Helle, Helle: Zbytky

Helle, Helle
Zbytky

ukázka beletrie zahraniční

V pátek večer vzbudím Anderse, protože ke mně z ulice dolehne pláč. Je to hlasitý a usedavý pláč, ze všeho nejvíc připomíná koně, který má vyceněné zuby a usedavě řehtá.

Helle Helle: Zbytky. Přeložila Helena Březinová. Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2002. 90 stran

Dva kilometry
V pátek večer vzbudím Anderse, protože ke mně z ulice dolehne pláč. Je to hlasitý a usedavý pláč, ze všeho nejvíc připomíná koně, který má vyceněné zuby a usedavě řehtá. Vstaneme a jdeme k oknu, na obrubníku sedí žena, obličej upírá vzhůru k nebi a ruce má rozpažené do stran. Vypadá to šíleně, povídám Andersovi, zatímco si obléká kabát. Je nemocná, říkám. V tomhle stavu ji může napadnout cokoli. Anders nato, že tak špatné to přece jen asi nebude, a vychází ze dveří.
Vidím, že se staví čelem k ní. Ona spustí ruce, pláč ustává. Zvedá ji z chodníku, pokouší se ho políbit a on ji nechá. Odstrčí ji od sebe a ona odběhne po cestě.

Přichází zpátky. Byla to ona, ptám se a on odpovídá, že ne, nebyla to ona, tohle byla nějaká stará paní, nikdy předtím ji neviděl.

Jdeme zpátky do postele, je tři čtvrtě na tři. Ležíme v posteli a převalujeme se, radiátor vrčí, Anders vstane, vypne ho a posadí se na pelest. Říkám, že musela mít ohromnou sílu, ta stařenka, když ho donutila k tomu, aby se políbili. Anders se zeptá, jestli si s ním do obýváku nepůjdu dát napůl jedno pivo, nemůže teď usnout. Ptám se, proč ji líbal. Říká, že byla starý chudák.

Sedíme každý ve svém křesle a pijeme. Anders zapne televizi, dávají box. Prosím ho, aby to vypnul, nemůžu se dívat, jak se navzájem mlátí, ještě víc mě to probouzí. Vypíná to. Ptám se, jak ta stará paní vypadala. Vzpomíná si, že měla na sobě nějaké šedé šaty. Copak neměla žádný kabát, když si všiml, jaké měla šaty, vyptávám se dál. Anders odpoví, že žádný kabát neměla, byla už určitě senilní.

Ptám se, jestli nebylo nepříjemné líbat starou senilní ženu. Prý to bylo skoro jako dávat pusu vlastní babičce. Zeptám se, čím byla cítit. Toho si tedy skutečně nevšiml. A teď už je přece pryč, takže nechápe, proč o ní nepřestávám mluvit.

To je zvláštní, pokračuju, vůbec se mi nezdá, že to byla stará žena. Její pláč byl až moc usedavý a jasný, tolik vzduchu stařenky v plicích nemají. Anders se mě ptá, proč prostě nesednu na kolo a nerozjedu se za ní. Můžu si sama zjistit, kolik jí je, když mě to očividně tak strašně zajímá.

Říkám Andersovi, jestli by spíš on neměl popadnout kolo, projet městem, a pak dva kilometry po okresce. Potom může zastavit před žlutým domem a políbit ji znovu. Určitě to udělá moc rád, když ho napadne to udělat klidně i mně přímo před očima, jenom proto, že se mu tady začne předvádět, a připadá si jako někde ve filmu.

Řičela úplně jako kůň, dodávám a napodobím ten zvuk. Anders se zvedne, jde do ložnice a vrátí se oblečený, vezme si klíče a práskne dveřmi.

Druhý den ráno se probudím pozdě a jdu do pokoje. Anders sedí v křesle, ptám se ho, jestli se v noci dobře vyspal. Vůbec nespal. Ujel nejmíň šedesát kilometrů, protože byl úplně bez sebe. Bolí ho celé tělo, vzal si nějaké prášky a teď čeká, až zaberou.

Zeptám se ho, jestli jel v noci za ní. On nato, jestli je opravdu nutné, to celé opakovat. Prý ujel šedesát kilometrů, jak byl šílený. A beztak už u ní nebyl přes čtyři měsíce, už bych to prý pomalu mohla vzít na vědomí.

Dotknu se jeho paže. Říká, že tak to je, a zbytek pořád závisí jenom na mně. Když už nic jiného tak mu aspoň musím věřit, když říká, že tu v noci brečela nějaká stará paní.

V sobotu odpoledne projdu napříč městem a pak dva kilometry po okresce, zatímco se Anders pokouší dospat, co mu chybí z noci. Všimnu si, že si na zahrádce pěstuje spoustu koření. Říkám jí to, když otevírá dveře.

Máte spoustu druhů koření, říkám a ukazuju na zahradu. Odpovídá, že si ráda koření jídlo. Ptám se, jestli zrovna jí. Ne, nejí, vlastně zrovna telefonuje. Tak běžte telefonovat, počkám tu na zahradě, říkám jí.

Vidím ji oknem, skutečně mluví do telefonu. Přikyvuje a gestikuluje, jako by ji ten, s kým hovoří, mohl vidět. Občas se podívá ven na mě. Trhám tymián, rozmělňuju ho mezi prsty a voním k němu.
Vyjde ven a říká, že si klidně můžu natrhat, jestli jsem přišla kvůli tomu. Já na to, že mám štěstí, protože jsem si s sebou přinesla nůžky. Stříhám bazalku a ptám se jí, s kým mluvila. Mluvila se svým otcem, právě ho odvezli do nemocnice. Ptám se, co mu je. Má něco s ledvinami. Zeptám se, jestli umí napodobit koně. Napodobit koně, diví se. Řehtat jako kůň s vyceněnýma zubama, vysvětluju. Ne, nemyslí si, že by to uměla. Prosím ji, aby se o to aspoň pokusila. Nechápe, proč by měla. Jdu k ní. Zařehtej jako kůň, rozkazuju a sama ten zvuk napodobím. Couvá, vydá slabý, jakoby koňský zvuk a zabouchne za sebou dveře.

Když se vrátím domů, sedí Anders v pokoji. Vůbec nespal, svaly na nohou ho nenechaly usnout, prášky nepomáhají. Říkám, že mu možná pomůže červené víno, k večeři totiž budou těstoviny s čerstvým kořením.

Zatímco v kuchyni sekám koření, přijde ke mně a zezadu mě obejme. Svěřuje se, že má někdy chuť chytit se oběma rukama kolem krku a stisknout. Takhle se nedá umřít, říkám. No dobře, stejně je tu radši se mnou a nahmatává moje prsa pod blůzou. Nechám ho, zatímco oplachuju petrželku. Odtáhne ruce, protože zvoní telefon.

Poznávám způsob, jakým mluví s ní. Jeho odpovědi jsou úsečné a odmítavé, v jakémkoli jiném rozhovoru by zněly nepřirozeně. Ale na rozdíl od dřívějška pak nepřijde, neobejme mě a nezačne rozkládat o něčem všedním, třeba o domě nebo autě, které je třeba dát opravit. Místo toho si sedne k televizi a přepíná kanály.

Dneska jsi za ní byla, říká, když přijdu do pokoje. Byla jsi tam a vyhrožovala jí. Vůbec nechápu, co to do tebe vjelo.

To není pravda, ohradím se.

Volala. Prý jsi dneska odpoledne stála s nůžkama v ruce u ní na zahradě.

Vždyť říkám, že je blázen a má šílené nápady. Když odpočíval, byla jsem na kávě u jedné staré kamarádky, jestli chce, klidně jí může zavolat a ověřit si to. Bere do ruky sluchátko a chce vědět číslo, zatracené ženské, kleje, to musí být dědičné. Práskne sluchátkem, aniž číslo vymačkal, jde k oknu a stojí s rukama opřenýma o tabulku. Vytáčím kamarádčino číslo, Anders se tě chce na něco zeptat, ohlásím se a podávám mu sluchátko. Máš se dobře, ptá se Anders do telefonu, máš se dobře a máš dost práce? Nastane delší pauza. To je jenom špatný vtip, oznámí a zavěsí.

Anders jde spát bez večeře. Nevzpomíná si, že by byl kdy takhle unavený. Říkám, že postačí, když se v noci nebude honit šedesát kilometrů na kole, čeká na něj přece postel, a nejen jedna.

Sním většinu těstovin a sleduju detektivku. Pak dávají noviny a sport, vypiju také všechno červené víno. Když jdu spát, je Anders ještě vzhůru.

Proč nespíš, ptám se.

Vstane a rozsvítí. Říká, že to skutečně nebyla ona tam v noci na chodníku. V životě by nic takového neudělala, dodá. A ty bys ji nikdy nepolíbil, doplním já, a já bych jí nikdy nevyhrožovala. Ne, říká on. Ne, samozřejmě bys jí nevyhrožovala. Jasně že ne, já na to. A rychle usínám.

Kino
Na ten film jsme se těšili, byl americký, v hlavních rolích slavná jména, láska, napětí, dva lidé se náhodou potkají v cestovce.

Ani ne čtvrthodinu po začátku se pár řad před námi svalí žena. Lidé začnou křičet, rozsvítí se světla a přestanou promítat. Lidé položí ženu před plátno, je stále v bezvědomí, na sobě má kabát, který jí svléknou, a pleskají ji po tvářích.

Čekáme v osvětleném sále, zřejmě na sanitku. Vidím, že si žena koupila bonbony a lékořici, balíčky vyklouzly z kapes jejího kabátu.

Přítel poznamenává, že by lidi se sklonem k trombózám, když už nic jiného, aspoň mohli přestat chodit do kina. Studuje veterinu a chystá se na zkoušku z patologie, často tedy přirovnává lidi ke zvířatům. Zdá se mu, že žena připomíná jezevčíka, krátkýma nohama a tím, jak jí visí jazyk. Prosím ho, aby se krotil. Kromě té bezvědomé je tu nejmíň dalších sto padesát lidí. Přítel se vydá pro popcorn, podotýká, že když už nic jiného, může aspoň přestávku využít k něčemu užitečnému. Napiju se minerálky a kelímek postavím pod sedačku.

Žena dole na podlaze se náhle zpola vztyčí, pozvedne paže a vydá hlasitý zvuk. Pak znovu tvrdě dopadne na zem. Lidé v sále začnou vykřikovat, že teď už někdo musí něco udělat, a jak to, že ještě nepřijela sanitka. Mladší pár v mé blízkosti diskutuje o tom, jestli má žena ležet na zádech nebo by ji měli obrátit, naprosto se nemohou dohodnout.

Přítel se vrací s teplým popcornem, žvýká, povídám mu o ženiných pažích a zvuku, který ze sebe vyrazila. Utrousí, že by ji za nic nechtěl ošetřovat, prý upřednostňuje zvířata. Vyndá z tašky knihu, upevní ji na opěrce sedadla před sebou a začne číst, proč by neměl využít čas. Ptám se, jak se tady může učit na zkoušku, když kolem něj sedí sto lidí a před ním leží bezvědomá žena, nadto pustili hudbu z Hvězdných válek.

Odpovídá, že na univerzitě se člověk naučí soustředit, jednou prý přečetl skoro celou knihu, zatímco sekal trávu, a obojí zvládl za slabou hodinku. Ptám se, jak ten trávník pak vypadal. Nahlas se zasměje a říká, že nesmím věřit všemu.

Skupinka žen, dozajista nějaký spolek nebo klub, nechává zdlouhavě hlasovat, jestli mají žádat zpátky vstupné a místo toho jít do blízkého zábavního parku. Navrhovatelka vítězí a ženy opouští kino.

Šťouchnu do přítele a ptám se, jestli nepůjdeme taky. Myslí, že bychom ještě chvilku měli počkat. Na ten film se těšil a přál si ho vidět se mnou, je to už víc než rok, co jsme spolu byli v kině. Ukazuje mi nákres vnitřností kozy, konstatuju, že jsem nikdy neviděla nic odpornějšího.

V jednu chvíli se zvedne starší pár a sejde dolů k ženě, ležící na podlaze, pověsí jí kabát na sedadlo a skloní se nad ní. To přitáhne více lidí, nějaký muž ženu opět profackuje, další ho žádá, aby toho nechal.

Pár lidí na ně shora křikne, že by se do toho neměli míchat, nadělají víc škody než užitku. Sanitka už určitě brzy přijede, tak ať chvilku počkají. Měli by se klidit, tohle není žádný cirkus.

Vyruším přítele ze studia a ptám se ho, jestli nemá zato, že se stala nějaká chyba, čeká se už nepravděpodobně dlouho. Dodávám, že půjdu ven a upozorním na to. Ať prý klidně jdu, a jestli bych mu nekoupila něco k pití.

Všude jsou fronty, před ostatními kinosály, v kiosku, u pokladen. Prodírám se davem, mávám na mladého uvaděče. Křičím na něj, že v sálu číslo jedna stále ještě čekáme na sanitku. Hlaholí nazpátek, že o tom ví. Volám, že je to neudržitelné. Zakřičí na mě, že neudržitelných věcí je víc.

Předběhnu frontu u telefonu, prosím muže, který zrovna volá, aby přerušil hovor, že je to nouzová situace, jedna nemocná paní potřebuje pomoc. Namítá, že tu on potřebuje taky, je úplně vyřízenej, všechno se mu hroutí.

Postavím se tedy do fronty u baru, koupím příteli kolu a jdu zpátky do sálu.

Odložil knihu a bubnuje prsty do opěrky v rytmu hudby z Hvězdných válek. Podávám mu kelímek a sedám si.

Přítel se zeptá, jestli si nezahrajeme nějakou hru, abychom zabili čas. Bude myslet nějaký předmět v místnosti a já musím uhádnout který. Říkám, že nemám náladu na podobné hry, míní, že je to škoda. Chtěl totiž začít tím popcornem, co mám ve vlasech, na to že bych nikdy nepřišla.

Jsem rozhodnutá, že půjdu domů. Nemám sebemenší chuť jít s přítelem někam jinam, do hospody, nebo do jiného kina. Představuju si, jak mu oznamuju, že jdu domů. Určitě navrhne, ať spolu zajdeme na pivo a promluvíme si o tom, jak moc se na tenhle večer těšil. Odpovím mu, že já se taky těšila, ale ten večer už je v tahu. V tahu, zopakoval by si pro sebe, v tahu. Popřemýšlel by o těch slovech, zatímco já bych se zvedla a odešla. Za jiných okolností bych se vymluvila na nemoc, bolest hlavy nebo závrať, ale to by se dneska nějak nehodilo.

Dole před plátnem vidím, jak žena přichází k sobě. Pomalu vstává a opírá se o sedadlo. Lidi z první řady vyrazí, aby jí pomohli, volnou rukou jim dává znamení, aby zůstali sedět.

Jde nahoru uličkou mezi sedadly, dívá se do podlahy. Nějaký starší muž se za ní rozběhne s kabátem, který si dole zapomněla. Bere si ho a mizí.

Někteří volají, ať už ksakru vypnou tu hudbu a pustí film, jiní se smějí.

Když se rozhrne opona, začne obecenstvo tleskat. Podívám se na přítele, tleská rovněž. Pošeptá mi do ucha, že mám pozorně sledovat zvuk, je prý naprosto famózní. Představuju si kolu, kterou vypil. Jak se mu uvnitř v těle přelévá sem a tam, jak v něm temně šplouchá. Odtáhnu se od něho. Asi půlhodinu po začátku zaslechnu něco, co připomíná sanitku.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2245x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce