Cunningham, Michael: Hodiny

Cunningham, Michael
Hodiny

studie beletrie zahraniční

Třebaže Hodiny bytostně spadají do sféry beletrie, v amerických knihovnách lze titul vyhledat též pod hesly literární vlivy, ženy a fikce a vztahy mezi muži a ženami. Michael Cunningham tudíž samozřejmě detailně prostudoval jak Woolfové deníky a dopisy, tak četné jiné biografické a literárně-kritické zdroje. Zatímco prolog imaginativně zachycuje Woolfové vnitřní život onoho dne roku 1941, kdy dobrovolně opustila tento svět...

Kdo se nebojí Virginie Woolfové
doslov k románu: Michael Cunningham: Hodiny, přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002

"Je tedy život pevně zakotvený, nebo se ustavičně mění? Ony dva protiklady mě doslova pronásledují... Pomíjivost lidského bytí na mě působí tak silně, že často říkám sbohem…."
Z deníku Virginie Woolfové, 4. ledna 1929


Když u nás byla v roce 1963 uvedena hra amerického dramatika Edwarda Albeeho Who´s Afraid of Virginia Woolf?, překladatel zvolil název Kdopak by se Kafky bál? Zdejšímu publiku se tak okamžitě vybavil nějaký spisovatel, kterého sice ne každý četl, ale každý už četl o něm, zatímco v případě Virginie Woolfové by o patřičné konotace tehdy patrně přišla většina diváků. A není divu, neboť dílo této vrcholné britské modernistky si k nám nenacházelo cestu zrovna snadno - její mistrovské prózy K majáku (To the Lighthouse) a Mezi akty (Between the Acts) vyšly v českém překladu až v 2. polovině 60. let, a Paní Dallowayová (Mrs. Dalloway) dokonce až roku 1975. Z čeho tedy pramení jak relativní obtížnost, tak neobyčejná krása románů Virginie Woolfové?

koupit knihu: www.kosmas.cz

Virginie Woolfová (1882 - 1941) coby vůdčí představitelka Skupiny Bloomsbury toužila ve své tvorbě vyjádřit veškeré záchvěvy vjemů a dojmů tak, jak je registruje lidské nitro, nebo abychom použili jejích vlastních slov, "nestálost duše". Čas objektivní měřený odbíjením hodin chtěla tudíž v literatuře nahradit časem subjektivním a často zamýšlela vidět věci zcela mimo čas, tj. zachytit myšlenkové a citové pochody svých postav, jako by byly malebnými tvary. Ostře vystupovala proti lineárnímu způsobu psaní, který hodlala nahradit konceptem "radiálním", přičemž v korespondenci s jistým francouzským výtvarníkem použila příměr oblázku vhozeného do rybníka: "Ve vzduchu to cáká do všech stran, a pod hladinou směřují jedna za druhou vlny do těch nejtemnějších a nejzapomenutějších koutů." Přítomnost pak autorka obohacovala skrze zkoumání minulosti a daný objev nazvala "metodou tunelu", prostřednictvím níž vyprávěla o jevech a záležitostech již dávno uplynulých po částech, dle potřeby. Běžného konvenčního čtenáře tedy zbavila oněch pomyslných lešení či cihel, o něž se do té doby opíral snad každý příběh, a v deníku si vytýčila následující krédo: "Pryč od faktů, volně, a přesto soustředěně, próza a zároveň poezie…."

Právě na těchto principech je vybudována i Paní Dallowayová, próza, jejíž děj je zkoncentrován v jediném dni a na jediném místě okolo titulní hrdinky, která se už v roce 1915 krátce objevila v autorčině prvotině Plavba (The Voyage Out) a zde přímo ztělesňuje intuitivní ženskou moudrost. A třebaže byla kniha už v roce 1925, tj. v roce svého vydání, mimořádně příznivě přijata, spisovatelka nad ní zažívala úzkostná tvůrčí muka, jež hraničila se zoufalstvím. Svou roli nepochybně sehrálo též samotné téma, jelikož Woolfová zde načrtla studii příčetnosti a sebevraždy neboli svět, jak jej vedle sebe vidí lidé příčetní a šílení. Bezprostředně předtím, než popisovala mentální zhroucení a následnou smrt Septima Warrena-Smithe, dokonce prodělala krátký, avšak velice silný duševní otřes, a nejistota jí zmítala po celou dobu kompozice románu, který původně příznačně pojmenovala Hodiny: "Avšak co teď cítím nad svým psaním? - nad touto knihou, tj. nad Hodinami, bude-li to její název? Člověk musí psát z hloubi citů, řekl Dostojevský. A je to můj případ? Nebo si pohrávám se slovy, jelikož je miluji? Ne, doufám, že ne. V této knize mám až příliš nápadů. Chci zachytit život a smrt, příčetnost a šílenství, chci kritizovat společenský systém a ukázat, jak pracuje vevnitř… Píšu Hodiny z hloubi emocí?… Mám sílu na to, abych vyjádřila skutečnou realitu? Nebo píšu eseje o sobě? Vím, že návrat k Hodinám bude jako bitva s ďáblem. Mají tak podivnou a tak mistrnou strukturu. Musím ze sebe vždy kousek odtrhnout, abych se do ní vůbec vešla. Ta struktura je dozajista svérázná a velice mě zajímá. Ráda bych se do ní pustila a psala hbitě a divoce. Ani nemusím podotýkat, že to tak nepůjde. Ode dneška za tři týdny budu úplně vyčerpaná."

Deprese a trýznivé stavy bezmoci však Woolfovou pronásledovaly téměř bez ustání. Tvorba pro ni byla lékem i hrozbou zároveň, což lze ilustrovat například zjevným kontrastem mezi dvěma úryvky z deníku - zatímco nejprve se dostavil "onen povznášející pocit, že jsem nad časem i smrtí, neboť mám opět náladu na psaní", později píše autorka následující: "Myslím, že jsem na hranici šílenství - tak intenzivně se do této knihy nořím, až nevím, co vlastně dělám…." V době přechodného německého triumfu, kdy nacisté vybombardovali Londýn, spisovatelčinu "vášeň", pak Woolfová skutečně spáchala sebevraždu, a zanechala za sebou hned dvojí legendární odkaz: život a dílo. Odkaz, který začala záhy zkoumat celá řada literárních historiků, kritiků a teoretiků, aniž by se ovšem našla osobnost, jež by se jej odvážila uchopit v imaginativní podobě. Samozřejmě s výjimkou Michaela Cunninghama, který snad jako jediný dokázal, že se Virginie Woolfové opravdu nebojí.

Michael Cunningham nyní žije v New Yorku, avšak narodil se roku 1952 v Cincinnati ve státě Ohio, dětství a mládí prožil v kalifornské Pasadeně a v Los Angeles a pobýval také v Evropě. Bakalářský titul získal v oboru anglická literatura na Stanford University, titul magistr krásných umění (M.F.A.) pak na University of Iowa. Ona instituce se mimo jiné již tradičně pyšní též prestižními kurzy tvůrčích psaní, o nichž se šestadvacetiletý Cunningham vyjádřil takto: "Vládne tam nesmírně soutěživá atmosféra, já ji však miloval." A patrně právě tehdy se rozhodl pro dráhu spisovatele. Jeho práce se začaly objevovat ve známých časopisech typu The Atlantic Monthly, Redbook, Esquire, The Paris Review, The New Yorker či Vogue a v roce 1984 vydal Cunningham svou románovou prvotinu Zlaté státy (Golden States). A třebaže se nedá říci, že by kniha zcela zapadla, vskutku výrazného ohlasu se dostalo až oběma románům následujícím: Domov na konci světa (A Home at the End of the World) vyšel roku 1990, přičemž úryvek z díla nazvaný Bílý anděl (White Angel) otiskl magazín The New Yorker a v této podobě se próza posléze probojovala do antologie nejlepších povídek roku 1989; další titul Maso a krev (Flesh and Blood) se objevil o pět let později.

