Boye, Karin
Hodina duchů

ukázka beletrie zahraniční

Karin Boyeová (1900-1941), švédská básnířka, prozaička a kritička, patří k nejvýraznějším osobnostem švédského literárního modernismu.

Karin Boyeová: Hodina duchů

V noci Barbro ani oka nezamhouřila. Einar na trajektu usnul a spal tvrdě, dokud nedorazili do Trelleborgu, ale ona sama jen ležela, byla jí trochu zima, toužila po jižním teple a litovala, že si s sebou nevzala teplejší oblečení; na léto se nedá nikdy spolehnout.
To proto se cítila tak divně. Jako když se krabice náhodou převrátí a všechno leží páté přes deváté. Spíš nepříčetná než ospalá. Když stála venku na zadní plošině, viděla, jak se koleje za vlakem stále více zužují, kroutí se a mizí na obzoru, a jejich pohyby jí připadaly stejně výrazné jako mimika lidské tváře. Měly stejný význam a ona viděla zřetelně, jaké city odrážejí. Mezi jejím já a okolním světem už v podstatě neexistovala žádná hranice. Splynuly jako ve snu, ani by ji moc nepřekvapilo, kdyby se náhle na okraji železničního náspu zjevila nějaká fantastická snová vidina, kterou si sama v duchu představila, stejně skutečná jako ta nalomená skutečnost kolem ní.
Nad skånskou rovinou se zvedal lehký ranní opar, předtucha podzimu, a krajina byla nasycena zlatavým popraškem ranního slunce, v mocné jednotě, odpočívající a vyčkávající. Obrysy se rozšiřovaly a prodlužovaly jako pomalá zpěvavá intonace, jednotlivé plochy se napínaly a ohýbaly v poklidné zralosti; syté barvy se rozlily doširoka, jen tu a tam probleskoval žár z nitra slunce. A ve všem byl živý duch.
Kdyby tak měla teď s sebou své malířské náčiní...? Vlastně to však namalovat nechtěla. Jako v extázi či v opojení; věci odhalují svou hlubokou vnitřní stránku, ale člověk ji nedokáže vyjádřit. A k čemu to také je - vyjadřovat, neustále vyjadřovat! Vyjadřovat znamená ovládat, a ona to ovládat nechtěla. Chtělo se jí jen padnout na kolena a přitisknout se čelem k významu těch obrysů a světel. Patřila k nim.
Její duchovní domov. Poznala ho v hloubi srdce tak intenzivně, jako když se člověku cosi zjeví. Ten životní postoj, o který celou svou bytostí usilovala a s nímž by dosáhla úplné zralosti. Slovy to zformulovat nedokázala. A krajina jí teď ležela jasně před očima, mohla ji vnímat bezprostředně jako hudbu.
A věděla, že i kdyby chtěla vyrušit Einara, který seděl v kupé a četl si noviny, i kdyby vyšel za ní a pokusil se spatřit to, co ona, nikdy by se mu to nepodařilo. Rozšířené obrysy, to ano, ale měkké plochy a syté barvy, ty nebyly součástí jeho světa. Přepadla ji úzkost - co když je jí souzeno, aby o to nedefinovatelné a mystické, tvořící její podstatu, pozvolna přišla.
Celá ta léta malovala a Einar výsledky kritizoval, trousil moudré poznámky, které byly přesto nepodstatné, skutečných nedostatků si nepovšiml, neboť pocházel z jiného světa a měřil jinou mírou. Tehdy si vždy sedla do kouta a po něčem silně zatoužila, ale nevěděla po čem. V každém případě to mělo stejně mystický základ - a ten se teď před ní zjevil.
Jako by ji to mělo roztrhnout. Kdyby ji nepoutala ta tíha, vznesla by se z plošiny jako pára a rozplynula by se nad skanskou rovinou. Kolem ní to dunělo a hučelo, takže ani nevadilo, když si četla pro sebe nahlas verše, aby si zbavila toho ničivého tlaku:

"Nad planinou plují stíny letních mraků
v pozemském poklidu..."

Byla to Agneta Rustowová. Agneta toužila po domově, po svém skånském kraji.
A krajina před ní byla také Agnetou Rustowovou.
Myšlenky se zastavily před přízračnou mlhou. Cosi ji však tížilo jako olovo, pocit, že všechno končí a je navždy ztraceno.
Uprchlík pluje kolem své země a v dáli ji vidí, jak se vynořuje a zase mizí.
Slzy jí tekly po tvářích, když se opírala o stěnu a hleděla do té stále jasnější modři. Rozlehlé bledé nebeské moře leželo prázdné a bezbřehé, jen pár pozdních skřivánků se pokoušelo sugescí odvrátit znamení podzimu. Barbro viděla, jak se chvějí námahou, ale v hukotu vlaku je neslyšela.
Einar vyšel ven a postavil se vedle ní.
"Holčičce je smutno?" zeptal se, když si všiml, že má mokrý obličej.
Musel křičet, by ho v tom hluku bylo slyšet; něžná slůvka se bezmocně se odrážela, ale pohyb, když ji vzal kolem ramen, byl naplněn láskyplnou pozorností.
Vděčně k němu vzhlédla, v slzách se zasmála a zavolala na něj:
"Ále, jen se cítím tak neskutečně! To nic není, toho si nevšímej! Jen když si budu moci zdřímnout, úplně to přejde!"

Překlad © Jana Holá, in: Almanach severských literatur, FF UK, 2000

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2288x

štítky k článku

Inzerce