Cunningham, Michael: Hodiny 1

Cunningham, Michael
Hodiny 1

recenze beletrie zahraniční

Titul Hodiny byl pracovním názvem pro jedno z nejslavnějších děl Virginie Woolfové, kterému se nakonec dostalo pojmenování mnohem obyčejnějšího: Paní Dallowayová. Popisuje se v něm jeden den v životě Clarissy Dallowayové, který obyčejně začíná a neobyčejně končí. Autor Hodin si ale nevypůjčil od Woolfové jenom název.

Esej o sebevraždě třikrát jinak
Michael Cunningham: Hodiny, přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002, 192 stran, náklad a cena neuvedeny

Michael Cunningham svou knihu nenazval nijak náhodně. Titul Hodiny byl totiž pracovním názvem pro jedno z nejslavnějších děl Virginie Woolfové, kterému se nakonec dostalo pojmenování mnohem obyčejnějšího: Paní Dallowayová. Popisuje se v něm jeden den v životě Clarissy Dallowayové, který obyčejně začíná a neobyčejně končí. Autor Hodin si ale nevypůjčil od Woolfové jenom název.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Nejvíce do očí bijící paralelou jsou jména hlavních postav. Hodiny vyprávějí jeden den v životě tří žen; každý z nich se odehrává v jiné době a na jiném místě, je vyprávěn ve fragmentech a na první pohled nesouvisí s žádným z ostatních. Protagonistkou příběhu časově prvního je samotná Virginia Woolfová, která v Richmondu, předměstské čtvrti Londýna, začíná v duchu konstruovat svůj další román, jehož hrdinkou bude Clarissa Dallowayová. Ve druhém příběhu potkáme Lauru Brownovou, typickou ženu v domácnosti konce čtyřicátých a začátku padesátých let, jež žije v Los Angeles a je "náruživou knihomolkou". A konečně v příběhu z devadesátých let dvacátého století vystupuje Clarissa, lesbička a majitelka malého newyorského nakladatelství. V kapitolách věnovaných jí ji ovšem autor společně s hlavní mužskou postavou nazývá Paní Dallowayová, podle toho, že jejím osudem má být "okouzlovat a mít v životě úspěch".

Cunninghama ovšem inspiroval i samotný příběh Paní Dallowayové - Clarissa začíná svůj den přesně jako paní Dallowayová Virginie Woolfové - nákupem květin a osudová láska hlavní hrdinky dopadne úplně stejně v obou příbězích, Septimus Warren-Smith i Richard Brown spáchají sebevraždu skokem z okna. Parafrází příběhu paní Dallowayové je v Hodinách celá řada, my se ale budeme radši věnovat tématům, které se jako leitmotiv vinou oběma romány. Předmětem našeho zkoumání v přiložených ukázkách budou především pojetí a smysl sebevraždy na straně jedné a plynutí času a života na straně druhé.

čtyři úryvky z Hodin:
úryvek 1 - sebevražda Virginie Woolfové
úryvek 2 - smrt ptáčka
úryvek 3 - rozhovor Richarda Browna a Clarissy Dallowayové
úryvek 4 - rozhovor Clarissy Dallowayové a Laury Brownové

V Hodinách se všechny tří hrdinky potýkají s možností dobrovolného odchodu ze života. Hned v Prologu jsme svědky fiktivního posledního dne Virginie Woolfové, která se jednoho dne roku 1941 skutečně zabila. Clarissa je svědkem posledních chvil před tím, než se Richard, který trpí nemocí AIDS v rozvinutém stádiu, vrhne z okna, a Laura, Richardova matka, o čemž se s překvapením dočteme až skoro na konci knihy, se o sebevraždu alespoň pokusí. Motivace každé ze tří postav je ovšem úplně jiná, i když všichni tímto ultimátním činem chtějí řešit budoucnost.

Virginia o smrti přemýšlí až příliš často, je uvažováním o ní až posedlá. Myslet na ni je pro ni úplně běžné (jen si povzdychne, že na takové setkání je přece jen nějak brzy, vždyť ještě neposvačili) a spatřuje v ní cosi krásného a zároveň zobrazujícího cosi tak trochu obyčejného, jako je třeba ozdoba na klobouku, kterou jí mrtvý ptáček, uložený v okvětních plátcích růže, připomíná. Touží být na jeho místě, chce se stát "věcí, která nic nevnímá a o nic se nestará". Možná právě v tom tkví její problém: ve svých knihách chce vylíčit úplnost lidského vnímání a uvažování, jenže sama ví, že pro ni je taková komplexnost cestou k šílenství. Ráda by se vymanila z osidel každodennosti a právě to se jí povede v okamžiku její smrti, která sice lineárně nastává až po epizodě s ptáčkem, ale díky autorově triku se s ní setkáváme hned na začátku. Teprve když pluje pod kalnou, žlutohnědou vodou, se Virginia stává nedílnou součástí skutečnosti, která ji až doteď obklopovala, teprve ve chvíli, kdy je tváří opřena o patu pilíře mostu v Southease, dokáže vše vstřebat: projíždějící náklaďák s vojáky, matku s chlapcem, který po vodě pouští hůlku, i hladinu, která ubíhá nad ní. Posledním vědomým činem svého života se Virginia Woolfová vrací v Prologu Hodin tam, odkud přišla - do vody, elementu, ve kterém každý život začíná a Virginiin i končí.

Kořeny činu, který Richard Brown provede před zraky své dávné milenky a přítelkyně Clarissy, již on sám nazývá paní Dallowayová, jsou na první pohled o mnoho jasnější. Vždyť je nevyléčitelně nemocen a každá hodina je pro něj jen další v řadě chvil, které musí přetrpět, nežli dospěje ke konci své životní pouti. Pokud si člověk uvědomí, že budoucnost je jen pouhým směřováním ke smrti, což je u HIV pozitivního Richarda ještě naléhavější, nezbývá než rázným činem zkrátit své utrpení.

Zkusme se ale od takového zjednodušujícího vysvětlení, které se nabízí samo od sebe, oprostit. Richard je básník, dokonce vynikající, a je odměněn Carrouthersovou cenou za poezii, u kteréžto příležitosti pořádá Clarissa party, na níž kupuje na počátku knihy květiny. Tato slavnost, na kterou by se podle vlastních slov asi nedokázal dostat, jej sice vyhání na parapet jeho potemnělého bytu, ale nenutí jej skočit dolů. Ani nekonečnost času, jenž mu ještě na tomto světě zbývá, a vědomí brzkého konce by mu k samotnému skoku nestačily. Richard Brown ztratil něco mnohem horšího než zdraví a naději na dlouhý život, totiž pocit, že v životě ještě může nějak uspět. Těsně před skokem Clarisse vyjeví, že jediné, čeho chtěl v životě dosáhnout, bylo vytvořit něco, co by alespoň jednomu člověku třeba jen na jediný den udělalo radost. Michael Cunningham si se svým publikem docela symbolicky hraje: Richard by chtěl, aby jeho činy dokázaly prosvětlit někomu jeden docela obyčejný den. Autor nám v Hodinách takové dny předkládá hned tři a všechny jsou pro hlavní hrdinky něčím zcela výjimečné. V těchto intencích můžeme chápat Richardovu sebevraždu jako čin, jímž se konečně někomu nesmazatelně a navždy zapsal do paměti. Není to ale naštěstí čin vzdorovitý, naopak vyznívá jako výraz štěstí a apoteóza jeho celoživotní lásky ke Clarisse.

A konečně tu máme Lauru, ženu v domácnosti, která se zoufale snaží být šťastná. Jejímu pokusu o sebevraždu není čtenář přítomen, vlastně se o ní dozví jen tak náhodou na samotném konci knihy. Laura však myslí na to, že by se mohla zabít, už dávno předtím, v době, kdy čte Paní Dallowayovou. Nechce spáchat žádný drastický čin, tak jako před ní Virginia a po ní Richard, ba právě naopak. Přemítá nad způsobem odchodu ze světa nadmíru moderním: prášky na spaní. Jaké jsou vlastně příčiny takových myšlenek? Možná je to vliv knihy britské spisovatelky, možná způsob řešení určitých osobních dilemat. Možná tu ale nejde ani tak o motivaci, jako spíše o to, co by Laura získala:
"Sáhne po té lahvičce a prohlédne si ji proti světlu. Je v ní ještě nejméně třicet pilulek, možná víc. Vrátí ji zpátky na poličku.
Bylo by to stejně jednoduché jako ubytovat se v hotelu. ani o trochu složitější.
Když si pomyslí, jak by to bylo báječné - kdyby už na ničem nezáleželo. Kdyby už nemusela nic zajišťovat, o nic usilovat, bát se, že selže, že něco prohraje."
(str. 171)

Úloha Laury jako ženy v domácnosti je být oporou svému manželovi, vytvářet pohodu domova a samozřejmě vychovávat jejich pětiletého synka Richieho. A tahle zodpovědnost jí zatěžuje stejně jako Richarda jeho nemoc či Virginii hlasy, které slýchá všude kolem sebe. Laura chce provést sebevraždu proto, že v takovém osudu nenachází smysl života. I když se jí nakonec nezdaří, její čin poslouží svému účelu: má totiž odvahu opustit svoji rodinu, odstěhovat se do Kanady a tam začít nový život.

Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že Hodiny jsou knihou pesimistickou a neradostnou, což ale určitě není pravda. Z Clarissina monologu v posledních odstavcích knihy totiž vyplývá známá pravda, na kterou si kvůli každodenní rutině jen málokdy vzpomeneme. Umírání a smrt jsou nedílnou a nevyhnutelnou součástí našich životů a, řečeno přímo jejími slovy, obrovskou většinu z nás pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme veliké štěstí - sám čas. Recept na to, jak takový nezvratný fakt přijmout a neukončit běh našich životů hned, abychom zkrátili dobu čekání na konec, nám ale naštěstí autor nabízí též. Čas od času se totiž v záplavě hodin, které se podobají jedna druhé, objeví nějaká, která nám poskytne pocit uspokojení všech našich tužeb, jinými slovy, jsme v takových chvílích absolutně šťastní. Právě pro tyto prchavé okamžiky krásy a štěstí stojí Clarisse i Lauře za to žít. Je velkou zásluhou Michaela Cunninghama, že po otočení poslední stránky to vědí i jeho čtenáři.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 134 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 9176x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce