Moor, Margriet de: Šedá, bílá, modrá

Moor, Margriet de
Šedá, bílá, modrá

studie beletrie zahraniční

Hned její prvotina, sbírka povídek Viděno zezadu (Op de rug gezien) z roku 1988 byla nominována na významnou literární cenu. Ani následující sbírka tří novel Dvojportrét (Dubbelportret) z roku 1989 nezůstala bez ocenění a za třetí dílo, román Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991) obdržela Literární cenu AKO pro rok 1992 a vstoupila tak s konečnou platností do povědomí široké čtenářské obce.

Margriet de Moorová, zpěvný hlas v současné nizozemské literatuře
Doslov k románu Margriet de Moorové Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw), překlad a doslov Magda de Bruin-Hüblová, Mladá fronta, Praha 2000, 253 s.

Margriet de Moorová (1941) začala psát poměrně pozdě. Když jako zralá žena po pětačtyřicítce, s kontakty ve světě hudby a výtvarného umění, ale naprostý nováček v kruzích literárních, listovala jednoho dne telefonním seznamem, aby si vybrala nakladatelství, kam zkusí poslat své první povídky, netušila, jak rychle se vyšvihne mezi významné osobnosti současné nizozemské literatury. Měla to štěstí, že její knihy od samého počátku vyvolaly u čtenářů i kritiky příznivý ohlas. Překlady do nejrůznějších jazyků pak na sebe nedaly dlouho čekat. Českým čtenářům se představuje poprvé, tedy nepočítáme-li krátkou povídku Robinson Crusoe, která vyšla v Literárních novinách (1999/20) u příležitosti její návštěvy v Praze v květnu 1999.

Hned její prvotina, sbírka povídek Viděno zezadu (Op de rug gezien) z roku 1988 byla nominována na významnou Literární cenu AKO a získala cenu za nejlépe prodávaný debut roku 1988. Ani její následující sbírka tří novel Dvojportrét (Dubbelportret) z roku 1989 nezůstala bez ocenění (Cena Van der Hoogt) a za své třetí dílo, román Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991) už zmiňovanou Literární cenu AKO pro rok 1992 skutečně obdržela a vstoupila tak s konečnou platností do povědomí široké čtenářské obce. Od té doby se v pravidelných intervalech objevuje na trhu "další de Moorová": v roce 1993 historický román Virtuóz (De virtuoos) o kastrátovi Gasparinovi v Neapoli 18. století, o dva roky později se krátce vrací k povídkovému žánru sbírkou Tak tedy sním (Ik droom dus), v roce 1996 píše příběh východoholandské selské dcerky Lucie a Josepha, Roma s tuláckou krví, Egyptský vévoda (Hertog van Egypte), na podzim 1999 přichází prozatím s posledním románem Lázně-Město (Zee-Binnen), manželským trojúhelníkem odehrávajícím se v přímořském letovisku.

De Moorová považuje svůj pozdní vstup do literatury za přednost. Jako zralá osobnost (a od mládí vášnivá čtenářka) s dostatečnými životními zkušenostmi se necítí spoutaná nějakými konvencemi, a tak s gustem hřeší proti literární tradici svým osobitým stylem či nečekanými dějovými zvraty. (Tak například v jejím posledním románu se muž zamiluje do neznámé majitelky diáře, který náhodou našel - proti očekávání nezůstane však u zbožnění neznámé, a tedy nedosažitelné ženy, ti dva se skutečně sejdou a mají spolu nějakou dobu poměr). Nepatří k žádné vyhraněné skupině či literárnímu proudu, jen v případě románu Šedá, bílá, modrá konstatovali někteří kritici určitou spřízněnost s okruhem literárního časopisu De revisor z konce 70. let (např. spisovatelé Nicolaas Matsier, Frans Kellendonk, Dirk Ayelt Kooiman, Doeschka Meijsingová atd., jejichž společným znakem bylo zkoumání vztahu fikce a reality), ovšem především proto, že v tomto románu použila de Moorová postup, kdy jedna událost je nahlížena z perspektivy několika postav.

Jakými oklikami se de Moorová dostala k psaní? Narodila se v Noordwijku, lázeňském městečku na severomořském pobřeží poblíž Leidenu. Pochází, jak sama říká, "z dobré katolické rodiny" (to je v Nizozemsku často synonymum pro velmi početnou rodinu, a skutečně: je čtvrtá z deseti dětí), oba její rodiče byli středoškolští profesoři. Odtud snad pramení "úcta ke knihám a kultuře", kterou uvádí jako jeden ze znaků prostředí, v němž vyrostla. Po střední škole vystudovala klavír a sólový zpěv na haagské konzervatoři a od roku 1968 pravidelně vystupovala jako pěvkyně, především s avantgardním repertoárem (20. století). Koncem 70. let ještě studovala historii umění a archeologii na Amsterdamské univerzitě. Společně s manželem (sochař Heppe de Moor) vedla od roku 1984 výtvarný salon. Pro tato úspěšná setkání natáčela videoportréty vystavujících výtvarníků. Její manžel v únoru 1992 zemřel, de Moorová zůstala sama s dvěma - nyní již dospělými - dcerami.
Proč se vůbec rozhodla psát? V jednom rozhovoru to vysvětluje takto: "Ze všech druhů umění, s kterými jsem vyrostla, stavím literaturu přece jen nejvýš. Právě proto, že pracuje s jazykem, a jazyk patří všem. S tímto vulgárním materiálem, jak jazyk nazývá Valéry, se dá vytvářet umění, které má stejný dosah jako hudba. Pomocí jazyka můžeme působit na vášně a iracionální emoce stejně účinně. Myslíme si, že rozumově chápeme, o co jde, ale ve skutečnosti si jazyk pohrává s našimi emocemi stejně, jako když posloucháme hudbu. Z faktu, že je tohle možné, mi pořád ještě zůstává rozum stát. Proto mi zřejmě v literatuře také nejde ani tak o předmět psaní, ale především o to, co s námi dělají slova a hlásky, jde mi o to opojení či vytržení, v němž platí jiné zákonitosti než v normální situaci."

Zdálo by se tedy, že de Moorová klade větší důraz na celkové působení než na samotný příběh. Ale nenechme se mýlit. Rozhodně nepíše pro zasněné, roztěkané typy. Kdo chce "recenzentsky" rychle přeletět nebo dokonce přeskočit pár stránek, ztratí nenávratně nit. De Moorová charakterizuje svůj styl jako "průzkumný". A podobně musí postupovat čtenář: z textu, který volnými asociacemi přeskakuje mezi různými časovými rovinami, si postupně skládat střípky příběhu a nezoufat si, když se na konci ukáže, že nejedna hádanka zůstala nerozluštěna. Klíč k záhadě přitom může být skryt v jediné drobné poznámce někde ve vedlejší větě. (Dobrým příkladem je název románu Šedá, bílá, modrá: vysvětlení najdeme na jediném místě, ve scéně, kdy Magda jako dítě vede rozhovor se zemřelým miminkem a ptá se, jak vypadá smrt: Je pravda, že nejdřív všechno zešedne, pak zbělá, pak zmodrá a že pak letíš ke hvězdám?). Čtenář de Moorové proto musí počítat s tím, že možná bude během čtení listovat zpět, protože určitá nenápadná narážka se osvětlila teprve v dalším průběhu děje, některé věty nebo pasáže možná bude muset číst více než jednou, aby mu nic důležitého neuniklo. De Moorová o tom říká: "V jednom tvrzení se člověk musí umět dotknout více věcí najednou, provést jakýsi obchvat, přičemž střed zůstane prázdný, nabitý vším, co jej obklopuje. Tak začíná můj román v okamžiku, kdy se Erik, starší oční lékař, budí. Tedy velmi běžná situace, ale způsob, jak se právě tento člověk budí, nám ho musí pomoci poznát. Přesně tak to taky chci. Ne tedy: byl jednou jeden očař, šťastně ženatý, ale jednou ženě zahnul. To by samozřejmě šlo, ale já ho chci nechat procitnout tak, že z toho vycítíme, co je to za člověka, s jeho ranními myšlenkami a asociacemi. Pak je čtení zážitek, nikoliv odhalování, a o to jde. V praxi to přináší často velmi hutné věty, které je třeba občas prostřídat jakýmsi shrnutím. To je opravdu nutné. Jinak z toho vznikne příliš abstraktní, vágní epizoda."

Nizozemští recenzenti pravidelně zmiňují dva prvky, a současně do jisté míry prohřešky proti pravidlům, které charakterizují styl de Moorové a které zpočátku, než si na ně zvykneme, ztěžují někdy poněkud orientaci. Je to střídání vyprávěcího času (tedy odstavec začne v minulém čase a zničehonic skočí do přítomného - v češtině je to ostatně menší prohřešek než v holandštině, která podléhá přísným pravidlům časové souslednosti), a střídání perspektivy (tedy třeba první kapitola tohoto románu: začíná vyprávěním ve třetí osobě "Vstává každý den v půl sedmé", zničehonic skočí do první "Chci vědět, kam se poděly" a později ještě do druhé "Dům pro rodinu, kterou založíš", a přitom jde stále o Erika). A to vše bez zřetelného grafického vyznačení. De Moorová říká, že to dělá bezděky, bez zvláštního autorského záměru: skoky do první osoby jsou často prostě přímá řeč bez uvozovek, střídání vyprávěcího času uvádí do souvislosti se svou hudební a filmovou praxí. Vždyť právě přechody mezi jednotlivými částmi skladby bývají nejzajímavější. A: "Používáme-li střídání časů správně, účinkuje taková pasáž nebo odstavec jako detailní záběr ve filmu". A pokud jde o grafické vyznačení časových skoků: "Odsazení používám jen tehdy, pokud chci naznačit tematické dělení, změnu tónu, předmětu; protože to jsou kritéria, podle kterých materiál třídím, nikoliv podle času. Na skoky, které v mých příbězích prodělává čas, jsme ostatně z většiny filmů už dávno zvyklí. Mám velmi ráda východoevropskou a jihoamerickou literaturu a myslím, že hlavně proto, že nejsou realistické. Z realismu, lineárních příběhů nejsem zrovna nadšená, mám raději okouzlení než napětí."
A ještě jedna stylová zvláštnost, kterou de Moorová přičítá své pěvecké minulosti: sklon k netradičním, odvážným kombinacím, tedy například vzletné, poetické pasáže prokládané hovorovými obraty. Přirovnává to k atonálním skladbám, které dříve tvořily její repertoár. Právě ty exaltované pasáže, připomínající vášnivé hudební finále či snad kodu pěvecké árie, kde interpret otevře duši dokořán a v improvizaci předvede všechno, co umí, vyvolávají někdy protichůdné čtenářské reakce. Mnozí recenzenti vnímají určitý patos de Moorové jako organickou součást jejího psaní a citují celé odstavce jako příklad strhujících textů s poetickou funkcí (tedy: to se nedá převyprávět, to se musí číst). Jiní uvádějí prakticky tytéž úryvky jako příklady vyumělkovaného a přetíženého textu ("Margriet de Moorová by na sebe měla být přísnější, měla by se střežit krásných slov, která však nic neznamenají. Její próza je i bez těchto okras dostatečně silná…"). Mnohé věty vytržené z kontextu skutečně působí někdy až melodramaticky, avšak kdo se dá unést vyprávěním, vnímá je jinak. V těchto pasážích jako bychom slyšeli melodický hlas autorky a viděli její lehce teatrální pohyby (pěvecké školení se nezapře), tak jak jsme ji měli možnost poznat při autorském čtení v květnu 1999 v pražské Arše.

A jak vnímá de Moorová interakci mezi spisovatelem a čtenářem? "Jakmile převedeme zážitky na slova, přecházejí tím do jiné kategorie. Řekněme, že čteme milostný příběh - to jsou konečně skoro všechny knihy. Snůška slov, abstraktní způsob, jak cosi sdělit. Protože jen v tom příběhu samotném jde skutečně o milostný příběh. Kniha však staví na tom, co každý ví o milostných příbězích. Je-li to dobře napsané, staví to na emocích každého čtenáře. Baví mě představa, že nejprve je tu spisovatel se svým neuvěřitelně složitým životem, pak je vlastně celkem jednoduchá kniha, a nakonec čtenář se svým mimořádně složitým životem. Mezi těmi třemi dochází k pevnému spojení. Myslím, že i když pláčeme nad nějakou událostí v knize, pláčeme ve skutečnosti nad něčím osobním. To je asi důvod, proč se nikdy příliš neztotožňuji s recenzemi. Uvědomuji si, že vycházejí z jiného úhlu, z druhé strany knihy."

Co dodat k románu Šedá, bílá, modrá? Podíváme-li se blíže, zjistíme, že zdánlivě složitá struktura je ve skutečnosti prostá a přísně logická. Kniha se skládá ze čtyř dílů, přičemž každý díl se vypráví z perspektivy jedné postavy. Rámec tvoří necelý týden ze života Erika a Nellie (v pondělí objeví Erik vraždu, v pátek je pohřeb) někdy koncem léta 1983. Jádrem příběhu je však vztah Roberta a Magdy, a zejména pohnuté životní osudy této Moravanky rodem, Kanaďanky místem dospívání a Holanďanky sňatkem. Kniha se pokouší zrekonstruovat okolnosti její smrti a dosáhnout toho, co se za celá léta nepodařilo lidem v jejím nejbližším okolí: dozvědět se o ní něco víc. Vedle Erikova, Robertova a Nelliena dílu (s obdobnou stavbou: pokaždé se začíná tím, že se příslušná postava budí, vypráví se střídavě v první, druhé a třetí osobě) upoutává Magdin díl nečekaně živým a osobním tónem (začíná bujarým výkřikem, vypráví se pouze v první a druhé osobě a Magda se také několikrát obrací přímo ke čtenáři). Cítíme se tu v privilegované pozici ve srovnání s Magdinými blízkými, protože se dozvídáme, co jim zůstalo utajeno: jak prožila ty tajemné dva roky, a vůbec - jaká je. Vždyť tato třetí část knihy představuje Magdu v docela jiném světle, než jak se nám jevila z vyprávění lidí v jejím okolí. Zjišťujeme, že tato v mnohém ohledu nepochopitelná a neuchopitelná žena, která jako by neladila dobře se svým okolím, snadno navazuje kontakty a vychutnává lidské teplo, které nachází na svých předchozích životních štacích. Českého čtenáře samozřejmě zaujmou pasáže odehrávající se v roce 1981 na Moravě. Magda prožívá rozčarování z toho, že se tam tolik změnilo (tak už to bývá s líbeznou krajinou dětství), ale na druhé straně jí vlídné a pohostinné přijetí v rodné vesnici pomůže k tomu, že se smíří s minulostí a dospěje ke zjištění, že její místo je přece jen u Roberta.
Proč de Moorová zvolila pro svou postavu právě toto rodiště? Sama o tom říká, že ji k Čechám či Moravě nepoutají žádné zvláštní vztahy. Chtěla mít hrdinku s pohnutým středoevropským osudem. Zdůrazňuje také, že Magda má německou matku a židovského otce, takže etnicky vzato tolik české krve nemá. V rámci přípravy k psaní této knihy byla de Moorová přítomna oční operaci, studovala psychologické teorie o vnímání, dlouze mluvila s rodiči autistických dětí, navštívila různé zvláštní školy a chráněné dílny, ale podnikla také týdenní zájezd na Moravu. Odtud ten sugestivní popis překračování hranice v Chebu, jak pamětníci potvrdí - snad jen s malou poznámkou, že co se v knize vnímá jako mimořádná událost (podrobné prohlížení všech prostorů ve vagóně), patřilo k běžné rutině.

