Literatura v Dánsku 2002 (Davidsen, Blendstrup, Hojholt)

přehled beletrie zahraniční

Přehled novinek a literárních událostí v Dánsku za rok 2002.

Dánská literatura, 2002

Končí zlatý věk dotací?
Dánská literární obec byla v roce 2002 ve varu. Pravicová vláda se u moci ještě ani neohřála a ministr kultury už navrhl omezení podpor pro literáty. Jeho politika spisovatele rozhořčila natolik, že vyšli do ulic a pod heslem Zlatý věk skončil, nastává doba ledová hlasitě demonstrovali svůj nesouhlas. Jablkem sváru je kromě omezení udělování literárních stipendií především návrh snížit tzv. knihovní dávku, což je umělcova odměna za to, že svou knihu dává k dispozici čtenářům dánských knihoven. Za každou vypůjčenou knihu dostane autor od státu pár korun, které ale při ročním vyúčtování mohou dát i statisícový obnos. Knihovní dávka je dánský vynález, který po dlouholetém nátlaku spisovatelů spatřil světlo světa v roce 1946, a nárok na ni mají nejen spisovatelé, ale i knižní ilustrátoři a překladatelé.
Dánsko má jednu z nejhustších sítí státem zřizovaných knihoven na světě a jejich služeb Dánové využívají měrou vrchovatou. Nelze se tomu divit, knihy jsou tu totiž hlavně díky dvaadvacetiprocentní DPH poměrně drahé. A právě vysoké zdanění knížek slouží jako jeden z argumentů levicové opozice a umělců samotných proti snížení knihovní dávky. Stát totiž na daních z knižního prodeje vydělá mnohonásobně víc, než umělcům vyplatí na knihovních dávkách a jiných formách dotací. Liberální křídlo kulturní scény oproti tomu navrhuje knihovní dávku zrušit vůbec, ale současně s ní razantně snížit daňové zatížení knih. Knihy by se více prodávaly a spisovatelé žili tak říkajíc za vlastní, nikoli ze státem přerozdělených peněz. Nadpis vládní politiky se však zdá být jasný: literatura je zboží jako kterékoli jiné a měla by se uživit sama.

Recept na úspěch - špionážní thriller o kostlivcích ve skříni
Na pozadí aktuálních návrhů omezit dotace pro literáty se v médiích tištěných i elektronických rozproudila debata o povaze a roli literatury. Podnět k debatě zavdala krátká přestřelka mezi autorem nejprodávanější beletristické knihy loňského roku, Leifem Davidsenem (1950), a představiteli formalistické poezie, mladými muži a ženami z minoritního časopisu a nakladatelství Oddělení chirurgie (Overste Kirurgiske). Zjednodušeně řečeno stojí v téhle debatě proti sobě tradiční způsob vyprávění a (post-) modernistický experimentální formalismus, nebo ještě jinak literatura, která se prodává, a ta, co si na sebe nevydělá.
Pojďme se nejdříve podívat na literaturu komerčně úspěšnou. Davidsenův bestseller Dobré sestry (2001, De gode sostre) je špionážní román, jehož zápletka se odvíjí během náletů NATO na Jugoslávii v roce 1999 a točí se kolem pátrání po bývalém agentu Stasi. Kořeny zauzlení však sahají až do druhé světové války. Davidsen tematizuje jako první beletrista dlouho vytěsňovanou kapitolu dánských dějin - dánské dobrovolníky v hitlerovské zbrani, kteří bojovali na východní frontě a na straně ustašovců v Chorvatsku. Zručně napsaný román nadhazuje hned několik etických otázek. Je možné bagatelizovat osobní volbu člověka, který narukoval do nacistické armády, a přičíst ji na vrub společenských mechanismů? Právě tak totiž suspendovala svobodu individua marxistická 70. léta v Dánsku. Provinili se početní levicoví intelektuálové, kteří v závětří dánské demokracie podporovali totalitní režimy za železnou oponou? Čí jsou vlastně dějiny, když jejich interpretace je možná na tisícero způsobů? Děj románu nás zavede mimo jiné také do Prahy a dalších postkomunistických zemí.

Anorektická literatura
Ale zpět ke zmíněné literární přestřelce. Davidsen si v rozhovoru pro týdeník Weekendavisen rýpnul do některých kolegů od pera, když nadhodil, jestli snad prý malá prodejnost jejich knih nesouvisí s jistou podvyživeností jejich tvorby. On sám, pevně spjatý se skutečností a společenským děním, přece problémy s prodejem nemá. V souvislosti s tím si také posteskl, že se autorům jako on sice dostává čtenářů, nikoli však uznání kritické veřejnosti a zaslouženého hesla v literárních příručkách, na jejichž stránky se anorektičtí formalisté a experimentátoři většinou dostávají bez problémů.
Reakce na Davidsenův rozhovor se dostavila záhy. Jak si jen "exorbitantní duševní trpaslík" Davidsen může dovolit upírat ostatním literátům sepětí s realitou, vždyť právě v té si drtivá většina literárních "anorektiků" musí vydělávat na živobytí, rozhorlují se na svých internetových stránkách experimentální autoři, sdružení kolem časopisu a nakladatelství Oddělení chirurgie.
Sdružení Oddělení chirurgie je v současnosti nejdiskutovanějším literárním uskupením v Dánsku. Začínalo v roce 1997 příznačně jako internetový portál (www.poesi.dk), v jehož "laboratoři" je návštěvník přímo vyzýván k aktivnímu spoluvytváření literárních děl. Jednomu z předních, již etablovaných "chirurgů", Jensi Blendstrupovi (nar. 1968), vyšla předloni kritikou poměrně dobře přijatá sbírka povídek s názvem Laterna vagína (2000, Laterna Vagina). Titulní povídka sbírky je vystavěná na jediné metafoře - vagína, toť pro vypravěče měkce vypolštářovaný, ztemnělý biograf. O návštěvách kina a filmech, které zrovna dávali, se tu referuje s citem pro metaforičnost jazyka a velkým gustem.

Guru dánského formálního experimentu vydává své opus magnum
Zmínění literární "chirurgové" odkazují svou tvorbou ke stařešinovi dánského formalismu Peru Hojholtovi (nar. 1928), který loni vydal své životní dílo, kritikou napjatě očekávané už od roku 1980, kdy autor poprvé představil svůj záměr. Hojholtův román Auricula, latinsky vnější ucho, vychází z anekdoty o naprostém tichu, které na zlomek vteřiny zachvátilo Evropu 7.9.1915, a v němž bylo počato neznámé množství singulárních ušních boltců, jejichž pouť Evropou v románu sledujeme. Zprvu jednotlivé uši postupně utvářejí skupinky, a ty se stávají souputníky představitelů evropské avantgardy, například Joyce, Woolfové, Kafky, Satieho nebo M. Duchampa. Mezi nesčetné hříčky tohoto intelektuálně nadmíru zábavného čtiva patří neustále zpřítomňovaný proces čtení - Hojholtovy uši totiž čtou, jejich potravou je typografie a naše čtení je s tím jejich neustále konfrontováno.
Reakce kritiky na tento románový úkaz, který je dílem putováním po světě kulturní avantgardy XX.století, ale hlavně výpravou do zákrut jazyka, byly smíšené, od nadšení, řadící román svým významem k Joyceově Odysseovi, k hlasům odmítavým, hovořícím o monomanickém románovém monstru bez epického děje (román má 367 stran). Tyto hlasy zato knize jedovatě věští závratnou kariéry na seminářích dánských univerzit, kde se studenti do krve budou moci přít o to, zda je román Auricula kvintesencí postmoderního umění nebo jeho popřením.

 


© Helena Březinová, vyšlo v Literárních novinách, červen 2002
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2458x

Inzerce
Inzerce