Dějiny představují pro Židy hluboké poselství. Židé žili po tisíciletí v diaspoře, v exilu, a po celou dobu se museli obávat o své životy, a takzvaná paměť ghetta přetrvává i v Americe. Stále se vzpomíná na staré příběhy a stále o nich někdo vypráví – ať už jsou to stařičcí konfederační vojáci, nebo pradědečkové s jarmulkami, kteří pamatují carský teror. Jak kmenová paměť, tj. paměť celého židovstva v průběhu věků, tak paměť rodinná bolestně žije dál.

Jak jižané, tak židé zůstávají v americkém kontextu do jisté míry outsidery, což spisovatelům přináší určité výhody – jako pozorovatelé vidí věci z dálky, tudíž objektivněji, a mohou tak vůči americké společnosti zaujímat značně kritické stanovisko. Nic není v židovské zkušenosti zakořeněno hlouběji než myšlenka kolektivní minulosti, kolektivní paměti. Ani relativní pohostinnost a tolerantnost americké demokracie nedokáže úplně rozptýlit židovský pocit odlišnosti, v důsledku čehož židé plnou integraci ve společnosti vlastně odmítají.