Auricula, vnější ucho dle Pera Hojholta
Guru dánského literárního formalismu a experimentu vydal v roce 2001 své opus magnum, román Auricula. Část kritické veřejnosti je Hojholtovým románem nadšena, část jedovatě věští tomuto "románovému monstru" jen a pouze závratnou kariéru na seminářích dánských univerzit...
Na dánských univerzitách budou studenti do nekonečna moci rozplétat spletitý labyrint jazyka a významů v tomto vskutku netradičním počinu. Ať už se tedy jedná o román významem srovnatelný s Joyceovým Odysseem, nebo pouhou autorovu jazykovou onanii (takhle zhruba vypadají oba póly kritiky), rozvířila tato událost dánské literární vody a hlavní deníky o ní referovaly na svých titulních stranách. V Dánsku se totiž literatura opravdu diskutuje, a to nejen v časopisech literárních, ale i na stránkách předních deníků.
Auricula (lat. vnější ucho, boltec) je název posledního románu Pera Hojholta (1928), autora převážně krátkých próz a experimentální poezie. Roku 1915, 7. září v 16.09 nastalo v Evropě ticho, náhodné ale absolutní, dlouhé asi jako doba mezi dvěma nadechnutími. Náhle ztichlá Evropa hostila i neurčitý počet souloží, z nichž zhruba po devíti měsících vzešel, krom nijak neobvyklých novorozeňat, i blíže neurčený počet uší. Toť výchozí anekdota románu, s níž Hojholt přišel už roku 1978. Singulár v názvu je na místě, neboť ucho přišlo na svět singulární a takovým i zůstalo. Přestože je kromě toho obojaké, hermafroditní (jen si ho pěkně prohlédněte), jalo se hned po narození vyhledat své druhy a vydat se s nimi do tichých enkláv Evropy, nejlépe neutrálních států. Ucho sice slyší pouze sebe samo, tudíž neslyší nic, ale válečná vřava roku 1916 mu vadí, a to právě proto, že mu v zaslechnutí sebe sama brání. Evropou tak putují skupinky uší a stávají se neuvěřitelnými shodami náhod, nikoli však náhodně, společníky těch, kteří příchod i povahu singulárního ucha předjímali a jejichž tvorba pak, většinou mimovolně, přítomnost skupin uší zrcadlí. Líčí se tu kupříkladu pobyt uší u Kafky, Pounda, Joyce (inu neválčící Švýcarsko), Einsteina, Wolfové, Borgese, Döblina, Appollinaira, Brancusiho, v Paříži uši vystopují i nezaměnitelný odér Erika Satieho, devět z nich nalézá útočiště u Marcela Duchampa, kterému je věnován celý třetí oddíl románu. Uši jako Jára Cimrman evropské avantgardy. A teď to nejdůležitější: ucho se živí typografií, kterou samo i skupinově napodobuje (čtení = mimesis) a jejíž některé podoby je stahují do masturbačních vírů - ucho je až neuvěřitelně náruživé. Jisté pasáže, na ucho ať tak či onak apelující, jsou potom následkem vysoké frekvence "čtení" natolik ulepené růžovým ušním spermatem, že se stávají nečitelnými a celý již tak dost zavádějící proces čtení-nápodoby se stává ještě spornějším. Oproti tomu s vylučováním ucho potíže nemá, neb nepíše.
Naštěstí nelze říct, že román je parodií na něco nebo metaforou toho či onoho (třeba jistých tezí avantgardy). Byla by to věru metafora monstrózní - věřte nevěřte, uši hravě naplní celých 367 stran a prostor k interpretacím tu rozevírají hodně doširoka. Jednoznačně lze tedy říct pouze to, že tyhle uši jsou inkarnací le plaisir du texte, a to ať už čtou samy, nebo jsou čteny (kterýžto pocit je ostatně trochu znervózňuje).
A nakonec ukázka z této dánské literární události roku 2001: "Skutečnost, že oněch 18 uší Forda Madoxe Forda nijak zvlášť nemilovalo (…), a přesto se o něm zmiňovalo s uspokojením, vyplývá z toho, že ho uši, poté co za války přijal příjmení Ford, měly za mrtvého, zabitého při tragické, čelní srážce dvou automobilů."
Psáno pro Literární noviny, na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem autorky.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse