Americký profesor Edward T. Linenthal říká, že i v moderních společnostech se udržují etnické předsudky. Často pracuje jako konzultant pro národní organizaci pečující o nejrůznější historické památky. Linenthal radí, kterak interpretovat kontroverzní události, a zajímá se rovněž o jejich případnou „memorializaci“ – například o pomník obětem teroristického útoku na federální budovu v Oklahoma City.

Hana Ulmanová: Afroamerický myslitel W. E. B. DuBois kdysi řekl, že problémem 20. století je otázka barvy pleti a následně vytyčených hranic. Platí to v Americe i dnes, po teroristických útocích?
Edward T. Linenthal: Mnoho lidí si myslí, že ano, a já s nimi souhlasím – s tím, že je to problém etnicity vůbec spíše než jen problém černo-bílý. Je jasné, že Američané toho vědí o Středním východě, islámských zemích a islámu vůbec hrozně málo. Množí se u nás útoky proti lidem, kteří vypadají „arabsky“, což svědčí o tom, že ačkoli se dramaticky změnily rysy problému, předsudky a povýšenost, které takové problémy živí, zůstávají stejné.

Hana Ulmanová: Byla po loňském 11. září Amerika skutečně tak jednotná, jak nám to prezentovala média?
Edward T. Linenthal: Věřím, že ano. Mám pro to následující důkaz: i na americkém Jihu, kde by před 11. zářím 2001 vlály konfederační vlajky, které svým způsobem vyjadřují jižanskou svébytnost a určitou nezávislost na zbytku země, pod vlivem loňských událostí zavlály vlajky americké – na univerzitě, v bílých i černošských a chudých i bohatých čtvrtích. Samozřejmě že existují i studentské a náboženské skupiny volající po výhradně nevojenských akcích, ale je jich málo.

Hana Ulmanová: Dneska to pomalu vypadá, že bylo pouze 11. září 2001, které si ostatně připomíná celý svět. Přitom loňský útok nebyl v moderních dějinách USA zdaleka prvním teroristickým činem, pravda, ty ostatní neměly takový rozsah a dosah...
Edward T. Linenthal: Ano, myslím si, že by se neměl například opomíjet 19. duben 1995, kdy masivní exploze zničila federální budovu v Oklahoma City. Útok organizoval Timothy McVeigh, vyznamenaný veterán z války v Perském zálivu, spolu se svým kamarádem z armády Terrym Nicholsem. Oba zastávali extrémně pravicový názor, že vláda je nepřítel lidu. Bomba v přistaveném nákladním autě tehdy zabila 168 lidí včetně 19 dětí, které tam měly školku, a stovky lidí byly těžce zraněny. Do 11. září 2001 to byl největší teroristický akt na domácí půdě v americké historii a zahájil řadu diskusí a kontroverzí, které se pak s novou intenzitou rozhořely po loňském 11. září: jak nastolit správnou rovnováhu mezi bezpečností a svobodami jednotlivce, jak lze vůbec čelit terorismu či jaký památník na daném místě vybudovat.
Hana Ulmanová: Jaký památník se tedy nachází v Oklahoma City a jaký byste rád viděl v New Yorku?
Edward T. Linenthal: V Oklahoma City se na rozhodovacím řízení aktivně podíleli jak rodinní příslušníci obětí, tak někteří přeživší. Výsledkem byl nakonec velice výmluvný památník: v jeho středu stojí 168 prázdných osvětlených židlí. Nedílnou součástí komplexu se stalo také muzeum, které bylo vybudováno po vzoru Muzea holocaustu ve Washingtonu, a výzkumný institut, jehož cílem je upozornit veřejnost na násilí a nespravedlnost ve světě. A jaký památník by měl stát na místě Světového obchodního centra? Vím jedno: nezáleží moc na tom, jak přesně bude vypadat. Pokud má být památník „úspěšný“, je důležité, aby pouze nevysvětloval, co se stalo, a aby pouze nepřipomínal. Dobrý památník má návštěvníky vést k tomu, aby se sami snažili pochopit pozadí, souvislosti a význam dané události, a samozřejmě sloužit jako adekvátní místo smutku pozůstalým.

Hana Ulmanová: Mezi oběma zmíněnými teroristickými útoky však existují i rozdíly. Který považujete za ten nejdůležitější?
Edward T. Linenthal: Útok na Světové obchodní centrum vedli zahraniční teroristé, a důsledky jsou tudíž nesrovnatelně dalekosáhlejší. A který z těch důsledků je dnes nejzávažnější? Jednoznačně debata, zda by Spojené státy měly, nebo neměly zaútočit na Irák.

Hana Ulmanová: Co jste jako odborník na náboženství říkal tomu, když talibanci ve jménu islámu ničili v Afghánistánu starodávné sochy Buddhy?
Edward T. Linenthal: V dějinách lidstva se ikonoklasti, tedy ti, kteří ničí náboženské sochy, nevyskytují ojediněle – takoví protestanti v době reformace dělali v Evropě totéž. Na jedné straně lze tedy chápat rozbíjení Buddhů jako další případ ikonoklasmu, zatímco na straně druhé se nám to dnes jeví jako barbarský akt likvidace kulturního dědictví nedozírné ceny. Pro mě to byl nešťastný, nicméně předvídatelný důsledek nedostatku tolerance, který je nutně součástí každého náboženství, a vést čáru mezi náboženstvím a kulturou je tu velice obtížné. Vždy totiž záleží na tom, kdo onu čáru vede – zda občanská, nebo náboženská autorita.

Hana Ulmanová: Jak si dnes v USA vede sekularismus?
Edward T. Linenthal: Podle statistik asi taková čtvrtina až třetina americké populace nechodí do kostela, pokud si nadefinujeme sekularismus takto. Společenský dopad závisí na tom, kde kdo žije – ve velkoměstě se o nic takového nikdo nezajímá, zatímco na venkově tomu může být jinak. Pořád je ale prakticky nemožné, aby se politik ucházel o prezidentský úřad či křeslo v Kongresu nebo Senátu, aniž by nezdůraznil, jak je hluboce nábožensky založený. Je nepředstavitelné, že by se kandidát prezentoval jako schopný administrátor a zastánce amerických idejí věřící v posvátné hodnoty našeho Prohlášení nezávislosti a Ústavy a zároveň by připustil, že nezastává náboženské postoje. Mohl by v sobě spojovat přednosti Jeffersona, Lincolna a Kennedyho, a přesto by nedostal nejmenší šanci být zvolen.

Hana Ulmanová: Avšak nedávno Spojenými státy otřásal nábožensko-politický skandál, v němž se přetřásalo nemanželské dítě reverenda Jesseho Jacksona, kdysi také kandidáta na prezidenta USA... Jak pak na takovouhle kauzu nahlížet?
Edward T. Linenthal: V americké politické aréně se ruší rozdíl mezi soukromým a veřejným. Na jedné straně víme, že političtí vůdci jsou lidé, na straně druhé však očekáváme, že budou sloužit jako vzor všech morálních i občanských ctností. Politici a náboženští vůdci jsou pro nás jakési čisté bytosti, třebaže dokážeme akceptovat pokání, to jest přiznání hříchů a následnou veřejnou zpověď. Kupříkladu prezident Clinton prošel celým rituálem, opravdu používal veškeré tyto termíny a následně se obklopil „duchovními rádci“, kteří ho opět učinili „celým“. Mnoho lidí, kteří Jesseho Jacksona obdivují, argumentuje tím, že osobní selhání se nemusí nutně promítnout do jeho života coby obhájce občanských práv, a totéž se říkalo o Martinovi Lutheru Kingovi nebo prezidentu Kennedym. Kdyby se však o „romantických zájmech“ Kennedyho vědělo před volbami, byla by to politická sebevražda a nikdy by úřad nezískal.