku ještě citelnější - totiž jistá univerzalita výpovědi, jakou lze nalézt nejenom u již zmíněného Borgese, nýbrž i Barthelmových experimentálních souputníků Bartha a Pynchona. Koláže americké reality, v nichž se mísí "vysoká" kultura a s masovou, a to vše prostupují implicitní i explicitní odkazy k prvkům každodenního života (reklamy apod.), aniž by však tyto prvky byly integrovány do nějakého rámce (např. příběhového), jsou ne-americkému čtenáři přístupné jen velice obtížně. Ale nejde jen o to. Barthelmovy povídky jsou totiž nejzajímavější svým úvodním, překvapujícím nápadem. Právě neschopnost jednotlivé motivy alespoň volně uspořádat, jinými slovy, vytvořit "organizovaný chaos", znemožňuje Barthelmovi texty dovést k nějakému vyznění, k nějaké pointě, byť problematické. A tak po přečtení těchto textů člověk nabude, alespoň tak tomu bylo v mém případě, dojmu jako po shlédnutí "minimalistické" výstavy sestávající ze samých černých čtverců: "Hmm, zajímavé. Nu ale co?" Skutečně, tato otázka jako by nevyjadřovala jenom šok z překvapivého začátku, jak jsem naznačil výše, ale také absenci sebenepatrnějšího rozvinutí této myšlenky v textu následujícím. Trochu samoúčelné, chtělo by se říci, a také sterilní. Ovšem není to zdaleka tak jednoduché - žijeme totiž v propleteném světě, kde se vždy nějaká ta souvislost najde. A tak stačí udělat umělecký artifakt na způsob dortu, který vařili pejsek s kočičkou, a rázem stojíme před otázkou: "Je to skutečně tak prázdné, anebo tam něco je?" Jednoznačnou odpověď asi dát nelze, a v Barthelmovi rozhodně něco je, ovšem i kdyby tam nebylo vůbec nic, jistě by se dalo, pochopitelně s poukazem na lidi jako Baudrillard, Virilio a jejich americké kolegy, mnohé nalézt. Ostatně za vše mluví poslední věta doslovu: "Svou kolážovou technikou, umožňující spojovat jevy v reálném světě neslučitelné, ztvárňuje Barthelme stavy "neobyčejné skutečnosti" a obrazy "neobyčejných světů", jaké existují v nevědomí člověka, případně v patologických mentálních procesech, a které jsou prototypem narativní nekoherence. Tož tak." Hmm, patologické jevy jsou nepochybně pozoruhodné, ovšem čtenáře, kteří zrovna nevězí po uši ve Freudovi či Lacanovi, často omrzí po prvním letmém pohledu, ba co víc, často je dokonce při opakovaném pohledu zhnusí.

Ale aby nedošlo k omylu, je dobře, že tento překlad vyšel, a je dobře, že vyšel v takové reprezentativní podobě, vždyť Barthelme je nedílnou součástí americké literatury posledních dvaceti let. Jen to prostě není kniha pro každého, ale to konec konců není žádná ...

© Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 103 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 16.09.2014 14:08
Barthelme, Donald: Padesát povídek
Když v roce 1968 vyšly ve Světové literatuře první přeložené povídky od Donalda Barthelma, v úvodním slovu k nim byl americký spisovatel přirovnáván k Franzi Kafkovi. Byl to tehdy u nás takový zvyk, skoro každý českému čtenáři nově představovaný autor obdržel poukaz na toto údajné příbuzenství. (Ostatně... tento zvyk trvá i ve světě, zejména tom anglosaském, takže se občas nestačíme divit, jak chudák FK přišel třeba k mravoličnému “koloristovi” a autorovi “kuchyňských” hororů Ivanu Klímovi...) I Donald Barthelme je nanejvýš vzdálený příbuzný Franze Kafky, mj. proto, že kde se při Kafkových textech snad dá smát (podle nátury čtenáře), u Barthelma se alespoň usmívat musíme (jinak jej nesprávně čteme). Dnes bývá Barthelme, v roce 1989 v necelé šedesátce předčasně zemřelý, řazen k “postmodernistům”. Tato nálepka je ovšem natolik vágní a všezahrnující (podobně jako označení “magický realismus”), že nám v konkrétních případech příliš nepomůže. Je třeba odmítnout též označení Barthelma za surrealistu, protože nic mu nebylo vzdálenější než “psychický automatismus” (byť ten je ve své čisté podobě beztak fikcí a nepasuje ani na tvorbu mnohých ortodoxních surrealistů). Surrealistické metodě je částečně poplatné jen pár spisovatelových textů (např. z našeho výboru povídka Zombiové). Také srovnání s francouzským “novým románem” pokulhává: suchost, vážnost a popisnost většiny výtvorů Robbe-Grilleta a spol. byla spisovatelovu literárnímu naturelu na hony vzdálena. Nejblíže má myslím Barthelme k “pop artu”: vytvořil jakýsi literární ekvivalent tohoto výtvarného proudu (Andy Warhol, Jasper Johns, Claes Oldenburg, Robert Rauschenberg, Roy Lichtenstein, Tom Wesselmann aj.) Ostatně spisovatel se o výtvarné umění vždy zajímal, s některými umělci se znal a začátkem šedesátých let dělal v Houstonu dokonce ředitele galerie. A třeba kresby Oldenburga či objekty Rauschenberga by byly ideálními volnými ilustracemi Barthelmových próz. Výbor padesáti povídek je – po několikerém časopiseckém uvedení – nejlepší přehlídkou spisovatelova povídkářského rejstříku. Samozřejmě ne všechny povídky z odstupu času působí stejně silně: některé svou okázalou “pokleslostí” a snahou zužitkovat každý nápad, včetně “nesmyslu” (ne vždy “ne-smyslu”, tedy alternativního smyslu) vnímáme dnes jako poněkud křečovité a časově a významově limitované legrácky. Naproti tomu je ve výboru řada mistovských textů: Rebeka, O bodyguardovi, Rozhovory s Goethem, Modrovous, Někteří z nás vyhrožovali našemu kamarádovi Colbymu, Dikobrazi před univerzitou, Kapitán Blood, Dítě. A především dvě povídky nejen groteskní, ale propastně hluboké a jedinečně krásné, jež by myslím neměly chybět v žádné antologii nejlepších amerických povídek: Škola a Západní Šedesátá první ulice č. 110. Barthelme je jako autor zvláštní patron, pokud bychom jej měli srovnat s některým z jeho současníků napadá nás Kurt Vonnegut a Richard Brautigan. Ti jsou u nás alespoň dostatečně známí, zatímco další přední experimentátoři americké prózy poslední třetiny minulého století bohužel nikoli. Mám na mysli zejména Johna Barthe, Williama Gaddise, Williama Gasse, jenž spojil “postmodernu” s až “tolstojovskou” šíří a hloubkou pohledu na člověka, či Stanleyho Elkina, který ve svém psaní - dosti “barthelmovsky” - využíval populární kulturu a propojil ji s židovskou inspirací. (V české ediční politice se bohužel dává přednost autorům “snazším”, “srozumitelnějším”, “senzačnějším”, ne-li rovnou “bestsellerovým”, různým těm jednorozměrným Palahniukům a spol.) V naší literatuře bych Donalda Barthelma srovnal nejspíš s Ivanem Wernischem (např. s jeho prózami Kominické lodě, ale i básněmi, které ostatně leckdy do próz plynule přecházejí). A to nejen z hlediska oné “pokleslosti”, dělání si “šprťouchlat” z kritiků i čtenářů, ale i hravého a občas neuctivého zacházení se skutečnými historickými osobami (u Barthelma Goethe, Kierkegaard, Edward Lear aj., u Wernische Hlávka, d´Annunzio aj.). Každopádně by bylo dobré vydat z Barthelma ještě alespoň románovou parodii či persifláž Sněhurka, v níž jsou spisovatelovy typické postupy obsaženy takřka v krystalické podobě. Doplnila by se tak nejen kniha Padesát povídek, ale i jediný u nás přeložený román Mrtvý otec, próza opět groteskní a bez psychologické dimenze, ale s u Barthelma nejvýraznějším tragickým (až “beckettovským” - až mrazí) pohledem na lidský život - a jeho dvojče smrt.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

63%čtenáři

zhlédnuto 3999x

katalogy

Inzerce
Inzerce