Písničkář, básník, ale i prozaik Leonard Cohen je dnes již legendou. Svou osobitou poetikou ovlivnil tolik umělců, že každý pohled na Cohenův text v sobě nutně obsahuje i mnohé z jeho statutu legendy, klasika, modly či vzoru. Skladbu, kterou bychom u jiného zavrhli, u Cohena bez problémů přijmeme; co nám někde jinde přijde jako klišé, vnímáme v textech milovaného Kanaďana jako působivý básnický obrat - tak silná je aura jeho osobnosti, tak uhrančivý jeho hlas, tolik podmanivé melodie.

Oprostit se od všeho vnějšího je nesnadný úkol, v případě Leonarda Cohena možná těžší než kdykoli jindy, přesto však na něj nelze zcela rezignovat. A mnohé z tohoto úkolu souvisí s otázkou, kterou si chtě nechtě musíme u písničkáře s básnickými aspiracemi klást znovu a znovu, totiž "Jak dobrá poezie by to byla na papíře?". Pravda, otázka ne úplně tak legitimní, leč vzhledem k aspiracím a auře autora přinejmenším pochopitelná. Navíc u Cohena máme vedle zhudebněných textů k dispozici ještě tištěné básně i prózy. Nuže, je Leonard Cohen velký básník?

Bohužel nikoli. V anglické oblasti jeho zpívaná poezie neobstojí ve srovnání s texty Boba Dylana, Toma Waitse či Nicka Cavea, ve francouzské nedosahuje kvalit bardů typu Jacquese Brela či Charlese Brassense. A chtě nechtě třeba dodat, že ani Cohenova psaná poezie neobstojí. Nejlepším důkazem toho je drobná próza (nebo snad báseň v próze?) Kniha milosrdenství, kterou před nějakým časem vydalo v překladu Kamily Lederové a Luboše Snížka nakladatelství Maťa.

Cohen píše poezii od mládí, od padesátých let, pokoušel se ale prosadit i jako prozaik, přičemž oba jeho romány vyšly v českém překladu: jak Nádherní poražení, tak prvotina Oblíbená hra. A právě román Nádherní poražení je podle mne tím nejlepším, co Cohen kdy napsal, hlavně pro to, že si kniha zachovává onen nezaměnitelný humor, který tak dobře známe z jeho písní - Oblíbená hra má všechnu křečovitost románového debutu, pozdní věci, včetně Knihy milosrdenství, se zase topí v laciném odéru bizarní mystiky, které nemůže věřit ani snad Cohen sám, navíc jsou příliš upovídané.

Je to škoda a nesnadno se mi to píše, Cohenovy písně mám velmi rád, ale Kniha milosrdenství zcela určitě není dobrá kniha. Možná ani průměrná. Této modlitbě (anebo meditaci) bolestně chybí myšlenka, kostra i literární um, tedy skoro vše, co činí literární dílo literárním dílem. Na sklonku dvacátého století až příliš dobře víme, že samotná spontaneita nestačí. Kniha připomíná deníček adolescenta, který se s nadšením této věkové skupině vlastním vrhl do studia náboženství. Pro jistotu hned několika, takže text je čímsi na způsob výpisků z různých svatých knih a mystických traktátů, to vše obzvláštněno několika moderními obrazy. A celkový dojem z knihy? Údiv nad tím, proč se Leonard Cohen vůbec rozhodl něco takového vydat. Jízlivější povahy si možná v duchu podotknout, že zde dovedl svůj charakteristický exhibicionismus do opravdového extrému.

Pokud lze v knize najít něco zajímavého, pak můžete dát ruku do ohně, že to bylo řečeno již stokrát předtím. Pokud najdete něco nového, povětšinou to bude banalita. Tato Cohenova kniha je zklamáním po všech stránkách a dalším, jakkoli nepříjemným, důkazem, že Leonard Cohen není ani velký básník, ani náboženský myslitel. Což ovšem nic nemění na tom, že je brilantní písničkář.