Nedokončený výslech
Rogin, Gilbert: A co bylo dál?

Nedokončený výslech

Kniha A co bylo dál? (What Happens Next?) pochází z roku 1971, třebaže titulní povídka byla v magazínu The New Yorker otištěna mnohem dříve...

Oznamuji otci, že o něm chci napsat a že předpokládám, že se bude na interview soustředit.
"To aby sis pospíšil, Juliane," opáčí.
Ach jo, už se zase zaobírá smrtí.
"Vždyť je ti teprve devětašedesát," podotknu.
"Osmnáctého tohoto měsíce vyplouváme s mámou na dovolenou," říká a hrabe se v kapse, z níž vytáhne svůj itinerář - průklep na pauzovacím papíře.
Když si postěžuju, že je příliš slabý a že ho nerozluštím, odvětí, že jsem jim nikdy neposlal ani pohlednici.
Bojím se, že na moři zemře a že ho zabaleného ve vlajce, kterou miluje, shodí mezi dvěma bezejmennými ostrovy přes zábradlí.
Sedíme v parku vedle obřích šachovnic. Vypozoruju, že se otec téměř neznatelně otáčí, aby mu sluneční paprsky dopadaly vždy na celé čelo.
Ptám se: "Myslíš, že jsme si aspoň trochu podobní?"
"Máš silnější bradu," odpoví. "Měl by ses ale narovnat. Chceš, abych zběžně prošel svůj život?"
Slavnostně otvírám zápisník.
"Narodil jsem se v Lutsinu, v Lotyšsku," začne. "Dneska se už to městečko jmenuje jinak, a mám na ně čtyři vzpomínky. V té první se s kýmsi procházím podél plotu, za kterým roste angrešt. Pár bobulí si utrhnu a pak je jím, a ony chutnají jako nektar. Potom si pamatuju na velice chladný zimní den. Něco jsem asi provedl. Nesmím jít ven. Je to za trest? A vybavuju si, že přichází maminka, zabalená v šále. Ve třetí vzpomínce jsem u dědečka. Za jeho lavicí - je švec - je veliké okno. Projdu jím do zahrady, v níž rostou vysoké slunečnice, a z těch si vydlabávám semínka -"
"Když jsou tak vysoké, jak to, že dosáhneš na semínka?" ptám se.
"Jak to?" odvětí. "Tu čtvrtou vzpomínku jsem zapomněl. Ale ještě loni bych si ji určitě vybavil. Na cestu do Ameriky mám pět vzpomínek. V té první jedeme vlakem do Libau. Najednou vlak kdesi v lese zastaví a moje sestra vystupuje - z jakého důvodu, to mi uniká. Nevidím, že by zas nastoupila, a když se rozjedeme, mám strach, že jsme ji tam nechali. Druhá vzpomínka se odehrává v Liverpoolu, a vidím nápis inzerující devět pomerančů za penci -"
"Copak jsi uměl číst anglicky?"
"Tak to si asi bohužel pletu," opáčí. "Ve třetí vzpomínce mám na lodi kamaráda, a připadá mi, že se vrací do Evropy, zatímco já mířím do Ameriky. Ve čtvrté vzpomínce jedu v otevřeném kočáře z Centrálního parku. Je mi právě šest. V ulicích postává nespočet pokřikujících lidí a já věřím, že se všichni shromáždili na oslavu mých narozenin."
"Tehdy by ale nanejvýš volali zdar, zelenáči, nebo něco na ten způsob," dodávám.
"S tím jsem nucen souhlasit," opáčí.
Opřu se otci o rameno, a on mě celého ovine paží.
"Proč jsi mi nevyprávěl o páté vzpomínce?" tážu se.
"Vyprávěl," odpoví, "ale tys usnul."

O pár dní později otci volám a ptám se, jestli můžeme pokračovat v rozhovoru.
"A bylo ti to k něčemu?" vyzvídá.
Ujišťuji ho, že bylo. Představuji si, jak v širokánském pyžamu stojí v předsíni - nad skloněnou hlavou mu visí rytina Mostu vzdechů. Pokud ty otázky nevychrlím hned, přijde o zprávy v jedenáct hodin, což je poslední vysílání, které sleduje - já však váhám.
Připomene se: "Chceš, abych mluvil ve stejném duchu?"
"Teď bych byl rád, kdybys mi řekl, co si o sobě myslíš."
"Jsem tak trochu šibal," vyhrkne.
"Neblázni."
"Neznáš mě v mimorodičovském převleku," povídá. "Jsem vtipný a pohotový. Jsem tím pověstný. Umím zacházet s jazykem. V angličtině jsem si vypěstoval řečové dovednosti, jakým se v mých kruzích jen tak někdo nevyrovná - bohatší slovník, rychlejší spád. Při několika příležitostech se mě kolegové advokáti ptali, zda jsem studoval na Harvardu. Opravdu si píšeš všechno, co ti říkám?"
"Ano, ale hodně toho změním."
"A koho to proboha bude zajímat?"
"S tím se netrap."
"Můj život byl naprosto normální."
"Nevzala jsem si žádnou nulu." To se ozvala máma.
"Poslouchá na druhém telefonu," vysvětluje otec.
Leží v posteli, o pár neosvětlených pokojů dál - na čelní pelesti jsou namalované růže.
"Už vás nebudu přerušovat," řekne, "ale chtěla bych podotknout, že jednou na chodbě newyorského okresního soudu zastavil tátu jistý proslulý advokát a pravil mu, že je skvělý protivník. To je vše, co jsem chtěla dodat."
"S většinou chlapců obstojím," konstatuje otec. "Vím, že jsem v zastupování lidí odváděl prvotřídní práci. V poslední době se mi nicméně nechce pracovat tak tvrdě jako dosud. Cítím, že bych měl polevit. Zrovna včera, když jsem po cestě do kanceláře vycházel z podzemky, jsem se přistihl, jak si mumlám: "Dobrý Bože, už zas to samé."
"Je neotřesitelný," přerušuje ho matka. "Ach pardon."
"Umím si zorganizovat život," říká otec. "Je to zvláštní, ale před mnoha lety jsme si s matkou u moře vykračovali po promenádě. A narazili jsme na jiného chodce - možná se matka znala s jeho ženou /pšššt, nech mě to dovyprávět/ - který dokázal uhodnout, co v kom je. Okamžitě mi vyjevil, že si umím zorganizovat život. Ona přesnost mě udivila. Bezpochyby mou povahu vytušil na základě toho, co jsem měl na sobě. Jak jsem se tvářil."
"Myslela jsem, že jsem ti řekla, že jsme se na tebe smluvili předem," vypískla matka. "Měl to být žert."
"Opravdu?" opáčil otec. "Právě jsem chtěl říct, že můj život opisoval graf úspěchu. Nikdy jsem netrpěl nedostatkem. Ani mamince nebylo odepřeno nic, na co by kdo pomyslel."
"Dům na venkově," přerušuje ho matka.
"Naspořil jsem si do rezervy, což mě velice uklidňuje," pokračuje otec. "A navíc -"
"Trávník."
"- myslím, že jsem se stal platným členem společnosti, jelikož -"
"Zahrada s květinami."
"- jsem se nevěnoval výhradně svým záležitostem -"
"Badminton."
A máma, mnohem mladší, stojí s napřaženou raketou na jedné noze jako Merkur. Trefila se? Minula? Na druhé straně sítě je patrně můj otec - alespoň předpokládám, že je to on, a jeho uchechtávání se line soumrakem.
"- a vlastnímu prospěchu. Vykonával jsem věci, které ospravedlňují moji existenci coby člověka. Když se tak ohlížím, zjišťuji, že můj život měl cenu. Jsem spokojen, nebo přesněji nejsem nespokojen."
"Pokouší se říct, že není chamtivý," neudrží se máma.
"Jsem přívětivý," říká otec.
"Myslí si, že láhev je z poloviny plná - já si myslím, že je poloprázdná."
"Jsi zasmušilá romantička."
"Jsem nerealistická. To on ze mě dělá realistku. Nedovolí mi, abych se svobodně vyjádřila."
"Aha," opáčí táta.
"No vidíš," zvolá matka.
"Přišel jsem o zprávy," oznamuje otec.
"Na mě to nesvaluj," bráním se.
"Sval to na mě, jestli chceš," utrousí máma.
Po chvíli zavěsíme. Představuji si, jak se otec šátrá temnou klikatou chodbou do ložnice a lehá si na lůžko, které stojí hned vedla matčina. Zatahají za řetízky z korálků, kterými vypínají lampičky, a - jak mají ve zvyku - přes propast oddělující postele si potřesou rukama.

Píšu otci na moře dopis:
Milý táto,
Tady je několik dalších otázek:
1/ Řídíš se nějakým morálním kodexem?
2/ Míváš sny? Pokud ano, jak často? Znepokojují tě? A týkají se něčeho konkrétního?
3/ Kdy jsi naposledy plakal?
4/ Lituješ něčeho?
5/ Stalo se ti, že by tě poctil laskavými slovy úplný cizinec?
6/ Před osmi lety jsem tě v prosinci téměř jistě viděl v baru hotelu Woodstock ve
společnosti ženy v černém kostýmu. Upřeně ses jí koukal na částečně odhalená ňadra.
Prosím o komentář.
S láskou
Julian

Otcova odpověď s razítkem Port-de-France, Martinik dorazila dva dny poté, co se rodiče vrátili.
Milý synu,
K tvým otázkám:
1/ Věřím ve svět zákona, avšak uvědomuji si nedokonalost lidského charakteru.
Nesnáším bezohlednost, necitelnost a faleš. Cokoli dělám, dělám nejlépe, jak umím. Jsem
relativně ohleduplný. Nikdy mě nepovažuj za vzor všech ctností.
2/ Sny mám neustále. Většinou jsou mírumilovné, a odvíjejí se od aktuálních témat.
3/ Emocím obvykle nepodléhám. Naposledy jsem pravděpodobně plakal v biografu.
4/ Když jsem tě párkrát seřezal, cítil jsem se strašně provinile. Byl jsem krutý, a určitých
výčitek svědomí se nikdy nezbavím.
5/ Kdysi jsem letěl z Indianapolis, kde jsem hovořil na sněmu Sdružení proti mozkové
obrně. Seděl jsem vedle šestiletého kluka, s kterým jsem i konverzoval. Servírovali nám
oběd, a já jsem mu pokrájel kuře. Když jsme se loučili na letišti, ten cvrček mi řekl: "Pane
Stingere, jste dobrý člověk." /Všimni si, že mi trochu zkomolil příjmení. Nemyslíš, že o to je
ta historka působivější? Naší mámě, a ta má na podobné věci čuch, to tak nepřipadá./
6/ V hotelu Woodstock jsem nikdy nebyl.
S láskou
táta
P.S. Dík za to tajemství. Naneštěstí mě už přestalo zajímat, kdo koho zabil, tím méně proč.
P.P.S. Zmínil jsem se někdy, že můj otec, s kterým ses nikdy nesetkal, také psal? Nevím co,
ale řekl bych, že básně. Jinak se mu vůbec nepodobáš. Prožil jsi chráněné mládí a máš
všechny rysy umělce: v podstatě jsi sebestředný, nedovolíš, aby se ti někdo přiblížil, a
odmítáš se přizpůsobovat. Nebyl jsi moc kamarádské děcko a zřídkakdy ses usmál, avšak
když jsi udělal výjimku, úplně se ti rozzářil obličej. Můj otec byl velice slušný, jemný a
kultivovaný člověk, kterého drtily ekonomické tlaky. Neměl robustní postavu a nikdo by
neřekl, že je silný, ale vzpomínám si, že když jsem upadl v obchodě s povozy na Cherry
Street, odnášel mě v náručí.


Otec sedí jen v tílku a hlavu má v umyvadle. Nad ním stojí máma a myje mu dlouhé, elegantně bílé vlasy. Já se opírám o kachlíky a dělám si poznámky. Panejo, teď mi to jde od ruky.
Máma otírá páru ze zrcadla na lékárničce a objevuje, že pořád pracuju.
"Myslela jsem si, žes s ním už dávno skončil," prohodí.
"Vysnil jsem si pár dalších otázek," zašeptám.
"Už je zas ve varu," křikne máma tátovi do ucha, přehlušujíc tekoucí vodu.
"Kdo je v čem?"
"Je tu Julian, sbírá materiál pro tu svou biografii."
"Nebude pravdivá," opáčím.
"Vyhlas to veřejně," zareaguje otec.
"Ach jo," povzdechne matka.
"Směl bych se nejprve zeptat, jaké jste vy dva měli a máte manželství?" zařvu.
"Překrásné," zamumlá otec z hloubi umyvadla.
"Jste přece každý úplně jiný."
"Kompromis."
"Kvůli tvému otci jsem se vzdala kariéry na prknech divadel," sděluje mi matka.
"Dosáhl jsem vysokého stupně tolerance a pochopení," prohlašuje táta.
"I já jsem zjistila, co na něj platí," odvětí máma a jemně tlačí otci obličej do vody. Slyším, jak prská a bublá.
"Co to říká, mami?"
"Že mě vždycky miloval a že mě bude milovat, dokud nevypustí duši," pronese a pustí ho.

Je 23 hodin a 20 minut, zprávy skončily a naši zhasli světla. Oba leží v posteli, s pokrývkou až u brady. Ve tmě sedím otci u nohou.
"Tati," ptám se, "pamatuješ si, jak jsi mě v kočárku vozil podél řeky a zpíval jsi mi o krokodýlech? Jak to bylo?"
Táta neodpovídá.
"Určitě je už v říši snů," ozve se matka. "Vyprávěla jsem ti, jak jsem hrála v Královně jižních moří a on na mě noc co noc čekal u zadního vchodu, dokonce i v dešti? A jednou mě zasypal sprškou maličkých zelených orchidejí."
Otec se tichounce rozezpívá.
"Kroko-kroko-krokodýl…"
"A my jsme si mysleli, že tvrdě spíš," vyjekne máma.
"Kroko-kroko-krokodýl,
plaval v dlouhé řece Nil…"

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse