Amis, Martin
Experience

recenze beletrie zahraniční

Martin Amis patří mezi přední současné britské autory a vedle svého přítele Salmana Rushdieho i nejznámější. U nás bohužel zatím jeho nejlepší knihy nevyšly: nakladatelství Mustang vydalo v překladu povídkovou sbírku Einsteinovy příšery z roku 1987 a potom ještě raný román Jiní lidé (1981), ovšem asi nejlepší česky vydanou autorovou knihou je Úspěch, podařený a pro Amise tematicky charakteristický román z roku 1978, který v roce 1992 vydala Mladá fronta.

Inu, tak jsme se nakonec dočkali. Už to vypadalo, že autobiografie Martina Amise bude odkládána donekonečna. O knize, nazvané příhodně Experience (Zkušenost), se mluví od loňského podzimu, její vydání bylo několikrát odsunuto, až nakonec na pulty britských knihkupectví dorazila 25. května. Těžkou soudit, zda zdržení bylo pouze marketingovou strategií, ovšem intenzivní pozornost médií (a zdaleka nikoli pouze kulturních rubrik) přijetí knihy asi moc nepomohla - z recenzí lze totiž vyčíst jasný pocit: po tak dlouhém napínání jsem čekali víc.


Martin Amis patří mezi přední současné britské autory a vedle svého přítele Salmana Rushdieho i nejznámější. U nás bohužel zatím jeho nejlepší knihy nevyšly: nakladatelství Mustang vydalo v překladu povídkovou sbírku Einsteinovy příšery z roku 1987 a potom ještě raný román Jiní lidé (1981), ovšem asi nejlepší česky vydanou autorovou knihou je Úspěch, podařený a pro Amise tematicky charakteristický román z roku 1978, který v roce 1992 vydala Mladá fronta. V něm autor vytyčil pole, jež bude v následujících letech důkladně zkoumat, analyzovat, problematizovat jeho zákony a podrobovat nelítostné satiře: džungli jménem moderní společnost a její imperativ "úspěšnosti".


Úspěch v moderním světě
Martin Amis, byť to na první pohled nemusí být úplně zřejmé, pokračuje v silné moralistní tradici britské prózy. Ale i když k realitě moderního světa přistupuje navýsost kriticky, ani v nejmenším nenaznačuje, že by přicházel s nějakým řešením. Jeho kritika je tak vlastně spíše deskriptivní než preskriptivní - ukazuje veškerou chaotičnost okolního světa, stejně jako klamnost toho, co se jeví jako skutečné. Tak John Self ("self" příznačně znamená "já"), dokonalý antihrdina a hlavní postava románu Peníze (Money, 1984), člověk sobecký, nenasytný, zoufale toužící po "úspěchu" a všem, co tento podle něj obnáší (peníze, ženy, slávu a moc), si myslí, že má všechny kolem ve své hrsti, ovšem nakonec je právě on ten podvedený a končí zcela na dně, ve stavu naprosté paranoie. Keith Talent, jeden z hlavních protagonistů románu Londýnská pole (London Fields, 1989), vulgární postava z londýnského skoro-podsvětí, místní přeborník v házení šipkami, rovněž touží po úspěchu, ale ten v jeho představách spočívá ve vítězství v přeboru v šipkách a postupu do televizního finále. Keith je ovšem dalším životním ztroskotancem - jeho život se snaží neúspěšně kopírovat to, co mu předkládá zábavní průmysl, zde hlavně pornografické filmy, reklamy a televizní seriály. Keith navíc nepostrádá pouze cit, nýbrž i inteligenci, a tak končí podobně jako John Self - má za to, že na ostatní vyzrál, leč tím v pasti je on sám. Richard Tull, jeden z dvou hlavních hrdinů autorova posledního románu Informace (Information, 1995), je zase neúspěšný literát - jeho snem, představou o úspěchu je být hodně vydáván, čten (to možná až na posledním místě), ale hlavně obdivován, obletován ženami, médii a hlavně být úspěšnější než jeho "přítel" Gwyn Barry. Richardovi zpočátku vše vycházelo: kritika mu slibovala skvělou budoucnost, měl krásnou ženu a svého přítele, bývalého spolužáka, hravě porážel v kulečníku i tenisu. Karta se však obrátila, Gwyn napsal úspěšný román, získával dobré smlouvy, měl prostě "úspěch" (a to včetně o dvacet let mladší krásné ženy), zatímco Richard, už bez ženy, užírající se závistí a píšící jeden nevydaný román za druhým, kul plány, jak svému sokovi zničit kariéru, eventuelně život, nevyjde-li první plán. Nevyšel, ale dokonale se nevydařil ani druhý. Ke zničení Gwynova života si totiž Richard najal Steva Cousinse, pobudu, drogového dealera a zabijáka, čímž ovšem uvedl do pohybu temné síly, jež sám nedokázal kontrolovat.


Jazyk chaosu a román sklonku milénia
Osobně si myslím, že úplně nejlepší Amisovy romány jsou Peníze, Londýnská pole a Šíp času (Time's Arrow). Právě v těchto knihách totiž dokázal spojit to nejlepší ze své tvorby: především vynikající jazykový cit, umožňující mu zachytit ty nejjemnější odstíny pouliční mluvy, argotu podsvětí a brilantní parodii vykleštěného jazyka bulvárních médií; dále smysl pro propojení několika vrstev příběhu; smysl pro humor a ironii (včetně v současné literatuře snad už nutné, leč přesto osvěžující sebeironie); formalistické experimenty a jisté "postmoderní" techniky (začlenění autora do textu, funkce nespolehlivého vypravěče, poukazy na fiktivnost vyprávění); cit pro výstižnou symboliku, alegorizaci a satiru.
Největší Amisova síla, jak dosvědčují právě tyto dvě knihy, ale nejenom ony, bezpochyby spočívá v jazyce. Sám autor přiznává silný vliv Vladimira Nabokova, a byť je vliv tohoto mistra psaného slova nepopiratelný, lze v jeho jazyce zaslechnout i jiné - například dalšího z přiznaných vzorů, Amisova "literárního otce" Saula Bellowa, z anglické literatury pak především básníky, o nichž se mimochodem zmiňuje i v knize Zkušenost: především toho největšího, Williama Shakespeara, od něhož jakoby se naučil sbírat metafory a výrazové prostředky, kde to jen jde - tj. nejenom v knihách, ale hlavně na ulici, objevovat skrytou krásu vulgárních výrazů, nespisovné angličtiny, ale i jazyka bulvárních novin, pokleslých televizních seriálů a toto vše přetavovat v úchvatný proud řeči. Dále tu určitě jsou John Donne se svým absolutním hudebním sluchem a pak básníci 17. století jako Andrew Marvell či John Milton. Ano, Amis - podobně jako třeba zesnulá Angela Carterová - často píše barokizující prózu, prohýbající se pod tíhou ornamentů a obdařenou výraznou smyslovostí. Z moderních autorů určitě Philip Larkin, mimo jiné rodinný přítel a autorův kmotr, básník Vysokých oken, rovněž vnímavý k oné literárně marginální sféře nespisovného jazyka.
Amisova próza se svými neologismy, vulgarismy, slangem a kakofoniemi často působí dojmem nevázanosti, bujnosti, prostě tím, co tak výstižně postihuje anglické slovo "exuberance", ale to bývá jen první dojem. Jako učenlivý žák výše zmíněných velikánů totiž i Martin Amis moc dobře ví, že jazykem nestačí pouze zahlcovat. A tak za vší tou zdánlivou nevázaností cítíme při pozorné četbě nabokovsky střízlivého vypravěče, který sice umí popustit uzdu svým vášním, ale zároveň je dokáže i obratně kormidlovat. Právě v tomto směru poznamenal Martin Amis svým vlivem britskou literaturu asi nejhlouběji, což v nedávné anketě listu The Independent pregnantně vyjádřil mladý prozaik Geoff Dyer: "Amis měl nejsilnější vliv jako stylista, a to takový, že dokázal angličtinu doslova infiltrovat, vdechl jí nový život."


Chaos, paranoia a apokalypsa
Romány Peníze a Londýnská pole jsou do značné míry příbuzné, byť druhý jmenovaný je asi umělecky vyzrálejší. V obou si vybral prostředí s osobitým jazykem, prostředí do značné míry apokalyptické, kde panuje tvrdý boj o moc, kde není místa pro "normální" lidské vztahy a jakékoliv citové vazby. V první knize to je svět komerčního filmu, v druhém temný, futuristický Londýn (kniha, napsaná v roce 1989, je totiž situována na sklonek milénia do roku 1999). Martin Amis pracoval na několika filmech (například v sedmdesátých letech na sci-fi Saturn 3) a tak v Penězích nepochybně zúročil své vlastní zkušenosti. Nedílnou součástí tohoto světa je pornografie, konzumní kultura, hamburgery a pochopitelně hlavně peníze. Všechny tyto fasety v sobě ovšem skrývají jistou dvojznačnost: vykazují totiž - pro Amise charakteristickou a inspirativní - rozpolcenost mezi reálným a iluzivním. Otázka po jejich "reálnosti" je neoddělitelně spjata s otázkou po smyslu lidské existence a stejně jako se ukazuje, že peníze, jimiž disponuje John Self, jsou vlastně jen zdánlivé (žádné peníze totiž "nevlastní"), je zřejmé, že i život v tomto prostředí je zbaven smyslu. Sestává pouze z nahodilých a disparátních momentů a bezcílně osciluje mezi "žádostí" a "konzumací" (sexu, pornografické literatury, špatného jídla). Zcela se z něj vytratila ona lidská slušnost či decentnost - to, co angličtina pojmenovává výrazem "human decency" -, o které autor píše ve svém eseji "Modernita", přičemž za ztrátu této kvality podle něj může to, že se z "lidského života vytratila narativní linie", schopnost vtisknout chaosu jistý tvar, byť provizorní. A tak nazíráno tímto prizmatem končí Peníze vlastně šťastně - John Self, určitě nejlepší Amisova literární postava a člověk, jenž je nevysloveně hnusný, se v zoufalství pokouší - neúspěšně jako ve všem - o sebevraždu, aby nakonec z autorova příběhu vystoupil a snad se konečně pokusil napsat svůj vlastní příběh.


Londýnská pole jsou v jistém smyslu ještě bezútěšnější - jako stejnojmenná čtvrť, podle níž dostal román název. Název knihy je symbolický: navozuje totiž dojem idylické krajiny, Arkádie, a podobně jako Poussin na svém slavném obrazu, i Amis upozorňuje na všudypřítomnost smrti. V moderní Arkádii je smrt nejenom přítomná, nýbrž dokonce naprosto dominantní, neboť děj knihy se odehrává ve stínu nukleární apokalypsy. Symbolické je i jméno hlavní hrdinky, femme fatale sklonku milénia jménem Nicola Six (čti Sex), která si ovšem v soukromí říká Enola Gay a - rovněž symbolicky - ze všech svých převleků zásadně odmítá nosit bikiny (Bikiny Atoll). Londýnská pole jsou příběhem připravované vraždy, ovšem nikoli ze strany vraha, nýbrž oběti, jíž je právě Nicola. Ta si vyhlédla své potenciální vrahy (mezi nimi i již zmiňovaného Keitha Talenta), rafinovaně mění identitu (pro Keitha se stylizuje do role výše postavené ženy, která potřebuje "pořádného chlapa", pro bohatého, ale až naivně stupidního Guye Clinche do role nevinné a nezkušené panny čekající na "pravou lásku") a své vyhlédnuté "oběti" svádí k tomu, aby ji zavraždili. Román má několik textových rovin, do děje vstupuje autorovo alter ego (vlastně hned několik) a i zde se to hlavní děje na úrovni zhutnělého jazyka - jak se blíží apokalypsa (v knize nazývaná jednoduše "Krize") jazyk stále více ztrácí svou zřejmost, rozpadá se, není schopen toho nejprostšího lidského sdělení a je utápěn náporem klišé, jež rozhodně nejsou autorským selháním, nýbrž hrají v románu podstatnou funkci.


Zkušenost - autobiografie, esej nebo meditace?
V románu Informace je neúspěšný Richard Tull požádán o interview v médiích a je mu položena obligátní otázka: "Co pokouší říct vaše nová kniha?", na kterou případně odpovídá: "Nic. Nepokouší se říct nic. Prostě to říká." "A co tedy říká?" "Říká to, co říká. Sto padesát tisíc slov. Nemohl jsem to napsat jinak." "Aha, děkuji. Tak to byl Richard Tull."
Citované interview je příznačné i pro Amisovu "autobiografii". I v ní je totiž autor na slovo skoupý, když má promluvit o svých románech - maximálně tak zmíní, komu je ta či ona kniha dedikována. Což je velice sympatické. A prozíravé, protože Martin Amis je příliš chytrý na to, aby se nám snažil vnucovat nějaké "posvěcené" interpretace svých knih - romány mluví samy za sebe a říkají to, co říkají.
Stejně skoupý je ovšem i tehdy, když se jedná o jeho život. A to do takové míry, že se dokonce nabízí otázka, zda to je skutečně autobiografie, jak byla kniha před vydáním označována. Inu, je i není. Není to rozhodně román, ovšem ani autobiografie v pravém slova smyslu. V rozhovoru s Deborah Orrovou v listu Independent Martin Amis říká, že to je spíše "meditace, esej o životě v literatuře, jak jsem jej prožíval já. Hlavní postavou zde je můj otec..."
Skutečně, Kingsley Amis je dominantní postavou celé knihy. Ten se v posledních letech svého života netěšil v Británii zrovna příznivé reputaci. V literárních, často levicově orientovaných kruzích se s nevolí pohlíželo na jeho pro-thacherovskou politickou orientaci, anti-semitismus, kulturní konzervatismus a misogynství. Martin se nikterak nesnaží tyto stránky otcovy osobnosti zakrýt, nicméně přibližuje nám jej i z jiných úhlů pohledu. Cituje z jeho dopisů (velice zajímavých, nedávno vyšly i knižně) často pronikavé literární soudy, obrací pozornost čtenářů ke Kingsleyho poezii, která se oproti jeho románům čte poměrně málo. Úsměvné jsou i epizody, kdy se při návštěvě kina otec na syna naštve za to, že dostatečně neocenil Policajta z Beverly Hills anebo kdy propukne hádka o Terminátora 2, který Kingsleyho natolik nadchl, že jej vřele chválil i na veřejnosti.
Ale i Kingsley je zachycen jen v několika fragmentech, zejména ze stáří a sklonku života. Martin Amis skoro vůbec nepíše o svém dětství, jeho matka je v knize přítomna pouze jako stín, mnohem větší místo je věnováno Kingsleyho druhé ženě, spisovatelce E. Jane Howardové. Poměrně často autor mluví o své sestřenici Lucy Parringtonové, která záhadně zmizela v roce 1973, aby o dvacet let později vyšlo najevo, že se stala obětí nechvalně proslulého masového vraha Fredericka Westa. Nikdo jistě nemůže zpochybňovat hloubku utrpení, které autor zažil, přesto se nelze ubránit dojmu, že méně by bylo více. Naopak skoro žádné místo nezbylo pro Martinovu první ženu Antonii Phillipsovou a četné přítelkyně, patrně z taktu. Autorova současná žena, jíž je kniha věnována, je téměř vždy - neotřele a něžně - oslovována ve druhé osobě. Největší prostor věnuje Martin Amis epizodám, které běžně pokládáme v běhu života za nepodstatné, a tak vlastně spíše mlží.


Zuby
Zdaleka největší místo dostaly autorovy zuby. Martin Amis má totiž panickou hrůzu ze zubaře, což je pocit, který asi většina z nás sdílí, leč už méně to, že ve svém "eseji o literárním životě" věnuje problémům se zuby skoro čtvrtinu textu. Pravda, pro autora cílevědomě si budujícího svou image (a takoví jsou v současné britské próze skoro všichni) atraktivního muže jistě musí být ponižující dávat si na noc zuby do kelímku, nicméně tato epizoda není tak banální, jak se na první pohled zdá.
Právě kolem Amisových zubů se totiž před několika lety v britském tisku rozpoutala velká debata. Martin Amis se právě chystal vydat knihu Informace, za niž chtěl vyšší honorář než za předchozí, a tak se zřekl služeb své bývalé literární agentky Pat Kavanaghové, manželky Juliana Barnese, a namísto ní angažoval Američana AndrewaWylieho, přezdívaného Šakal. Asi právem, protože autor díky němu získal od nakladatele zálohu 500 000 liber, ovšem i nevraživost celé britské kulturní veřejnosti a osobní nepřátelství Juliana Barnese. Celá záležitost poté dostala až neuvěřitelně fraškovitý ráz: Amis byl obviněn z nenasytnosti, na což odpověděl, že si potřebuje nechat udělat zubní protézu. Ta byla ale rázem označena za kosmetickou úpravu, Amisova bohatá manželka Isabel obviněna z toho, že jej přinutila zvolit si nejdražšího zubaře v New Yorku atd. ad nauseam. Bohužel Amis se na mnohé z těchto obvinění pokouší nějak odpovídat, vysvětlovat a ospravedlňovat se, což knize na zajímavosti nepřidá. Ostatně je příznačné, že americká kritika, jež spojitosti s "dentální aférou" nechápala, přijala knihu mnohem negativněji.


Úspěch
I když "úspěch" byl Amisovým velkým tématem, o svém úspěchu v knize nemluví, ba přímo se mu úzkostlivě vyhýbá. Přitom vztah tohoto autora k moderní společnosti s jejím kultem úspěšnosti byl přinejmenším dvojznačný, patrně nevyhnutelně - na jedné straně podezíravost, na druhé fascinace. Když mluví o svých literárních aspiracích, nikde nepřizná, že chtěl nejenom dobře psát, nýbrž být díky tomu i slavný. A z dopisů svého otce, které tak hojně cituje, vynechává ty, kde Kingsley mluví o své touze po slávě a penězích. Je škoda, že právě toto citlivé téma autorově sebeironii uniká - je přítomno pouze tu a tam, a to jen v nevýznamných narážkách.


Meditace? Esej? Autobiografie?
Tvrdí-li autor, že jeho kniha je spíš meditace, nemá pravdu. Meditace to rozhodně není, a není to ani esej. Je to sbírka zajímavých fragmentů, krátkých, leč nespojitých epizod, v nichž autor někdy vzpomíná na své přátele, v jiných si vyřizuje účty s nepřáteli, ovšem člověk by přece jen čekal víc. Škoda, že se Nabokovem nenechal inspirovat i zde - Promluv, paměti zde stojí jako nedostižný vzor. Nejeden čtenář by jistě uvítal, kdyby kniha měla pevnější strukturu a autor namísto svých zubů psal třeba o básnících, kteří jej ovlivnili - v knize je jich překvapivě mnoho a Amisovy soudy o nich jsou mnohdy velice zajímavé. Stejně jak by jistě bylo přínosné, kdyby autor nějak rozvedl myšlenku "zkušenosti" a jejího vztahu k "nevinnosti", o které se letmo zmiňuje na začátku knihy, aby ji posléze nechal zcela zapadnout.
Zkušenost není ani meditace, ani esej, ani autobiografie - je to zvláštní hybrid, který má své nepřehlédnutelné chyby, nicméně i výrazné klady. A jako taková nová kniha Martina Amise za četbu rozhodně stojí.
Ladislav Nagy


Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 167 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4419x

Inzerce
Inzerce