Americká žid. lit. - Literární reakce na holocaust

přehled beletrie zahraniční

Těsně po válce si žádný z amerických spisovatelů netroufl toto téma nijak zpracovat, a tak po dvě desetiletí literatura o holocaustu v americkém židovském kontextu zcela chyběla. Jedinou čestnou výjimkou je román Saula Bellowa Oběť (Victim) z roku 1947...

Literární reakce na holocaust

Těsně po válce si žádný z amerických spisovatelů netroufl toto téma nijak zpracovat, a tak po dvě desetiletí literatura o holocaustu v americkém židovském kontextu zcela chyběla. Jedinou čestnou výjimkou je tu román Saula Bellowa Oběť (Victim) z roku 1947, který obsahuje sice pouze jednu explicitní narážku na holocaust, nicméně celá kniha se věnuje příbuznému tématu: antisemitismu. Ostatní američtí židovští autoři začali psát o holocaustu až po Evropanech - možná cítili, že nebyli účastni, a proto se tématem nemohou zabývat, možná také cítili, že je příliš brzy, neboť ještě nebyly publikovány žádné adekvátní historické analýzy, a konečně možná i proto, že ve 40. a 50. letech teprve pronikali do literárních kruhů a nechtěli být hned kontroverzní.
Změna nastala až v druhé polovině 60. let a i když se téma teprve dostávalo do popředí zájmu, poměrně rychle vznikla celá řada děl. Ke konci 60. let probíhal v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem a i v Izraeli nastal výrazný přechod od mlčení k veřejnému projevu. Navíc v roce 1967 zuřila izraelsko-arabská válka opřená ze strany Arabů o stejnou myšlenku - vyhlazení Židů. Jejím důsledkem byl rostoucí antisemitismus nejen v Evropě, ale i v USA, kde Židé věřili, že jsou v bezpečí a asimilovaní - právě tak, jako tomu věřili například němečtí Židé před půl stoletím. Logicky se tedy probouzel zájem vědců a umělců o holocaust a potřeba myslet a psát s vědomím holocaustu se zdála bytostně naléhavá.

Američtí židovští spisovatelé samozřejmě nezažili přímo ani ghetto, ani lágry, tato nezasaženost jim však neupírá právo psát o holocaustu. I když nesdíleli židovskou zkušenost v Evropě let 1939-45, sdílejí historické břemeno židovských dějin a tradice od všech Židů vyžaduje, aby byli metaforicky přítomni na hoře Sinaj a přijali Tóru. Současní američtí Židé tedy cítí, že bez ohledu na geografickou polohu byli v Osvětimi přítomni a nesou psychologické břímě všech nacistických táborů smrti.
Na pozadí holocaustu vznikla samozřejmě celá řada unikátních literárních postav, často klasifikovaných podle svých postojů nebo pracovního zařazení v hierarchii koncentračního tábora. Typickou literární postavou je v prvé řadě mentor, který přežil a zná, a může tedy poučovat americké Židy v otázkách židovské historie, etiky a náboženských textů nebo vyučovat v náboženských komunitách, popřípadě je postava přeživšího nemilosrdným soudcem a kritikem současného života.

Témata americké židovské literatury o holocaustu
Židovská americká literatura o holocaustu se zaměřuje na židovské oběti nacismu a nacisty odsuzuje k verbálnímu zapomnění - tento výraznější zájem o oběti než o zločince odpovídá archetypální tradici židovské liturgie, která oplakává mučedníky a o mučitelích se jen zmiňuje (viz liturgická tradice, podle níž se vymazávají jména nepřátel). Obecně lze říci, že americká židovská literatura věnuje zřetelně méně pozornosti popisu nacistické brutality než díla evropská a izraelská, zato však používá motiv paměti a noční můry a veškeré hrůzy popisuje právě jejich prostřednictvím. To, jak přeživší snášeli bolest a ponížení holocaustu, se čtenář dozvídá pouze retrospektivně.
Paralelním tématem k přežití během holocaustu se pak v americkém kontextu stává téma přežití v poválečné éře a problémy poválečného traumatu u přeživších, jež jsou spojeny s léčením fyzických i psychických ran. Ústřední hrdinové trpí depresemi plynoucími z viny přeživšího, ztratili víru a odmítají povinnosti i tradiční zvyky, nejsou schopni pokračovat v povolání, jež vykonávali před válkou, ani ve svých plánech. Náboženská krize je spojena s celkovou krizí identity, s neschopností někoho milovat nebo někomu věřit a se ztrátou kreativního impulsu. Zatímco některé postavy pokračují ve válečných vzorcích chování (například soustavně hledají úkryt), jiné sní o pomstě. V románech je stále zdůrazňováno, že přeživší je "bezdomovec" a od amerických Židů, kteří nezažili blízkost smrti a "znovuzrození", se výrazně liší: netouží po asimilaci a akulturaci, ale snaží se smířit s evropskou minulostí a zachovat si svou židovskou specifičnost, historii a tradici.
Důležitým vedlejším tématem se logicky stává interpretace holocaustu ve světle založení nezávislého židovského státu Izraele, druhé klíčové události v dějinách židovstva 20. století. Američtí židovští spisovatelé nezřídka zasazují části svých příběhů o holocaustu do Izraele - jejich přeživší protagonisté srovnávají rétoriku Arabů s nacistickými projevy, avšak hrdě poukazují na rozdíl mezi vojenským potenciálem Izraele a historickou pasivitou Židů v diaspoře tváří v tvář antisemitismu. Významný je také motiv židovské emigrace do Izraele, ať už z důvodů politických či duchovních.
Dalším příbuzným tématem je samozřejmě židovství po holocaustu a zdá se, že američtí židovští autoři tu píší jako potomci biblických rebelů dotazujících se na cíle Boží vůle. Napětí mezi pochybami a vírou se tak stává jedním z hlavních tematických zájmů americké židovské literatury o holocaustu. Příbuzným motivem tu jsou i židovské mesianistické a mystické interpretace katastrof, které si vyžadují ještě větší lidskou snahu o nápravu "tváří v tvář" skrytému Bohu.

Morální dilema autorů
Morální dilema, zda mluvit nebo setrvat k uctění památky obětí holocaustu v mlčení, je v americkém kontextu řešeno jednoznačně: svatou povinností je podat svědectví. Na rozdíl od izraelských autorů, kteří zažili konflikt mezi touhou na holocaust zapomenout a neúprosnou pamětí, je pro americké židovské autory akt předání holocaustu jedním z ústředních témat. (Jak se v románu Přísaha vyjádřil Elie Wiesel, pokud je vyprávěním o holocaustu zachráněn jediný život, má člověk morální povinnost mluvit, i když tím poruší svou dřívější přísahu, že bude mlčet.) Američtí židovští autoři a jejich protagonisté jsou přesvědčení, že musejí vypovídat, a pokud tu existují pochybnosti, tak pouze jak vypovídat, jakým způsobem. V důsledku toho vzniká celá řada literárních postav, které daný úkol plní: novináři, spisovatelé a učitelé.
Problémem samozřejmě byla a je odpověď na otázku, jak může literatura. tj. umělecká forma, jíž lidé vnášejí do chaosu řád, dát strukturu mechanickému organizovanému programu destrukce, jenž popírá všechny lidské hodnoty, které literatura odnepaměti oslavuje. Dlouho se věřilo, že vytvořit kreativní odpověď na destruktivní sílu je anomálie, neboť na holocaustu není nic estetického a jako takový je popřením kreativního impulsu. Stejně jako je holocaust pro dosavadní lidskou zkušenost bezprecedentní, i jeho imaginativní zobrazení vyžaduje, podle názoru mnohých, jazyk a literaturu, které se budou lišit od prostředků vyjadřujících utrpení před holocaustem. Estetický problém spočívá v tom, jak nalézt jazyk odpovídající nacistickému světu, jazyk, který by ztvárnil byrokracii zla. V tomto směru se američtí židovští autoři učili od svých evropských a izraelských kolegů a ze vzorů chování a reakcí na extrémní podmínky tak, jak je popsaly deníky, archivy a historici. Dá se tedy říci, že v jistém smyslu spojili dokumentární materiál s uměleckou vizí. Jazyk vhodný k popsání utrpení za holocaustu našla převážná většina židovských amerických spisovatelů v literatuře vycházející z tradice hebrejské a z tradice jidiš. Všichni židovští američtí autoři pak sdílejí antiapokalyptickou vizi - píší jako svědci proti nacismu a pro humanistické hodnoty normálně spojované s literaturou, a to i v době hrůz.

© Hana Ulmanová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3379x

Inzerce
Inzerce