Ackroyd, Peter
Golem z londýnských doků

studie beletrie zahraniční

Podrobný rozbor díla Petera Ackroyda.

Roztříštěná zrcadla času

"V pokoji mám pověšené zrcadlo, ale nikdy se do něj nedívám, zrcadlu by se samozřejmě nic nestalo, ale já bych mohl popraskat, oslepnout."

"Velká výhoda té skutečně současné literatury tkví v tom, že na každé stránce se vidíme jak v zrcadle."
Peter Ackroyd, Poslední pořízení Oscara Wildea

U Petera Ackroyda se v zrcadle času zhlíží smrt a v tomto smyslu jsou jeho knihy filozofické, protože filozofie je studium smrti.
Petera Ackroyda zajímá především otázka času, jeho toku a jeho vrstev, čas podél i napříč. Ackroyd postupuje po proudu i proti proudu času, ulpívá na jeho hladině a tříští ji kamenem jako hozenou rukavicí, ovšem dna nedohlédá, protože "čas hlídá had rozeklaně zakousnutý do vlastního ocasu", čas jako začátek konce i konec začátku, čas, který "vytváří stále se opakující vzorek - smrt stíhá smrt", tapetový vzor stále módní.
Náš čas je rozlámán na kousky jak tabulka čokolády, rozdělen na jednotlivé dílky, hodiny "všechny zraňují, poslední zabíjí". Čas jako rozbitá hračka.

Rozbitý kosmos, který byl původně synonymem řádu, se obrací zpátky v původní chaos, kroužící fragmenty jen nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy bylo možné být nehybným celkem a ještě nikdo neslyšel o velkém třesku dekonstrukce. Kulturní nánosy a vrstvy se na sebe ironicky vrší a posunují se do nových souvislostí a k novým významům. Knihy jsou nadité skrytými významy a narážkami, citáty přiznanými i nepřiznanými. Texty připomínají intarzované sekretáře s tajnými schránkami plnými různých stylů a žánrů, intarzie se splétají do povědomých vzorů, připomínajících staré vzory, ovšem místo slonoviny, vzácných dřev a kamenů se používají napodobeniny a kopie. Knihy "recyklují" samy sebe, Umberto Eco by řekl, že "daný text využívá texty předchozí". Karel Čapek by dodal, že "při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát". Literární parafráze, koláže a pastiše líčí sofistikované pasti na prehistorického čtenáře, kterému slovo "postmodernismus" nezní magicky.
A je to tady. Postmoderna. Peter Ackroyd je k ní totiž řazen, protože si pohrává se všemi uvedenými znaky. Ackroyd je ostatně velmi vzdělán, ne ovšem "proti své vůli" jako Bohumil Hrabal, který je k postmoderně řazen rovněž. Peter Ackroyd (1949) promoval na univerzitě v Cambridge a pak studoval a pracoval na univerzitě v Yaleu, "srdci dekonstrukce" (pokud by dekonstrukce nějaké srdce či střed mohla mít, jak podotýká Malcolm Bradbury). Po svém návratu do Anglie uveřejnil polemickou knihu, která vzbudila velký zájem, Poznámky k nové kultuře (1975), kde viní spisovatele z nedostatku zájmu o současnou filozofii a literární teorii.
Ovšem ani Ackroyd není čistě postmoderní autor, nesplňuje základní podmínku "postmoderní situace", jak ji formuloval Jean-Francois Lyotard, totiž že už spisovatelé a filozofové nemohou spoléhat na žádné "velké příběhy". Peter Ackroyd na příběhy spoléhá a píše je, protože "každý potřebuje příběh", jako malý Edward, když v románu Chatterton křičí "Kde mám svůj příběh?" V témže románu některé postavy tvrdí, že všechno upadá v zapomnění, všechno je pravda a nic není pravda, všechno je možné, ale není paměti ani historie. S těmito tvrzeními nesouhlasí přesvědčivý ackroydovský hlas: "Slova nepochybně přežijí, nic není skutečnější než slova, slova jsou tou pravou realitou", vždyť "výmysl je vždycky pravdivější než pravda". "Všechno mělo pro mě podobu slov," píše Ackroyd v Posledním pořízení Oscara Wildea, "protože ve slovech jsem se mohl skrýt sám před sebou." A Charles z románu Chatterton knihy nejenom hltá, ale dokonce "si nemůže pomoci a musí je pojídat, k tomu se nejlépe hodí knihy brožované, ostatně právě spolkl kousek Nadějných vyhlídek." Takže jde jen o to si vybrat.

Titul Ackroydova prvního románu Velký požár Londýna (The Great Fire of London, 1982) je zavádějící, protože tématem románu není velký požár Londýna v roce 1666, nýbrž Dickensova Malá Dorritka. Další román, Poslední pořízení Oscara Wildea (The Last Testament of Oscar Wilde, 1983), potvrzuje Ackroydovo stylistické mistrovství a jeho schopnost vystihnout styl jiných autorů. Ackroyd píše příběh Wildeových posledních dnů v Paříži, čteme zápisy z deníku Oscara Wildea od 9. srpna 1900 do 30. listopadu 1900. Tento deník Wilde už nestačil napsat, Peter Ackroyd to napravil, se vším pověstným wildeovským vtipem, šarmem a zálibou v paradoxech a ironii. Právě tento román se stal "brilantním" příkladem pastiše a Peter Ackroyd za něj dostal Cenu Somerseta Maughama.
Hned několika literárními cenami byl poctěn další Ackroydův román Hawksmoor (Hawksmoor, 1985), velmi promyšlený a spletitý příběh. Peter Ackroyd předesílá, že jakákoliv souvislost se skutečnými osobami je zcela náhodná, ovšem Nicholas Hawksmoor byl architekt, který skutečně žil v Londýně v 18. století a projektoval několik kostelů. V Ackroydově románu se však jmenuje Nicholas Dyer, pěstuje černou magii a na oltář svých kostelů přináší lidské oběti. Souběžně se ve 20. století odvíjí druhý příběh, kdy detektiv Hawksmoor vyšetřuje sérii vražd, které se odehrávají v blízkosti Dyerových (tedy vlastně Hawksmoorových) kostelů. Oba příběhy se zasouvají do sebe a vzájemně se ovlivňují, velmi výrazně jsou však rozlišeny i po stránce formální, první příběh je psán jazykem 18. století, druhý pak jazykem současným. Atmosféra Londýna je zachycena velmi působivě a má v sobě tajemnost a sílu gotického románu. Román Hawksmoor je skutečnou architektonickou stavbou, jednotlivé prvky použité při stavbě kostelů jsou přirovnávány k výstavbě románu, k předmluvě, zápletce, osobám, symbolům a tématům příběhu, dialogům a metaforám. Kostelní věž završuje dílo, podobně jako poslední kapitola uzavírá knihu.
Další Ackroydův román Chatterton (Chatterton, 1987) je román o povaze poezie, o originalitě a nápodobě v umění a také - o smrti. Již sám název odkazuje k Thomasi Chattertonovi, básníkovi 18. století, kterého proslavily jeho "podvrhy", své básně psané ve staré angličtině vydával totiž za díla mnicha Rowleyho z 15. století. Na tomto pozadí se diskutuje o tom, kde leží hranice mezi skutečným a neskutečným, je-li možné se vymanit z vlivu ostatních a zbavit se strachu, který zachvátil jednu z románových postav, Philipa Flinta: "Stránky, které napsal, byly plné obrazů a obratů vypůjčených od oblíbených spisovatelů, tvořily patchwork, pestrou směsici cizích hlasů a stylů, v níž bylo skoro nemožné rozpoznat vlastní hlas, takže nakonec přestal psát vůbec."
Thomas Chatterton spáchal v necelých osmnácti letech sebevraždu, Ackroyd to ovšem uvádí ve svém románu "na pravou míru". Není tu ale jenom konkrétní smrt Chattertonova. Jedna románová postava, Sarah, studuje podoby smrti v anglickém malířství a studii pracovně nazývá "Smrt jako umění". Zkoumá "různé podoby smrti, od středověkého zobrazování mrtvol kost a kůže až po divadelní, okázalou nádheru barokních náhrobků, od truchlivých žánrových obrázků viktoriánské doby až po abstraktní násilí současného umění". A celou tu dobu má pocit, že se dívá na svou vlastní smrt, strachu ze smrti se zbavuje tím, že ji přeměňuje v divadelní podívanou.
Román První světlo (First Light, 1989) se svým tématem z Ackroydovy tvorby poněkud vymyká, děj se odehrává při archeologických vykopávkách neolitické mohyly, ale také na hvězdářské observatoři. Najdeme tady "hvězdné nebe nade mnou", pocit věčnosti, vědecké otázky, kvarky, černé díry. Ackroyda zajímají teorie moderní vědy a původ Země, a jak je vidět, tyto otázky zajímají i jeho postavy, výmluvné jsou už názvy některých kapitol: Čas, Dřívější čas, Koróna, Princip neurčitosti, Dekódování.
Překvapením byl román Anglická hudba (English Music, 1992), básnický a filozofický příběh, v němž zní "anglická hudba" jako symbol a smysl anglické kultury v nejširším slova smyslu. Součástí knihy jsou anglické mýty a tradice, literární motivy a postavy, obrazy, do nichž je možné vejít za dobrodružstvími. Otec i syn jsou nadáni magickými silami, témata času, chaosu a řádu, věčného koloběhu života (a smrti) se znovu vracejí.
Román Dům doktora Dee (The House of Doctor Dee, 1993) připomene svojí stavbou Hawksmoor. John Dee je alchymista, astrolog, astronom, archeolog, geometr, filozof, autor padesáti knih, který také pobýval v Praze na dvoře Rudolfa II. a v roce 1581 se setkal s alchymistou Kelleym. Příběh doktora Dee ze 16. století se opět paralelně splétá s příběhem Matthewa Palmera ze současnosti. Londýn, tajemné město, kde je všechno možné, hraje v románu svou roli s plným nasazením.
Posledním románem Petera Ackroyda je Golem z londýnských doků (Dan Leno and the Limehouse Golem, 1994), který byl "proti proudu času" přeložen do češtiny jako první. Mýtus v podobě golema se tu pojí s tajemstvími kabaly a citáty z bible, rituály náboženské na sebe mohou brát podobu rituální vraždy, metafyzické otázky jsou nadlehčeny zábavou, kabarety a varieté. Divadelní svět žije melodramaty, písničkami, intrikami, vůní líčidel. Ani tady Ackroyd nepomíjí otázky moderní vědy a pokroku, analytický stroj Charlese Babbage dnes dokonce funguje, protože v roce 1985 se Doron Swade z londýnského Muzea vědy se svými kolegy rozhodl stroj sestavit podle Babbageových původních plánů. Stroj konstruovali v muzeu, na veřejnosti, a dokončili ho v květnu roku 1991. V roce 1992 totiž uplynulo dvě stě let od Babbageova narození.
Postavy románu Golem z londýnských doků mají své osudy mnohdy jen vypůjčené od skutečných osob, takže podobnost je více než nenáhodná. Dan Leno je skutečně "nejzábavnější muž na světě", George Gissing opravdu napsal "Dělníky úsvitu", pravdivá je i jeho manželská historie, dokonce i koupě šicího stroje pro Nell se zakládá na pravdě. Karel Marx ostatně také žil a Britské muzeum je stále na svém místě. Citovaná literární díla a jejich autoři se nevyskytují jenom v tomto románu, ale i v dějinách anglické literatury.
V románu je mnohokrát citován esej Thomase de Quinceyho "Vražda jako krásné umění", kde de Quincey popisuje slavné vraždy v Ratcliffe Highway v roce 1812. De Quinceyho a jeho "Vraždu jako krásné umění" najdeme ostatně i v jiných Ackroydových románech, v Posledním pořízení Oscara Wildea i v Hawksmooru. Vraždy v Ratcliffe Highway nezaujaly jenom Thomase de Quinceyho a Petera Ackroyda, ale také například slavnou anglickou autorku detektivek, P. D. Jamesovou.
Divadlo, kulisy, dekorace, propadla, nápověda, role, svět před oponou i za oponou, to je stále přitažlivá metafora. Peter Ackroyd ale pojímá samotný Londýn jako jedno velké divadlo, s herci v kostýmech a s naučeným textem, mnohdy vypůjčeným. Divadlo je divadlem světa, "tak jsme zase tady" a padá opona.

Petera Ackroyda zajímají příběhy. A příběhy spisovatelů ho zajímají natolik, že píše životopisy, které jsou zároveň literárními studiemi. Jeho životopis T. S. Eliota (T. S. Eliot, 1984) byl vyznamenán dvěma cenami a životopis Ackroydova oblíbeného Charlese Dickense (Dickens, 1990) sklidil ohromný úspěch u odborné kritiky i u čtenářů. V letošním roce vydává Peter Ackroyd svou zatím poslední knihu, životopis Williama Blakea (Blake, 1995). Ackroydovu lásku a obdiv k Blakeovi cítíme i v románu Anglická hudba, kde jmenuje na prvním místě jeho "Zpěvy nevinnosti", "Knihu Thelovu" a "Poetické črty". Blake je zřejmě Ackroydovi blízký svým mysticismem a vizionářstvím, zájmem o kabalu, učení mystiků Bohma a Swedenborga, poezii Shakespearovu, Miltonovu, Chattertonovu, biblickým stylem. Navíc je Blake básníkem Londýna, Ackroydova věčného města.


Ackroydovu smyslu pro cyklickou uzavřenost konce-začátku a začátku-konce by jistě vyhovoval závěrečný citát R. W. Emersona: "Každý si vypůjčuje a napodobuje, život je divadlo a literatura jen citát."
Eva Veselá
(1995)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6413x

katalogy

Inzerce
Inzerce