Dosud největší úspěch ovšem autorovi přinesl román Hodiny (The Hours), který na americký trh uvedlo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux v listopadu 1998. A přestože se mnohých významných ocenění a uznání dočkal Cunningham už dříve (jmenujme alespoň stipendium Národní nadace pro umění v roce 1988 či Guggenheimovo stipendium z roku 1993), tentokrát byla překonána i ta nejdivočejší očekávání. Hodiny mu totiž v roce 1999 vydobyly jak Pulitzerovu cenu v kategorii próza, tak ocenění s poněkud složitějším názvem: PEN/Faulkner Award. Zatímco Pulitzerovu cenu uděluje každoročně od roku 1917 stejnojmenná nadace působící při newyorské Columbia University hned v několika kategoriích a jejím zakladatelem byl Joseph Pulitzer, jeden z nejslavnějších a nejbohatších amerických novinářů původem z Uher, společnou cenu nesoucí jméno Williama Faulknera (jenž na dané účely věnoval část peněz plynoucích ze své Nobelovy ceny) a zaštítěnou americkou větví mezinárodního PEN klubu administrativně řídí od roku 1980 knihovna The Folger Shakespeare Library. Co se Pulitzerovy ceny týče, Michael Cunningham získal 5000 dolarů a navíc se ocitl ve společnosti opravdu vybrané: mezi její dřívější nositele patří kupříkladu Sinclair Lewis, Margaret Mitchellová, John Steinbeck, Ernest Hemingway, William Styron, Saul Bellow, Norman Mailer, Toni Morrisonová či John Updike - a samozřejmě hned dvakrát William Faulkner (1955 a 1963). Společná cena Williama Faulknera a PEN klubu je pak nejvýše dotovanou, pokud hovoříme o cenách za literaturu udělovaných porotou na území Spojených států - finanční částka pro vítěze, jehož volí skupina spisovatelů, činí 15 000 USD a zbývající čtyři nominovaní obdrží po pěti tisících. A třebaže historie této ceny je nepoměrně kratší, i zde se lze zařadit k autorům zvučných jmen jako Philip Roth, E. L. Doctorow nebo Don DeLillo, přičemž v případě Michaela Cunninghama zůstali též na poli poražených umělci neobyčejně talentovaní: Russell Banks, Barbara Kingsolverová, Brian Morton a Richard Selzer. Vzpomněl-li si tedy při vyhlašování výsledků Cunningham na onu gymnazistku, která ho kdysi tak trochu přitahovala a při cigaretě za tělocvičnou se ho jednoho krásného dne zeptala, jestli zná Virginii Woolfovou, doufejme, že s láskou - vždyť ihned poté, jak sám prohlásil, zamířil do knihovny, a "objevil" autorčina díla. A všechno se pro něj, což později přiznal v jistém rozhovoru, rázem změnilo.

Třebaže Hodiny bytostně spadají do sféry beletrie, v amerických knihovnách lze titul vyhledat též pod hesly literární vlivy, ženy a fikce a vztahy mezi muži a ženami. Michael Cunningham tudíž samozřejmě detailně prostudoval jak Woolfové deníky a dopisy, tak četné jiné biografické a literárně-kritické zdroje. Zatímco prolog imaginativně zachycuje Woolfové vnitřní život onoho dne roku 1941, kdy dobrovolně opustila tento svět, následující kapitoly jí věnované popisují jistý fiktivní den roku 1923, během něhož však poznáváme i mnoho reálných lidí (jako autorčina manžela Leonarda a sestru Vanessu), a navíc se setkáváme s dvěma dalšími osudy dvou žen ve dvou různých obdobích. Jeden den strávíme jak s Laurou Brownovou, manželkou, matkou a hospodyní z předměstí Los Angeles, tak s Clarissou Vaughanovou, nakladatelskou redaktorkou z newyorského Manhattanu. A zatímco tyto dvě ženy od sebe dělí zhruba padesát let, neboť s Laurou se seznamujeme v době po 2. světové válce a s Clarissou na sklonku 20. století, něco mají obě hrdinky společné - do jejich běžné existence výrazně zasáhla Paní Dallowayová, a nepřímo tedy Virginie Woolfová.

Kapitoly věnované Virginii Woolfové zachycují autorčiny pochyby, zda je schopno umění přetrvat v čase, či zda spíše "přežijí" Vanessiny děti, tvůrčí rozhodování, má-li vlastní rukou zemřít paní Dallowayová, nebo postava úplně jiná, a touhu po londýnském životě. V různých verzích se však dále vynořují nejen tyto ústřední motivy, ale také epizody, jména a dokonce témata z Paní Dallowayové - Clarissa Vaughanová stejně jako paní Dallowayová zahajuje svůj den koupí květin, neboť chystá večírek, příjmení Laury stejně jako příjmení Septima navozuje dojem, že jejich osudy, tj. osud americké ženy v domácnosti po 2. světové válce a osud britského veterána z 1. světové války, byly jistým způsobem předurčeny a jsou pro danou éru typické, a všude se přitom Cunningham podobně jako Woolfová snaží proniknout pod zjevný povrch věcí. Máme tak před sebou tři tiše zoufalé životy žen, které zápasí se svými potlačenými touhami a nevyslovenými potřebami a každá z nich se v dané chvíli duševně transformuje, vyvíjí, což je spojuje bez ohledu na to, v jaké historické dekádě a jaké vrstvě společnosti se pohybují. Mnohé se však v závislosti na oněch specifických podmínkách též mění.

Virginie Woolfová se s chápavým, vnímavým a milujícím manželem zotavuje na venkově a začíná psát Paní Dallowayovou v 20. letech 20. století. Na tehdejším žebříčku patří o stupínek níž než anglická aristokracie, finančně je tedy zajištěná, stýká se s uměleckou a intelektuální elitou a s provozem domácnosti jí logicky pomáhají jak služebná, tak kuchařka. Jednání s nimi však představuje častý zdroj potíží a frustrací a autorka nutně dospívá k závěru, že na rozdíl od ní to bude paní Dallowayová se svými zaměstnanci umět, a oni ji budou na oplátku zbožňovat. Laura Brownová pak v 50. letech v USA zápasí s údělem takzvané ideální ženy, jejímž jediným posláním je udržovat v relativním komfortu teplo domova. Velice brzy nicméně začne pociťovat okovy oné perfektní rodiny, jež zásadně omezují rozlet ducha, zmítá se mezi protichůdnými požadavky manželské a mateřské lásky a touhou po svobodě a hledá jakýsi alternativní svět, který alespoň dočasně nachází v literatuře. A konečně Clarissa Vaughanová je příkladem moderní emancipované ženy, které se do značné míry podařilo vybudovat vlastní život navzdory okolním tlakům - zcela otevřeně žije ve šťastném svazku s lesbickou přítelkyní Sally (zatímco paní Dallowayová si svou sotva probuzenou vášeň k Sally ani nedokázala plně uvědomit, natož aby ji přiznala), má dceru, se kterou k sobě hledají a finálně snad i najdou cestu, a pořádá (tentokrát stejně jako paní Dallowayová) večírek na počest svého bývalého milence Richarda, k němuž ji stále poutá hluboký cit, básníka, jenž umírá na AIDS, jakési zlo a hrozbu konce 20. století, a právě získal důležitou literární cenu. Ani ona se však úplně nedokáže zbavit pomyšlení, že oproti úspěšné Sally je jen ženou v domácnosti, i ona se bojí nezadržitelně plynoucího času a i ona ví, co vše se v lidském bytí postupně ztrácí. Na straně druhé ovšem stále doufá a věří, že občas se něco v životě též získá - třebaže už v závěru není paní Dallowayová, jelikož zemřela osoba, která jí tak říkala, loučíme se s ní prostřednictvím Michaela Cunninghama následující nadějně vyznívající větou: "Tady je, a před ní další hodina."

Zatímco Virginie Woolfová byla ve své době horlivou propagátorkou ženských práv a z dnešního hlediska ji lze považovat za jednu ze zakladatelek feminismu, Michael Cunningham na podobné místo neaspiruje ani zdaleka. A přece je možné prohlásit, že jen málokterý literát před ním poukázal tak ostře a zároveň skrytě na různé druhy překážek a omezení, s nimiž se ženy musely a mnohdy stále musejí potýkat. V Hodinách jsme svědky toho, kterak se řeší věčná ženská dilemata týkající se zejména dětí (zda je mít či nemít a pokud ano, jak je smysluplně vychovat, tj. jak jim předat to nejlepší, aniž by se však omezil jejich vlastní osobností růst), spolu s autorem ovšem stopujeme též jistý pokrok - zatímco Virginie Woolfová ve 20. letech medituje nad tím, jak dramaticky by se změnila anglická literatura, kdyby postavením muže ve světě dokázala otřást špatná volba klobouku, radikální teoretička a aktivistka Mary Krullová přednáší v 90. letech na Newyorské univerzitě o problematice genderu. A třebaže u Cunninghama stojí zobrazení tradičně chápaných velkých fenoménů v pozadí, či přesněji řečeno pozornost je upřena na to, jak se ony jevy odrážejí v každodenním lidském chování, jeho psychologické studie charakterů neznatelně přerůstají ve zkoumání ženské identity a faktorů, jež ji utvářejí. Aniž bychom přeháněli, srovnatelného ponoru do ženského nitra a následné jemné kritiky okolního prostředí dosáhl před autorem snad jen klasik amerického písemnictví Henry James.

Nicméně zrovna tak jako by bylo chybné opomenout výše zmíněnou dimenzi děl Woolfové a Cunninghama, neměli bychom ani příliš zužovat jejich univerzální poselství. Vždyť ony nemilosrdně nevyrovnané stavy provázené nezřetelnými hlasy pronásledují jak Virginii a Lauru, tak Septima a Richarda, a roli silné metafory hraje šílenství a sebevražda u všech postav stejně. A zatímco paní Dallowayové připomíná neúprosně ubíhající hodiny Big Ben, s nezastavitelným tokem času a jeho chvilkovým nedostatkem či naopak přemírou se musíme vyrovnat i my všichni. Snad jedinou možností, jak lze nad časem zvítězit, je umění, které nás dokáže nejen rázem přenést do naprosto jiné doby či navodit iluzi mládí, ale také nás přinutí alespoň na okamžik zapomenout, že s každou uplynulou vteřinou jsme o maličký krůček blíže smrti. A nemusíme být nutně sami tvůrci - jak demonstruje příklad Laury Brownové, takovou mocí disponuje též vnímavý čtenář.

Co tedy vlastně "provedl" Michael Cunningham s nesmrtelným odkazem Virginie Woolfové? V prvé řadě vzdal poctu jak Paní Dallowayové, tak její tvůrkyni, a dokázal, že i v dnešní postmoderní době lze přistupovat ke kanonickým dílům literární historie s citem pro hodnotu textu. Zároveň ovšem nádherně ilustroval, že život a literatura se též v současnosti nezřídka protínají, a navíc rafinovanou metodou střihu pokryl vnitřní dynamiku vývoje 20. století nejen s jeho nebezpečími, ale také s cennými hodinami, které již sice uplynuly, současně však předznamenávají hodiny budoucí. Cunninghamův jasný a překvapivě lyrický hlas nám kaleidoskopicky nastínil životy dvou fiktivních postav, život spisovatelky a samotný její román, přičemž tyto čtyři veličiny se fascinujícím způsobem spojují, střetávají a zase oddělují. Pravdou zůstává, že jisté hrdinky Virginie Woolfové autor znovu interpretuje, což dává najevo již jejich jmény, a také si vypůjčil titul, který pro svůj elegantní příběh spisovatelka původně zamýšlela. V žádném případě to však neznamená, že se pokusil dodat k Paní Dallowayové jakési pokračování. Jeho cílem byla spíše osmóza, prolnutí s duchem Woolfové. A Hodiny jsou doslova hmatatelným důkazem, že neměl sebemenší důvod, proč by se oné brilantní umělkyně bál.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3310x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce