Momaday, Navarre Scott
Dům z úsvitu

recenze beletrie zahraniční

Po dlouhých letech se v tuzemsku konečně objevil román Dům z úsvitu. Jde bezesporu o událost: kniha N. Scotta Momadaye vyšla poprvé v USA roku 1968 a rok nato obdržela pověstnou Pullitzerovu cenu jako první dílo napsané americkým Indiánem.

Cesta k úsvitu
Do České republiky doputoval počátek americké indiánské renesance

Po dlouhých letech se v tuzemsku konečně objevil román Dům z úsvitu. Jde bezesporu o událost: kniha N. Scotta Momadaye vyšla poprvé v USA roku 1968 a rok nato obdržela pověstnou Pullitzerovu cenu jako první dílo napsané americkým Indiánem. Nakladatelství Argo tak splácí další pomyslný dluh světové kultuře a český čtenář se po tvorbě Leslie Marmon Silkové a Louise Erdrichové, tedy dvou amerických indiánských autorek, jejichž tvorba spadá do posledních dvou desetiletí, může seznámit též s prózou vpravdě průkopnickou.

Ve dvou světech
Navarre Scott Momaday se narodil roku 1934 jako jediný potomek Kiowy Ala Momadaye a míšenky Nataschee Scottové. Klíčovou etapu pro něj zřejmě představoval od roku 1946 pobyt v pueblu Jemez v údolí řeky Rio Grande, kde oba rodiče, umělci a učitelé, působili na místní škole. Ze strany otce na něho zapůsobila především láska k oblasti Deštné hory v Oklahomě a vyprávěcí tradice Kiowů. Matka mu naopak vštípila obdiv k anglicky psané literatuře a hodnoty tzv. bikulturní výchovy a vzdělání, které otevírají dveře budoucnosti, aniž by opouštěly rodné dědictví. V roce 1963 získal Momaday na Stanfordu, nejprestižnější kalifornské univerzitě, doktorát v oboru anglické a americké literatury (sám později přednášel mimo jiné na Berkeley, v Santa Barbaře a na Arizonské univerzitě a za zmínku stojí i jeho současná kariéra uznávaného a zároveň komerčně úspěšného malíře). K vlastní tvorbě se dostal ve chvíli, kdy se začal pokoušet lépe pochopit svou identitu. Impulzem se stala smrt milované babičky Aho a metodou bylo sbírání příběhů mezi kiowskými "staršími". Výsledkem jsou tři svazky básní a tři autobiografické kousky, dva romány a četné práce literárněkritické. Z opakujících se témat je pak nutno kromě indiánských konceptů posvátnosti, krásy a harmonie vyzdvihnout zejména uctívání jazyka. Ústní tradice, paměť i imaginace jsou totiž bez jazyka nemyslitelné, a právě tyto prvky konstituují základ každé indiánské kmenové a v současnosti též osobní identity. Jak ostatně Momaday uvádí v eseji Člověk stvořený ze slov (The Man Made of Words): "Všichni jsme stvořeni ze slov... a z jazyka sestává podstata našeho bytí. Jazyk je elementem, v němž přemýšlíme, sníme i jednáme, v němž žijeme naše každodenní životy." Kromě Domu z úsvitu, Momadayova centrálního díla, jehož vydání znamenalo začátek americké indiánské renesance (významem už dávno přesahující hranice Spojených států), stojí za pozornost alespoň ještě jedna autorova kniha. Zatímco Momadayova poezie nevyvolala zvláštní nadšení, jeho druhým revolučním počinem se stala Cesta k Deštné hoře (The Way to Rainy Mountain, 1969). Kiowské mýty tu jsou doplněny komentáři historie, to jest západní antropologie, a osobními příběhy v ich-formě. Výsledek autor zarámoval dvěma básněmi. Žádný typ textu však není privilegován, jednotlivé fragmenty jsou organizovány tak, že význam nese i samotné uspořádání, a finální útvar naznačuje, kterak je ústní indiánská tradice křehká a jak silně dříve závisela na kontinuitě generací. Cesta k Deštné hoře jen potvrdila vše, co naznačila autorova prvotina - totiž že N. Scott Momaday se hrdě hlásí jak ke kiowským hlasům, tak ke spisovatelům západní civilizace, a že indiánský i neindiánský svět ho přijme s uznáním.

Stvořeno ze slov
V protagonistovi románu Dům z úsvitu, příznačně pojmenovaném Abel, se mísí rysy hned několika Momadayových přátel z období dospívání, kteří často umírali mladí a násilnou smrtí. Abel je válečný veterán, jehož matku i bratra kdysi zabily nemoci "bílého muže", a domů se tedy vrací jen ke starému dědečkovi. Trauma z války je natolik silné, že hrdina svým způsobem ztratil paměť i hlas - jeho mlčení naznačuje, že přišel nejen o iluze, ale i o svou identitu. Pro Indiány mají slova magickou moc, dokážou tedy i léčit, a jak kdysi poznamenala Abelova babička, "ve slovech a v jazyce, a jedině tam, můžeme žít plným a nezávislým životem". Abel se ovšem pohybuje v jazyce amerického snu, poznamenaném křečovitou snahou o úspěch, a dokonce i chápavá sociální pracovnice Milly je pouze dalším bělochem, který "rozmělnil a znásobil slovo, je jimi přesycený a ztratil vnímavost". Abel se tak stává moderním fragmentárním hrdinou, odcizeným od společnosti i jazyka, což ještě podtrhují četné literární odkazy k Williamu Faulknerovi. Momaday zde však zároveň překračuje hranice žánru a svou vůlí a imaginací tvoří vlastní americkou indiánskou identitu ze slov. Vyprávěcí techniky tak kromě Joyce nebo Hemingwaye (především v sugestivním líčení přírody) odkazují i k obřadním písním Navajů a indiánskému kruhovému pojetí času. I Dům z úsvitu má samozřejmě slabiny, mezi něž by patřila až příliš roztříštěná epická linie či místy zbytečně "vyšperkované" pasáže. Mnoho klíčových konfliktů (komunita versus individualita, příroda versus město či indiánská mytologie versus křesťanství) navíc později nejednou přerostlo v klišé (stačí připomenout nejnovější díla v úvodu připomenutých autorek Silkové a Erdrichové, jež trpí imitací dříve tak působivých - ironicky mnohdy i vlastních vzorů velmi citelně). Na kráse a důležitosti Domu z úsvitu to ale neubírá zhola nic.
Hana Ulmanová, Respekt, 26/11/2001

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

49%čtenáři

zhlédnuto 3688x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce