Současná britská próza má nejen svou Doris Lessingovou, Iris Murdochovou, Muriel Sparkovou a Margaretu Drabbovou, ale celou řadu autorek méně známých, nikoli však proto méně pozoruhodných - uveďme například Evu Fiágesovou, Caroline Blackwoodovou, Angelu Carterovou a Beryl Bainbridgeovou. Jsou to vesměs autorky krátkých, vycizelovaných próz, všechny originálním způsobem narušují tradiční způsoby vyprávění a všechny vytvářejí ve svých knížkách velice stylizovaný, zvláštním způsobem zkreslený, často komický, přesto však většinou neradostný a napůl šílený svět, jehož určujícím znakem je motiv násilí nejrůznějšího druhu.

Komický a zároveň katastrofický svět nalezneme i v krátkých prózách snad nejvýraznější britské prozaičky sedmdesátých let Beryl Bainbridgeové (narodila se roku 1934 v Liverpoolu). Bainbridgeová má výrazně dramatický umělecký naturel a téměř vždy zakládá své prózy na nějaké více či méně absurdní nehodě. Pro ironickou, tragikomickou stylizaci jejích knížek je příznačné, že k těmto nehodám dochází spíše trapným nedorozuměním než úmyslně a že jejich bezděčným původcem je vždycky člověk mírný, bázlivý a zcela nevýjimečný. V románové prvotině Harrieta řekla… (Harriet Said…, 1972) například udeří dvě dívky v pubertálním věku spíše z úleku než úmyslně paní Biggsovou, která je nečekaně přistihla ve svém domě, v románu Švadlena (The Dressmaker, 1973) bodne stará Nellie amerického vojáka Iru a nechtěně ho zabije. V románu Podnikový výlet (The Bottle Factory Outing, 1974) se snad také, jak se všichni domnívají, italský dělník Rossi přiblíží k Fedě s úmysly spíše milostnými než vražednými a nešťastnou náhodou jí způsobí smrt. Zpochybnění toho, jak k činu došlo a kdo byl vlastně viník, je ovšem brilantní pointou, která posunuje knihu až na hranici detektivky. K zabití Fredy navíc nedochází až na samém konci románu, ale uprostřed, takže Bainbridgeová může rozehrát onu neuvěřitelnou, černou grotesku s odklízením mrtvého těla. Závěrečná scéna knihy, kdy mrtvola putuje v sudu od vína ozdobená umělým tulipánem, má pak skutečně až jakousi dahlovskou příchuť - Bainbridgeová se zde blíží onomu pro ni tak příznačnému překřížení, které bychom nejspíš mohli nazvat komickým horrorem nebo černou komedií.

V knížkách Beryl Bainbridgeové se zkrátka dějí neobvyklé věci neobvyklým způsobem, přičemž celý vtip jejích nejbizarnějších scén spočívá v jejich psychologické pravděpodobnosti. Logickým sledem událostí a detailní psychologickou analýzou dochází Bainbridgeová k jakému paradoxnímu pohledu: absurdní počínání jejích postav se nakonec jeví jako zcela pravděpodobné nebo jedině možné. Bainbridgeová vytváří ve svých románech každodenní svět, v němž se jedna maličkost "porouchá" či nevyjde podle plánu a tato chybička způsobí absurdní řetězovou reakci. V románu Podnikový výlet je například touto osudovou maličkostí nešťastné uklouznutí Fredy, groteskně fraškovité manévrování s mrtvolou se pak stává jediným způsobem, jak Brenda a její přátelé mohou italského dělníka ušetřit procesu obvinění z vraždy. Závěrečný drobný detail s hodinkami umožňuje i zcela jiný, detektivní výklad celého příběhu, Bainbridgeová však úmyslně ponechává konečné vyznění knihy otevřené.

Románový svět Beryl Bainbridgeové je založen na jakémsi lomeném vidění skutečnosti, na juxtapozici všednosti a grotesknosti. Každý její román začíná komickými scénami ze všedního, obyčejného života (není bez zajímavosti, že její postavy jsou téměř vždy obyčejní lidé, žijící v záměrně neexkluzívním, ostentativně všedním prostředí), náhle se však lomí a Bainbridgeová s obdivuhodným kompozičním a stylistickým uměním posouvá každodennost do groteskní, bizarní polohy.

Právě v napětí mezi komickou všedností a tragickou, téměř neskutečnou groteskností spočívá zvláštnost jejích knížek a do jisté míry i jejich hodnota. Tam, kde je toto napětí zeslabeno, jako například v knížce Roztomilý William (Sweet William, 1975) nebo Klidný život (A Quiet Life, 1976), zůstává její próza méně výrazná, a naopak tam, kde ho využívá maximálně, jako tomu je například v knihách Podnikový výlet, V prodlouženém čase (Injury Time, 1977) a Mladý Adolf (Young Adolf, 1978), dosahuje účinu skutečně pozoruhodného. V románu Mladý Adolf Bainbridgeová například podává jakousi zbeletrizovanou zprávu o údajném kratičkém pobytu mladého Adolfa Hitlera v Liverpoolu: podle Bainbridgeové ml zde v roce 1912 při útěku před rakouskou policií navštívit svého bratra Aloise, není však zcela zřejmé, zda jde o věrohodnou informaci či nikoli, a tak se tato brilantně napsaná knížka ocitá na problematickém pomezí literatury faktu a beletrie. Se sobě vlastním smyslem pro detail líčí autorka ubohost mladého Adolfa, neurotického, otrhaného pobudy, psychicky vyšinutého darmošlapa a povaleče, který je na obtíž příbuzným. Opět, tentokrát ovšem ve zcela jiné rovině, dociluje Bainbridgeová příznačného míšení každodenní, téměř banální reality a groteskní přízračnosti. Zvláštní spodní napětí její knihy spočívá v tom, že si čtenář neustále uvědomuje, že ze zuboženého, vylekaného, celkem neškodného podivína, jakým byl Adolf Hitler v Liverpoolu roku 1912, později vyrostl fašistický diktátor, osobně zodpovědný za strašné zločiny druhé světové války.

Román V prodlouženém čase zcela nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co Bainbridgeová doposud napsala. Tato maximálně sevřená próza, v níž není jeden přebytečný detail, má všechny charakteristické rysy románového světa Beryl Bainbridgeové - hlavím motivem příběhu je opět násilí, tentokrát představované skupinou teroristů, Bainbridgeová opět pracuje se svou příznačnou dvojí optikou banálnosti a grotesknosti, opět, a snad ještě výrazněji než ve svých ostatních knihách, uplatňuje svůj jedinečný smysl pro slovní a situační humor. Snad nikde jinde u ní nenalezneme tak vtipně napsanou komedii jako v úvodích scénách této prózy, kdy si Edward Freeman domlouvá večírek se Simpsonem nebo kdy se Simpsonovi blíží k domku svých hostitelů, nezapomenutelnou fraškou je i sám vstup Simpsonových do domu Binny i celá večeře, která má ráz komického "trapasu". Zkrátka až do chvíle, kdy je večírek narušen vpádem teroristů, je román Beryl Bainbridgeové precizně odposlouchanou a odpozorovanou komedií manželské nevěry, odehrávající se v typicky středostavovském prostředí.

Snad nikde jinde se Bainbridgeové nepodařilo tak přesně a zkratkovitě charakterizovat všechny postavy včetně těch zcela epizodních, připomeňme jen Almu Waterhouseovou, Řekyni Papastavrouovou, postavy teroristů nebo Binninu dceru, kterou Binny musí podplatit, aby jí "vyklidila" byt na večírek - to jsou všechno jakési drobné, hluboce ironické portréty, na něž žádný čtenář snadno nezapomene. A snad nikde jinde se Bainbridgeové nepodařilo tak ironicky využít motivu násilí jako zde. Teroristické přepadení není v jejím románě jakousi samoúčelnou či senzacechtivou dramatizací, Bainbridgeová přivádí své postavy do této extrémní situace proto, aby je podrobila psychické zatěžkávací zkoušce, jakémusi téměř laboratornímu testu. Jednotliví účastníci nevydařeného večírku se chovají v tomto prodlouženém čase jinak než obvykle, padají jim mnohé masky a reagují na novou, absurdní situaci každý po svém a mnohdy překvapivě. Ironickým vrcholem celé knihy je scéna znásilnění Binny jedním z teroristů, kterou Bainbridgeová záměrně stylizuje jako jednu z nejklidnějších a nejvšednějších epizod románu.

Komická a zároveň propastně smutná próza Beryl Bainbridgeové vypovídá cosi nejen o strastech středního věku a manželské nevěry. Můžeme ji číst jako jedinečnou komedii mravů i jako thriller, který Bainbridgeová dokázala proměnit v groteskně ironickou, šokující výpověď o člověku, žijícím v ohroženém světě.