Vollmann, William T.: Atlas 2

Vollmann, William T.
Atlas 2

recenze beletrie zahraniční

V 52 epizodách a eponymní novele nás vypravěč zavede do nevěstinců a nočních klubů celého světa, především pak toho rozvojového; spolu s ním se krčíme před kulkami snajprů, putujeme nekonečnou kanadskou divočinou a popíjíme v jihoasijských barech.

Velká sestra, země za zrcadlem a chybějící pyramida
William T. Vollmann: Atlas. Z anglického originálu The Atlas přeložil Josef Moník, vydalo nakladatelství Pragma, Praha 2002, 307 stran, náklad a cena neuvedeny

Na pražský Festival spisovatelů přijel v dubnu 2002 kromě jiných také americký spisovatel William T. Vollmann, do té doby českému publiku neznámý. Svými pro někoho radikálními názory se však představil vskutku rázně a dočkal se zaslouženě mimořádného ohlasu veřejnosti. To, že jeho zkušenosti nejsou vyčtené z knih, koneckonců dokazuje i ve své knize Atlas, již k této příležitosti přeložil Josef Moník pro nakladatelství Pragma.

Kdyby byl Atlas zfilmován, musel by být klasifikován jako dílo mládeži do 18 let nepřístupné. V 52 epizodách a eponymní novele (čeští čtenáři mají ovšem možnost přečíst si epizod pouze 28, tento rozdíl vysvětlíme později) nás vypravěč zavede do nevěstinců a nočních klubů celého světa, především pak toho rozvojového; spolu s ním se krčíme před kulkami snajprů, putujeme nekonečnou kanadskou divočinou a popíjíme v jihoasijských barech. Vollmann neváhá pro získání těch nejšílenějších zkušeností dělat válečného reportéra v obleženém Sarajevu, kupovat si prostitutky v Bangkoku, San Francisku a Nairobi, či strávit dva týdny na opuštěné meteorologické stanici v Arktidě blízko magnetického Severního pólu.

William T. Vollmann se narodil roku 1959 v Los Angeles a vystudoval komparativní literaturu. Již v roce 1982 se v Afghanistánu účastnil bojů islamistů se sovětskými okupačními jednotkami a tuto zkušenost shrnul do knihy reportáží se srozumitelným názvem Afghánské obrázky. Hned ve svém prvním románu Vy všichni jasní a vznešení andělé (You Bright and Risen Angels), a stejně potom i v pozdějších dílech Duhové povídky (Rainbow Stories) či Děvky za Glorii (Whores for Gloria), se Vollmann věnuje svým nejoblíbenějším hrdinkách - holkám z ulice, děvkám či prostitutkám, jejichž národnost či státní příslušnost pro něj nehrají roli. Americká kritika jej hned od počátku přijímá kladně až nadšeně, dokonce ho přirovnává k takovým veličinám americké literatury jako Ernest Hemingway, Henry Miller či William Burroughs. Vollmann neváhá pro získání těch nejšílenějších zkušeností dělat válečného reportéra v obleženém Sarajevu, kupovat si prostitutky v Bangkoku, San Francisku a Nairobi, či strávit dva týdny na opuštěné meteorologické stanici v Arktidě blízko magnetického Severního pólu.
Životní projekt Williama Vollmana se jmenuje Sedm snů a sestává ze sedmi knih (tři z nich už Vollmann publikoval), ve kterých autor předestírá svou verzi historie Spojených států od Vikingů přes Indiány až po jejich bílé přemožitele.

Šílená realita
V Atlasu ale žádný čistý hemingwayovský realismus nenalezneme. Forma vyprávění se proměňuje z ich-formy až k vypravěči beze jména, nazývaného prostě "on". To, že Vollmann viditelně zpracovává své vlastní zážitky a zkušenosti, nesmí čtenáře splést: žurnalismus se tu mísí s romanopisectvím, skutečnost se zdáním. Ostatně, podle známého Goldingova rčení je realita daleko neuvěřitelnější a šílenější než fikce, což potvrzuje Vollmann jedním z mála prokazatelně autobiografických zážitků. V povídce To je pěkné se vypravěč dohaduje s majitelem půjčovny aut, kdo by měl zaplatit škody, jež vůz utrpěl při útoku snajprů. Na útoky nešťastného Chorvata dokáže protagonista, šokovaný smrtí svých dvou přátel, kteří byli ve vozidle s ním, odpovídat pouze mechanickým "to je pěkné". Právě takovou tragédii zažil v Sarajevu autor na vlastní kůži: při přejezdu mostů zabily kulky ostřelovačů jeho dlouholetého kamaráda, jenž mu v Jugoslávii sloužil jako tlumočník, a kolegu novináře, Vollmann jediný přežil. Jestli ale zažil všechny ty noci s prostitutkami, do kterých se stejně jako jeho vypravěč beznadějně zamiloval, se můžeme pouze dohadovat.

Velké sestry
Děvky Vollmannovi slouží jako jakýsi Velký bratr nebo sestra, jak se vyjádřil v rozhovoru poskytnutém Respektu, tedy jako lidé, kteří znají perfektně terén a mohou autorovi mimo obvyklých služeb poskytnout mnoho užitečných informací o neznámém prostředí či o místních zvycích. V hledání nových prožitků se mu potom dostává neradostného zjištění, že svět je všude stejně nelítostný a lhostejný k osudům lidí a že jediným lékem na jak fyzickou, tak psychickou samotu a prázdnotu je jakkoli efemérní pocit sdílené lásky a štěstí. Sám je ovšem nucen přiznat, že pro jeho protějšky je takový pocit ztělesněn pouze penězi, a tak mu nezbývá než za svou lásku platit. Skrze tuto daň z lásky se potom vypravěč může alespoň na chvíli cítit jako vykupitel utrpení, nebo jako Atlas, jenž na svých ramenou dokáže nést celý svět.
Takto beznadějné a šedivé jsou v Atlasu jen popisy různých měst a bordelů světa, od San Franciska přes Sarajevo a Mogadišo až po Rangún či Bangkok. V popisech přírody je oproti tomu Vollmann až nečekaně poetický; dokonce se v takových povídkách objevuje záblesk náboženství, i když se jedná o animismus - v povídce Domy je vypravěč přesvědčen, že chatrče na skalním ostrohu jsou zlé, a proto se v jejich blízkosti necítí dobře.

Země za zrcadlem
Hned v předmluvě nabízí autor svému publiku vysvětlení názvu celého díla. To, co držíme v ruce, je podle něj "jenom roztříštěný atlas světa, ve kterém se pohybuje a myslí", jakýsi svět duše, prostředí mysli. Z toho, čeho se dobereme na stránkách Atlasu, však vyplývají minimálně ještě dva významy. Zaprvé, především si prohlížíme obrovskou mapu nevěstinců rozmístěných po celém světě, přičemž není žádného rozdílu mezi kalifornským motelem a kambodžskou diskotékou. K tomu Vollmann provádí místy až sociologický průzkum, oznamuje čtenářům, na kolik takový zážitek v různých koutech světa přijde - dostane se nám dokonce i přepočtu na dolary podle tehdy platného kurzovního lístku -, kde děvky líbají a kde je to zakázáno, či jaké drogy užívají. A zadruhé, zmíněný titul může znamenat i atlas vzpomínek, paměť vypravěče či autora, fenomén výsostně individuální a nikdy plně nepřenositelný. Právě proto cítí Vollmann potřebu zakotvit každičkou epizodu v místě a čase a je přímo posedlý hledáním středu a konce světa, i když sám ví, že obojí může definovat pouze skrze sebe sama. Poznává, že středem světa je místo, kde právě je, takže při cestování jen mění obzory. Žádné místo nemůže být konečné, protože konec je pouze v očích pozorovatele, které odrážejí realitu. Jenže jak říká slavný spisovatel amerického postmodernismu John Barth v povídce Ztracen v domě hrůzy (Lost In The Funhouse), pravdu stejně nikdy v zrcadle neuvidíme, jelikož je skryta za samotným obrazem oka, kterým se vypravěč (a potažmo i čtenář) dívá.

Stránky atlasu
Principu zrcadlení využil Vollmann i v samotném uspořádání knihy, která je uspořádána jako palindrom. Ústřední novelu umístil autor doprostřed a obložil ji z každé strany 26 epizodami, které si svým motivem vždy jedna druhé odpovídají: motiv první povídky se tedy opakuje v povídce poslední, druhá povídka se zas zrcadlí v předposledním příběhu a tak dále. Obsáhlý Atlas potom syntetizuje všechny tyto motivy do jednoho textu. V tomto kontextu se jeví jako naprosto nepochopitelné rozhodnutí nakladatelství zařadit do českého vydání jenom 28 z původních 53 povídek, čímž se původních 440 stran srazilo na pouhých 300. Palindormická struktura díla se rozpadla a novela Atlas, úhelný kámen celé knihy, se musela přestěhovat až na konec, čímž bylo zrušeno její umístění ve středu knihy tak, aby celá klenba vyprávění držela pohromadě. Namísto pyramidy, na kterou čtenář musí nejprve z jedné strany vystoupat a přelézt její vrchol, aby mohl při sestupu využít zkušeností nabytých v první polovině, se v českém vydání pouze chaoticky škrábe do kopce a na konci zdolá poslední obtížný balvan. V důsledku toho se české vydání jeví spíše jako náhodně posbíraná kopa historek, postřehů a záznamů, které se nakonec bez ladu a skladu objeví v knize ještě jednou na jejím samém konci, a ne jako promyšleně narýsovaná struktura, opravdový atlas Vollmanova světa.
Richard Olehla, psáno pro Literární noviny

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2909x

Inzerce
Inzerce