Islandská literatura (2002)

přehled beletrie zahraniční

Co nového v islandské literatuře v roce 2002.

Literatura na Islandu / zima 2002

Islandští literární kritici v poslední době poukazují na probíhající expanzi hranic románové formy, na její přesahy směrem k ostatním literárním žánrům a na splývání s jinými oblastmi kultury, ba někteří hovoří dokonce o smrti románu. Příkladem takového žánrového prolínání jsou románové autobiografie Gudberga Bergssona (nar. 1932). V celé Bergssonově čtyřicetileté tvorbě je patrný důraz na dětství jako na dobu rozhodující pro život každého z nás, což je explicitně vyjádřeno v názvu první z dvojice zmíněných románových autobiografií, Fadir og módir og dulmagn bernskunnar (1997, Otec a matka a čarovná síla dětství). Tu o rok později následoval druhý díl Eins og steinn sem hafid fágar (Jako kámen ohlazený mořem). Obě autobiografie přinesly Bergssonovi mimo řady dalších ocenění již čtvrtou nominaci na velmi prestižní Literární cenu Severské rady. Bergsson tak znovu potvrdil své klíčové místo na současné islandské literární scéně. Jinak je Bergsson v islandských literárních kruzích znám především tím, že v 60. letech uvedl do národní prózy modernismus. V 80. letech se vrátil k tradičnímu realismu, jenž ovšem v jeho pojetí obsahuje i nereálné až magické prvky. Čeští čtenáři ho znají jako autora románu Labuť (1993, v orig. Svanurinn, 1991), přeloženého do více než desítky jazyků, kde Bergsson s neuvěřitelnou empatií popisuje pocity dívky v podivném období mezi dětstvím a pubertou. I jako zralý spisovatel si dává pozor, aby neustrnul v jedné poloze. Své čtenáře překvapil například letos v listopadu, kdy vyšla po pětadvacetileté básnické odmlce jeho třetí sbírka poezie Stígar (Pěšiny).

Pro všechny moderní islandské prozaiky, ty současné nevyjímaje, bylo vždy nezbytné vymezit vlastní tvorbu vůči neobyčejně dlouhé, silné a plodné realistické narativní tradici, která má kořeny ve stále oblíbených a čtených středověkých ságách (česky výběr Staroislandské ságy, 1963). Tato tradice byla ve 20. století upevněna realistickými romány velikána islandské literatury Halldórem Laxnessem (1902-1998), nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1955). Z jeho tvorby si můžeme česky přečíst například díla Íslandsklukkan (1943-46, Islandský zvon, česky 1955) či Gerpla (1952, česky 1962). Mladí autoři se těžko vyrovnávali se stínem tohoto literárního obra, který v malé ostrovní zemi knižní scénu zcela ovládl. Realistická tradice se však očividně dále rozvíjí i bez Laxnesse. Jak se s ní tedy jednotliví mladí autoři vypořádávají?

Einar Már Gudmundsson (nar. 1954), čelní postava současné islandské literární scény, dokonce prohlásil, že si nikdy žádného Laxnessova stínu nevšiml, viděl prý jen sluneční paprsky. Gudmundsson je příkladem autora, který tradici přitakává a dále ji umělecky rozvíjí. Obohacuje ji však o prvky fantazie, někteří o něm dokonce hovoří jako severském představiteli magického realismu. Náš čtenář měl možnost se s ním seznámit v loňském roce, kdy česky vyšel román Andělé všehomíra (v originále Englar alheimsins, 1993). Gudmundsson zde vypráví o hledání křehké hranice mezi světy rozumu a šílenství, inspirován osudem svého schizofrenního bratra. Andělé všehomíra byli oceněni Literární cenou Severské rady, která Gudmundssona proslavila nejen ve Skandinávii. V dalším románu Fótspor á himnum (1997, Stopy na nebi) se Gudmundsson vydává hlouběji do historie svého rodu, generace i celé země. Následující Draumar á jördu (Sny na zemi) se staly o minulých Vánocích bestsellerem. Sílí spekulace o tom, že Gudmundsson vytváří velký románový cyklus, jehož vyvrcholením by byli právě Andělé všehomíra, a proto je někdy označován za moderního vypravěče ság. Gudmundssonův styl je precizní a zhuštěný s přesahy do lyriky, kromě magickorealistického vyprávění najdeme v jeho textech i postmoderní prvky jako jsou aluze na rockovou kulturu či na Shakespeara. Gu?mundsson také spolupracuje s nejznámějším islandským režisérem F. T. Fridrikssonem; sám napsal scénář k filmové verzi Andělů a m.j. se podílel i na scénáři filmu Börn náttúrunnar (Děti přírody), inspirovaného Laxnessovou juvenilií. Na loňský vánoční trh, hlavní islandskou literární žeň, přinesl Gudmundsson sbírku povídek Kannski er pósturinn svangur (Možná má pošta hlad).

Dalšího výrazného islandského prozaika, Einara Kárasona (nar. 1955), spojuje s Gudmundssonem nejenom křestní jméno a věk, ale i kladný postoj k realistické tradici, i když s ní nepracuje tak kreativně. I on předkládá ve svých románech historizující pohled na islandskou společnost. Kárason vytváří románové cykly programově, proslavil se především tzv. "ostrovní" trilogií Dar sem djöflaeyjan rís (Tam, kde se tyčí ďábelský ostrov), Gulleyjan (Ostrov pokladů) a Fyrirheitna landid (Zaslíbená země). První díl byl zfilmován (nikým jiným než Fridrikssonem) jako Ďáblův ostrov. Od vydání Kárasonova posledního románu Nordurljós (Polární záře) uplynuly dva roky. V těchto dnech vydává Kárason román Óvinafagnadur (Nepřátelé slaví), který je zasazen do dramatického období islandského středověku.

Hallgrímur Helgason (nar. 1959) se od dvojice Einarů příliš věkově neliší, přesto spadá do jiné, mladší literární generace. Díla všech výše zmíněných autorů se alespoň částečně tematicky vztahují k venkovu, neboť jeho společenství byla na Islandu dlouhou dobu jedinou civilizační formou. Pro Helgasona a většinu mladší generace je naopak islandský venkov víceméně exotika, tito autoři většinou zasazují svá díla do městského prostředí. Helgason je příkladem autora, který se k islandské literární tradici staví kriticky, ba přímo odmítavě. Nedávno kritizoval v obrazoboreckém článku v dánském listu Weekendavisen dokonce samotného Laxnesse a jeho romantické vidění islandské přírody. Podle Helgasona prý hornaté vnitrozemí není majestátní, nýbrž vrcholně nudné, obydlené pouze nejzatvrzelejšími zástupci rostlinné říše a jen těmi ptáky, kteří se tam utekli před hrubou šikanou mořských druhů. Se stejným nedostatkem zbožné úcty Helgason zachází i s prvkem pro Islanďany ještě posvátnějším než je Laxness, totiž s islandštinou. Islanďané na jazyku tradičně stavějí svou národní identitu a jazykový purismus otevřeně propagovaný lingvisty není veřejností zpochybňován. Helgason se naopak nebojí využívat slangu. Román 101 Reykjavík (1996, český překlad jeho filmové podoby zní S milenkou mé matky) dokonce musel vybavit slangovým slovníkem. Helgason si tu bere na mušku moderní zbohatlou a zamerikanizovanou reykjavickou společnost, ze které sám pochází. Přesto, že jeho romány bývají kritizovány pro plytkost, nelze Helgasonovi upřít jiskřivý humor a odvahu. I jeho dílo je příkladem prolínání kulturních forem - Helgason je také výtvarník a karikaturista a v posledních letech se věnoval dramatické tvorbě. Právě vychází jeho třetí román s postmoderním názvem Höfundur Íslands (Autor Islandu).
Marta Jeřábková, Lidové noviny 28/2/2002

© Marta Jeřábková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7106x

Inzerce
Inzerce