V románu Šedá, bílá, modrá najdeme mnohé prvky, které jsou pro de Moorovou typické a které se objevují i v jejích dalších dílech. Je tu čas, který nás nenávratně unáší k smrti, ale kterému se dá alespoň zdánlivě uniknout v okamžicích na rozhraní snu a bdění nebo třeba cestováním v čase a prostoru. Je tu nemožnost dokonale poznat toho druhého, skutečně k němu proniknout, která souvisí s tím, že vnímání je podmíněno osobní zkušeností, a ta je nepřenosná. Je tu věčné dilema mezi naprostým odevzdáním v milostném vztahu a strachem ze ztráty vlastního já. Je tu otázka přijetí, smíření se s omezeními, která jsou v našem životě daná, tedy třeba s autismem syna či záhadami, které už nikdy nerozluštíme. Je tu nemožnost vrátit se v životě zpět, protože naše nostalgie se vztahuje k času, a ten je nenávratně pryč, nikoliv k místu (které se ostatně většinou také změnilo). Je tu svůdná představa, že stačí jen zdánlivě nicotná událost, a přeneseme se do jiného života, který jsme stejně dobře mohli žít.
Tedy vesměs témata, která se v literatuře objevují pravidelně a stále znovu čtenáře vzrušují. Vybaví se Pirandellův Jindřich IV. se svou větou o tom, že díváme-li se do cizích očí, stojíme jako žebrák přede dveřmi, kterými nikdy nevstoupíme dovnitř - kdo vstoupí, nebudeme my, ale ten, koho v nás vidí ten druhý. Vybaví se Camusova subtilní hříčka se slovy solitaire-solidaire, kde rozdíl mezi samotou a pocitem spřízněnosti s ostatními tvoří jediné, nečitelné písmenko. De Moorová však tento jev nahlíží z jiného úhlu. Příliš usilovná snaha pochopit beze zbytku toho druhého je právě na obtíž a může vést k tragédii. Není to jen problém Roberta, který si chce - třeba násilím - zcela přivlastnit všechno, co má rád, a nejvíc ze všeho svou ženu. Tento motiv se objevuje i v poněkud kafkovské novele Vyvolená krajina (Verkozen landschap) ze sbírky Dvojportrét, kde se v poklidném a spokojeném rodinném životě pěvkyně, třicátnice s manželem a dcerkou, objeví vetřelkyně, která svou dotěrností a neustálým narušováním soukromí (což se však z jiného úhlu může jevit jako maximální obětavost a snaha pomoct) hrdinku dožene na pokraj zkázy.

Kdo se neumí vyrovnat s danými omezeními, ten trpí. To zakouší - na triviálním stupni - Nellie, když se pokouší z písečné duny vydupat rajskou zahradu. Erik to prožívá ve vztahu k synovi: protože se nedokáže smířit s jeho postižením, nedaří se mu - na rozdíl od Nellie a Magdy - navázat s ním kontakt. Magda se po léta nemůže smířit s tím, že neví, jak skončil její otec. Až její cesta "ke kořenům" jí pomůže přijmout skutečnost, že ne všem záhadám se dá přijít na kloub - a v tom je současně jejich půvab. Tato myšlenka je pro Roberta právě nesnesitelná. Nedokáže se vyrovnat s tím, že je nemožné dozvědět se o milované osobě doposledka všechno a učinit z ní tak součást vlastního organismu.

Kde je hranice mezi úplným odevzdáním a ztrátou identity v milostném vztahu? Pro Magdu je přílišná závislost na Robertovi - s jeho žárlivostí, nedůvěrou a křečovitým majetnictvím - důvodem na dva roky zmizet. Až když si udělá jasno v tom, jakou část území si chce napříště přísně střežit, volí - teď už uvědoměle - návrat. Bohužel, nejen Robert, který nakonec vezme do ruky dýku, ale ani přátelé a další lidé v jejím okolí nejsou ochotni Magdino soukromé území respektovat. Magda se tak všem ještě víc odcizí. Je paradoxní, že nejblíž k ní má autistický Gaby, který jako jediný bere Magdu takovou, jaká je. Právě jeho porucha mu činí jakýkoliv tlak či násilí v kontaktu s bližními něčím naprosto cizím.

Zbývá doufat, že osobitá próza de Moorové najde své příznivce i u nás. Vždyť praktická, ve své mateřské obětavosti obdivuhodná Nellie, "kliďas" Erik s nečekaně vášnivým nitrem, Magda - "tichá voda", která "mele břehy" ve svém okolí s netušenou vnitřní silou, i Robert, ochotný spokojit se pouze s maximem i za cenu sebezničení, ti všichni v sobě soustřeďují v koncetrované podobě rysy, z nichž mnohé jistě v určité míře vystopujeme i u sebe.
Magda de Bruin-Hüblová

Citáty v doslovu pocházejí z následujících článků:
Jan Eilander: Gekleurd door de bril die de waarheid draagt (Brýlemi pravdy), De Volkskrant, 29.11.1991
Hans Warren: Veel gezichten, mooie woorden (Mnoho tváří, krásných slov), Provinciale Zeeuwse Courant, 6.12.1991
Jessica Durlacherová: Margriet de Moor:´Dingen die veelbetekenend zijn, moet je heel laten´ (Margriet de Moorová: ´Mnohoznačné věci se nepitvají´), Vrij Nederland, 8.2.1992
Judith Rikkenová: De hele wereld bestaat uit verhalen (Svět je samý příběh), HN Magazine, 25.6.1994

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3990x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce