Americká poezie a divadlo reagují na 11. září

Americká poezie a divadlo reagují na 11. září

aktualita beletrie zahraniční

Ve srovnání s tak pohotovou reakcí, kterou mnozí naivní intelektuálové i občané rozhořčeně nazývali nemorální, potřebovali slovesní umělci přece jen trochu více času. Po roce se můžeme nad některými výsledky jejich usilování zamyslet...

Od patosu k provokaci
Americká poezie a divadlo reagují na 11. září

Na události 11. září kromě záchranářů patrně nejrychleji odpověděl reklamní průmysl - již pár minut po útoku se prestižní agentury jaly zamlouvat vysílací časy v televizi a prostor v tisku pro své inzerenty tak, aby jim zajistily v den prvního výročí co největší sledovanost. Ve srovnání s tak pohotovou reakcí, kterou mnozí naivní intelektuálové i občané rozhořčeně nazývali nemorální, potřebovali slovesní umělci přece jen trochu více času. Po roce se můžeme nad některými výsledky jejich usilování zamyslet.

Kdo to řekl psům?
Prvním významným autorem, který o sobě dal v dané souvislosti vědět, byl básník Marvin Bell, jinak nejdéle působící profesor slavné Spisovatelské dílny na Iowské univerzitě. Jeho báseň Zvuk kroků toho, jenž vstal z mrtvých se stala patrně nejznámější odpovědí na 11. září v oblasti poezie. Dle vlastních slov ji Bell napsal 11. září pozdě v noci, protože nemohl spát. Celý den přitom strávil tak jako asi většina Američanů - prostřednictvím televize tak na vlastní oči viděl, jak do druhé věže Světového obchodního centra narazilo letadlo, ihned telefonoval do New Yorku příbuzným a od obou přístrojů se pak odtrhl až večer. Když si sedal za psací stroj, neměl ještě sebemenší nápad, avšak v hlavě mu bzučel titul, který chtěl již nějakou dobu použít pro svou další sbírku. Po osudném dni mu připadal případný a inspiroval ho dál. Během své nedávné návštěvy Prahy nicméně Bell přiznal, že ačkoli již vznikl bezpočet básní, obrazů i hudebních skladeb reflektujících 11. září, není si jistý, podle jakých kritérií by se měla posuzovat jejich kvalita, neboť onen otřesný zážitek je pořád příliš blízký, bolestný a syrový. Jeho vlastní studenti patrně cítili až přílišnou pokoru a sami se o podobnou reflexi nesnažili, svému profesorovi ovšem nosili poetické pokusy přátel a známých, kteří měli naopak potřebu se ze všeho terapeuticky "vypsat". Některé z těchto kousků hodnotí Marvin Bell dodnes jako zdařilé. Text jisté obyčejné ženy z malého městečka si například povšiml nezvyklého ticha, které 11. září zavládlo i v končinách New Yorku na hony vzdálených, a končil veršem: "A kdo to řekl psům?"

Rok poté
Prázdniny v New Yorku bývají bohaté na divadlo a ani letošní léto nebylo výjimkou. Reflexí událostí 11. září se objevila řada, na rozdíl od patosu bezprostředních reakcí po útocích tu ale po jakékoli úctě či rozpacích nezbylo ani stopy, což je z uměleckého hlediska dobře. Jako po bezmála čtvrt století i letos vyrazilo do rozpálených ulic pouliční divadlo Theater for New City. Na veřejných prostranstvích v různých částech města tentokrát představilo angažovaný muzikál Otřes po výbuchu (Access Upheaval) pojednávající o životě běžných Newyorčanů "před" a "po". Hra sleduje tři přistěhovalecké rodiny z okrajových částí New Yorku a ukazuje, jak útoky na WTC změnily jejich chování a uvažování. Když se syn jedné rodiny ožení s afghánskou ženou, přesouvá nás děj také k situaci její afghánské rodiny. Divákům tu tvůrci připomněli ne zrovna příjemné otázky: stále nám nikdo neřekl, kolik civilních obětí si americký útok na Afghánistán vyžádal, a stále je docela pravděpodobné, že vůdce Al Kajdy žije i nadále privilegovaným životem moci a bohatství. Na zářijové události reagoval také šestý ročník avantgardního a experimentálního Fringe Festivalu, který proběhl v New Yorku v srpnu. Hystericky legrační a úmyslně šokující výstup pro jednoho muže nazvaný Téměř obscénní (Almost Obscene) je v materiálech organizátorů přehlídky charakterizován jako komický výpad proti cenzuře, decentnosti, Johnu Ashcroftovi a samotnému Bohu, ne nutně v daném pořadí. Joe Raiola, spisovatel a herec v jedné osobě, se ve své one-man-show zostra pouští hned do několika prazvláštních typicky amerických jevů: nechápe, proč G. W. Bush nazývá Američany před zamýšleným útokem na Irák mírumilovným národem, když je to národ zrozený z války s Brity a z masakrů domorodých Indiánů. Nechápe, jak mohli ve jménu Boha zaútočit teroristé na WTC a posléze zase pod záštitou svého Boha Američané na Afghánistán, pokud spolu tito dva vykutálení braši nesedí svorně na obláčku a nepopíjejí pivo. Raiolovo představení si na mušku bere jak náboženskou pravici, tak politicky korektní levici.
Podobně provokativní byla i komedie nazvaná Sajjil, jejíž autor vystupující pod jménem Nibras se rozhodl ukázat, co si Američané představují pod pojmem Arab - samozřejmě kromě teroristů a břišních tanečnic. Na jevišti se mimo jiné využívají autentické nahrávky rozhovorů s Američany z různých společenských vrstev a uměleckou stylizaci tak doplňují ignorantsky omezené výpovědi plné předsudků a stereotypních představ. Samozřejmě že ne všechna ze skoro dvou stovek festivalových představení byla společensky kritická a všechna ani nebyla dobrá, nicméně novináři si letos povšimli velmi důležité věci - poprvé byla téměř všechna vyprodaná. A ať už to svědčí o tom, že mladí lidé mají zájem o myšlenkové a umělecké alternativy, či o tom, že zbytek Ameriky přijel podpořit New York, atmosféra vládla skvělá


Hana Ulmanová, Respekt, 9/9/2002 
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1809x

Inzerce
Inzerce