Morrison, Toni
Šalomounova píseň 1

recenze beletrie zahraniční

Toni Morrisonovou není třeba v České republice nijak mnoho představovat. Jedenasedmdesátiletá autorka afroamerického původu napsala sedm románů a všechny z nich byly v zemi svého vzniku literárními událostmi, za Milovanou (Beloved, 1987, česky 1996) jí byla dokonce v roce 1993 jako osmé ženě a první Afroameričance udělena Nobelova cena za literaturu.

Vždyť přece létat je tak snadné
Toni Morrisonová: Šalomounova píseň. Z anglického originálu Song of Salomon přeložila Hana Žantovská, předmluvu a medailon napsal Josef Jařab, vydalo nakladatelství Euromedia Group, k.s. - Odeon, 352 stran, náklad a cena neuvedeny

Toni Morrisonovou není třeba v České republice nijak mnoho představovat. Jedenasedmdesátiletá autorka afroamerického původu, jež se narodila jako Chloe Anthony Woffordová, napsala sedm románů a všechny z nich byly v zemi svého vzniku literárními událostmi, za Milovanou (Beloved, 1987, česky 1996) jí byla dokonce v roce 1993 jako osmé ženě a první Afroameričance udělena Nobelova cena za literaturu. Právě tímto oceněním se kvalifikovala do stejnojmenné řady nakladatelství Euromedia - Odeon, které v říjnu roku 2002 vydalo její v pořadí třetí román Šalomounova píseň (Song of Salomon, 1977).

V Šalomounově písni přihlížíme osudům členů rodiny, která oplývá velmi zvláštním jménem. Deadovi, v českém překladu Mrtví, bydlí v Chicagu, tedy na americkém Severu, a vývoj událostí sledujeme z perspektivy černošského mladíka Macona Deada mladšího, zvaného svým okolím Mlíčňák, jenž je prvním barevným dítětem, které se narodí v chicagské nemocnici (a ne doma, jak do té doby bylo u černochů zvykem). Rodina Deadových není ovšem nijak chudá. Otec Mlíčňáka, Macon Dead starší, vlastní mnoho domů v chudinských čtvrtích, ve kterých mnohdy nevybíravým způsobem vymáhá činži na černošské chudině. Macon hromadí věci především proto, že jeho otce zabili na Jihu bílí osadníci právě kvůli jeho bohatství. Časy se však změnily a Maconovi podobný osud už nehrozí. Svému synovi proto říká: "Rád bych ti teď hned sdělil, co je důležitý, co je úplně nejdůležitější: vlastnit věci. A přinuť věci, který ti budou patřit, aby vlastnily jiný věci. Pak budeš svým pánem a pánem dalších lidí."
Oproti materiálně založenému otci je Mlíčňákova matka orientace spíše duchovní. Dcera prvního černošského lékaře ve městě nesmírně trpí tím, že Macona vždycky zajímaly více její peníze než ona samotná. Do rodiny ještě patří dvě Mlíčňákovy sestry: Magdalena, zvaná Lena, a Epištola - k tomu, jak přišla k tak zvláštnímu jménu, se dostaneme později. Mlíčňák si užívá bezstarostného mládí se svým přítelem Kytarou a když je mu dvanáct, zamiluje se do své sestřenice Hagar, jež bydlí v "domu bez dveří a zámků" se svou matkou Rebou a babičkou Pilát, která je zároveň sestrou Macona. Čas plyne a Mlíčňák najednou zjistí, že je dobře situovaným mladým mužem, který už nicméně překročil třicítku a pořád jej nic nenutí dospět. Svět kolem něj se ale přece jen změnil: Kytara mu jedné noci prozradí, že se stal členem tajného spolku Sedm dní, jenž má za cíl pomstít všechny černošské oběti lynče spáchaného bělochy. Mlíčňák se k tomu všemu rozejde s Hagar (ta se s tím ovšem nemůže smířit), a tak když mu Macon vsugeruje, že poté, co zastřelili jeho otce, viděl společně s Pilát v jedné jeskyni u člověka, jehož ve zmatku a hrůze zabil, pytel plný zlata. Macon věří, že ten samý ranec má Pilát pověšený ve svém domě. A jelikož Kytara potřebuje peníze, aby v rámci Sedmi dnů pomstil smrt čtyř černošských holčiček, jež zahynuly při útoku s trhavinami, rád souhlasí s tím, že Mlíčňákovi v nesnadném úkolu pomůže. Oč větší je jejich zklamání, když zjistí, že Pilátin pytel obsahuje jen kosti.
Mlíčňák se tedy vydává po stopách minulosti svého otce a Pilát do Virginie. Z cesty a pachtění se za zlatem se postupně stává cesta za poznáním vlastní identity a původu celé jeho rodiny. Kytara mezitím pojme podezření, že Mlíčňák si chce zlato ponechat jen pro sebe, i když se předtím dohodli, že se rozdělí spravedlivým dílem, a pokusí se jej zabít, takže když Mlíčňák zjistí, že žádný pytel se zlatem neexistuje, je už příliš pozdě. V emocionálním, až baladicky vypjatém finále celého románu nejdříve umírá Hagar, která se zhrzenou láskou k Mlíčňákovi pomine, a poté Pilát, kterou Kytara omylem zastřelí při pohřbu kostí Mlíčňákova otce. Sám protagonista zápasí s Kytarou o život a vůlí autorky zůstává napořád zavěšen ve vzduchu při skoku (nebo pádu) ze skály.

Řekni, kde ta jména jsou
Čtenář si už určitě stačil všimnout neobvyklých jmen, jež se v Šalomounově písni objevují. Pravdou je, že všichni členové rodiny Deadových mají jména vybraná z Bible. Tato dávná tradice, dodržovaná negramotnými černochy na Jihu, se obzvlášť absurdním způsobem projevuje na dvou ženských postavách: na Pilát a na sestře Mlíčňáka Epištole, která se v anglickém originále jmenuje ještě podivněji: First Corinthians, tedy První list Pavlův Korintským.
Jak říká Kytara Mlíčňákovi, "negři přijdou ke svejm menům jako ke všemu jinýmu - jak to prostě jde." V zásadě jde o arbitrární způsob výběru. I Macon Dead nejstarší přišel ke svému jménu díky náhodě. Když se byl nechat zaregistrovat jako svobodný člověk, opilý běloch vepsal místo narození (Macon) do kolonky křestního jména a informaci, že jeho otec je mrtvý, na místo příjmení.
Černoši, ať už jako otroci nebo později jako svobodní lidé, neuměli pochopitelně číst a psát. Valná většina z nich měla jen křestní jméno a příjmení získali až později. Za zdroj inspirace sloužila rodičům Bible - prostě ji otevřeli na libovolné stránce a prstem ukázali na první jméno anebo alespoň slovo, jež se jménu podobalo. Poněvadž neuměl číst, okopíroval otec Macona a Pilát otrocky první jméno, na které přišel, a trval na něm i přes upozornění matrikářky, že takové jméno není zrovna vhodné pro dívenku. Epištole vybral Macon jméno zřejmě zrovna tak, ačkoli už uměl číst i psát. Síla tradice byla silnější nežli konvence, podle kterých by své novorozené dítě měl pojmenovat. Mnohem důležitější je ale fakt, že skrze svá jména získali všichni černoši novou, neotrockou identitu. Proto na nich tak lpí a nechtějí se jich zbavit za žádnou cenu; Pilát dokonce papírek se svým jménem, s tím, které opsal její otec z Bible, uchovává v mosazné krabičce jako náušnici v uchu. Díky jménům a pojmenování vůbec existují lidé a věci, bezejmenní lidé zapadnou po smrti rychle do propasti zapomnění.
Mlíčňák své jméno získá neméně kuriózním způsobem. Kdosi zahlédne jeho matku, jak jej kojí ještě dlouho poté, co už její dítě má zuby a umí chodit. Samotná přezdívka potom naznačuje věčnou nezralost, které se její majitel zbaví až ke konci příběhu. Pouť na Jih se pro něj stane skutečnou iniciační cestou. Z prvotní honby za zlatem se postupně stane záležitost daleko hlubší a duchovnější. Když dojede do Virginie a pátrá po stopách mladé Pilát, uvědomí si, že v jedné vesnici je s jeho rodinou spjato příliš mnoho náhodných pojmenování. Správně rozluští říkanku o Šalomoounovi, kterou si děti zpívají při svých hrách na ulici - odtud pochází název celé knihy - a kterou dobře znal od Pilát, jenom doposud nechápal její smysl. Tak objeví, že jeho praděd se jmenoval Šalomoun a byl jedním z mýtických afrických dětí, o kterých se věřilo, že umějí létat. Podle popěvku se Šalomoun skutečně vznesl a odnesl s sebou ze svých jedenadvaceti dětí pouze Jakea, který mu nicméně vypadl při letu z rukou a stal se z něj později Macon nejstarší. Mlíčňák svým objevem splní svůj úkol a dá svému do té doby nanicovatému životu konečně smysl. Je symbolické, že se tak stane na Jihu, původním domově všech amerických černochů, kam byli všichni přivezeni z Afriky, aby otročili na plantážích. Mlíčňákova cesta se proto dá přeneseně chápat jako putování proti proudu času a historického vědomí.

Konflikt idejí
Na našem hrdinovi se dají skvěle ilustrovat dvě naprosto rozdílná pojetí světa tak, jak nám je Toni Morrisonová v Šalomounově písni předkládá. Na jedné straně máme Macona Deada, jehož svět stojí a padá s penězi, které dokáže ze svých chudých nájemníků vyždímat. Mlíčňákův otec ztělesňuje čistě materialistický princip, proti němuž staví autorka především svět idejí, jenž se nejlépe projevuje u Kytary a jeho posedlosti posláním spolku Sedmi dnů a také u Pilát. Její životní motivaci ovšem čtenáři nikdy neobjeví, zůstává až do konce postavou mýtickou až starozákonní, matkou, která dokáže přijímat rány osudu, která si na živobytí vydělává výrobou levného ilegálního vína a která na konci knihy umírá s pocitem, že dosáhla svého, když dokázala kosti svého otce pohřbít na tom nejlepším místě. Mlíčňák stojí v tomto schématu kdesi uprostřed. Na počátku se zdá, že je přímým protikladem svého otce, jeho motivace je však povahy spíše rivalské nežli ideové. Mlíčňák chce prostě proti svému autoritářskému otci rebelovat, na cestě do Virginie se ale ukáže, že jeho touha po bohatství a luxusu je přinejmenším stejně veliká. Naštěstí pro čtenáře nezůstává nakonec postavou natolik schematickou jako Macon a dokáže se v průběhu pátrání přiklonit k důležitosti čehosi vyššího než pouze mamon (přiznejme si ale, že se tak stane zásluhou i poněkud detektivního dobrodružství).
Ačkoli to není příliš patrné, postavy se v Šalomounově písni rozdělují ještě podle jednoho klíče. Ten se ponejvíce projevuje přímo v rodině Deadových. Stojí tu muži proti ženám: Macon proti své ženě Ruth i proti své sestře Pilát a Mlíčňák proti své milence Hagar. Jenže i když Mlíčňák nedovolí svému otci, aby dále bil jeho matku, přece jej jeho sestry Lena a Epištola neberou jako jakéhosi zachránce proti zvůli hlavy rodiny, spíše naopak. Lena jej obviní poté, co Macon zakáže Epištole, pro kterou je to poslední šance seznámit se s mužem, dále se stýkat s člověkem, jenž není podle jeho názoru pro ni dost dobrý, že je úplně stejný jako jeho otec - také se nezajímá o to, jestli jsou jeho sestry šťastné a spokojené. Jediné, co chce, je určovat jim život, jaký by měly podle jeho představ žít. I když není úplně v právu (čtenář ví, že Mlíčňák Epištolina milence prozradí Maconovi jen proto, že patří ke stejnému zabijáckému spolku jako jeho kamarád Kytara), dá se její výlev plně pochopit. Spíše něž konflikt rasový nám Morrisonová předkládá tradiční souboj silnějšího a slabšího pohlaví, v němž se používají všechny prostředky, včetně brutálního domácího násilí.

Píseň o létání
Pro pochopení ústřední metafory celého románu je třeba vysvětlit důležitost létání v Šalomounově písni. Celá kniha je zarámována dvěma událostmi: na počátku příběhu čteme dopis na rozloučenou jistého Roberta Smithe, který hodlá vzlétnout ze střechy veřejné nemocnice, což uskuteční (s předem odhadnutelným výsledkem) stejného dne, kdy do ní míří těhotná Ruth porodit Mlíčňáka. Na konci zase vidíme Mlíčňáka s Kytarou, jak letí ze Šalomounovy skály, jako kdysi Mlíčňákův mýtický předek. Odpoutání se od země a od každodenních starostí je snem všech bezprávných, chudých a opovrhovaných, k tomu je ale potřeba, řečeno společně s Kytarou, "vzdát se všech těch sraček, co člověka táhnou dolů." Kytara se svého břemene zbaví, když se připojí ke skupině Sedmi dnů a nalezne smysl života v diskutabilní a odsouzeníhodné pomstě zmařených černých životů, Mlíčňák zase tím, že dokáže nalézt kořeny své rodiny. Ať už tedy jejich závěrečný let dopadne jakkoli, oba už svůj život naplnili.
Létání se celou knihou vine jako červená nit, která se publiku stále připomíná v Pilátině jménu, které, jak podotkne jedna postava, zní skoro jako pilot. Duch Pilát skutečně Mlíčňáka doprovází cestou na Jih, kterou absolvuje letadlem. Nemůžeme samozřejmě nezmínit Šalomouna, jehož mýtický let symbolizuje odvěkou touhu černochů po návratu zpět domů, do Afriky. Písnička o Šalomounovi toho slouží jako nejlepší důkaz.

Role písní a zpěvu vůbec je v románu nezastupitelná. V jedné z nejsilnějších a nejlyričtějších scén vyjadřují zdrcená matka a babička svůj žal při Hagařině pohřbu zpěvem. A právě díky zpěvu je Mlíčňák schopen dojít konečného poznání o historii své rodiny. Rýmovačka beze smyslu, kterou zná už od dětství, mu v celém svém významu dojde, teprve když ji uslyší zpívat malé děti na Jihu. Zpěvem a lidovou slovesností se přenáší kultura a historická paměť v kulturách, které nejsou založeny na znalosti psaní, tedy i v té černošské. Ostatně lyričnost a pocitovost je jazyku Morrisonové vlastní do té míry, že může být ve svých popisech vůně zázvoru ve vzduchu srovnávána s největšími mistry magického realismu. Další tváří registru jazyka, jímž je román napsán, jsou překvapující přirovnání - Mlíčňák si třeba o Hagar myslí, že je jako třetí pivo, které člověk vypije, protože ho prostě má před sebou, ne proto, že by na něj měl chuť či že by trpěl žízní.

Největším přínosem jazyka, který Morrisonová v Šalomounově písni užila, je ale jeho úžasná hovorovost. V přímé řeči se odráží neustálená a nekodifikovaná mluva černochů, kteří mohou mít nespočet dolarů, budou se však od bělochů vždycky lišit svým dialektem. A právě tady se skrývá pro překladatele největší úskalí. Je třeba říci, že hovorová čeština, kterou mluví Mlíčňák a Kytara, nezní příliš současně. Dalo by asi mnoho práce nalézt adolescenta, jenž v běžné mluvě používá "meno" místo "jméno" nebo "direkt do brady" místo "pěstí do brady". Právě hovorová řeč zastarává ze všech segmentů jazyka nejrychleji, a tak to, co bylo módní před deseti lety, se teď zdá beznadějně nemoderní. Pokud se překladateli povede překlenout tuto past, má napůl vyhráno, Hana Žantovská však v tomto případě zůstala bohužel tak trochu napůl cesty.
Richard Olehla 21/11/2002

 

© _______
článek vyšel v _______
na iLiteratura.cz se souhlasem _______

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3781x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce