Banks, Iain
Dead Air

recenze beletrie zahraniční

Na pultech britských knihkupectví se v těchto dnech objevil nejnovější Banksův opus, více než 400stránkový román Dead Air (Mrtvý vzduch), který autor zvládl napsat za pouhých šest týdnů horečnaté práce. Útok na americká města nasměroval vznikající text tak, že teroristické útoky jsou v textu silně přítomné.

Ticho mezi nebem a zemí, aneb nový román Iaina Bankse inspirovaný teroristickými útoky na Ameriku
Iain Banks: Dead Air, Little, Brown, 2002, 384 stran, 16.99 liber

Loňské teroristické útoky se dotkly snad každého. Přirozeně se odrazily i v literatuře, byť v beletrii dosud ne zrovna silně - snad proto, že od události uplynul ještě krátký čas, snad proto, že doba, v nímž vládne ironie patosu nepřeje.
Iain Banks bezesporu patří k nejúspěšnějším britským autorům - je zbožňován čtenáři, mezi milovníky sci-fi si romány psanými pod jménem Iain M. Banks získal kultovní postavení, temné postapokalyptické romány uchvacují kritiky úžasnými obrazy i skvostným jazykem, navíc se mu píše neuvěřitelně snadno. Inu, prostě přirozený talent. Mohli se o tom přesvědčit i čeští čtenáři: už kdysi vyšla v českém překladu autorova průlomová prvotina Vosí továrna, nedávno pak neméně skvělá Píseň kamene.

Na pultech britských knihkupectví se v těchto dnech objevil nejnovější Banksův opus, více než 400stránkový román Dead Air (Mrtvý vzduch), který autor zvládl napsat za pouhých šest týdnů horečnaté práce. Dle vlastních slov měl román rozpracovaný už před rokem, ovšem útok na americká města (mimochodem, scéna velkoměsta v plamenech do Banksových imaginárních krajin zapadá skvěle) nasměroval vznikající text jiným směrem - tak, že teroristické útoky jsou v textu silně přítomné.
Nejprve k názvu: "Dead Air" je v britském rozhlasovém žargonu výraz pro ticho, zároveň ovšem onen mrtvý vzduch zcela zjevně odkazuje k prostoru smrti mezi nebem a zemí, totiž ve vyšších patrech newyorských mrakodrapů. Hlavním hrdinou je rozhlasový moderátor Ken Nott, proslavený napadáním a skandalizováním všech kolem sebe, tedy hlavně politiků. Ken je zajímavou karikaturou levicového rozohněnce, ovšem ani on nemá před svým prahem úplně zameteno, hlavně na soukromé rodině: trpí výčitkami, že zahýbá své manželce, že svedl ženu svého přítele, ale zejména jej nebezpečně ovládá záhadná a neuvěřitelně krásná žena význačného londýnského gangstera. Rozpor mezi hlásanou a žitou morálkou je v knize přítomen jako určitá charakteristika schizofrenie doby.
Zajímavý je ale rozměr ticha: Nott do svého pořadu zve nejrůznější lidi, třeba i člověka popírajícího holocaust, a právě v rozhovorech s "extremisty" naráží na zajímavou mez: jeho levicové, morálně zapálené výpady se odrážejí od přesvědčení těch druhých jako od zdi a Nott zjišťuje, že ať je sebevíc rozzuřený, vždy je to v rámci určité tradice, v níž platí aspoň jakési argumenty (byť třeba hodně svévolné). Lidi, s nimiž se stýká, jsou "mimo", odmítají přijmout pozvání na jejich hřiště a výsledkem je ticho - nikoli klidné, jež přináší pokoj, ale výsostně znepokojující, ticho, které může být oním pověstným tichem před katastrofou. Právě hranice jazyka, otázka, jaká je moc jazyka (a dosah západní kultury) po teroristickém útoku na dvojčata, jsou asi nejzajímavějším tématem knihy: jistě nadčasovým, ale i velice případným, když je klade autor s takovým jazykovým citem.
Jiná věc je politická dimenze. Sám Banks prohlašuje, že kniha je "rozzuřený román", plod vzteku nad stavem světa. Už jsem předeslal, že naše doba patosu příliš nepřeje a i deklamace protagonisty (v nichž do určité míry promlouvá údajně i autor) nutno číst ironicky. Z úcty k Banksovu umění, neboť nejrůznější vývody (ať už naznačené v románu či v těch několika rozhovorech, které poskytl tisku) působí - pokud jsou brány doslova - značně mělce. Povrchní vypočítávání zločinů globalizace člověk přejde u takové Naomi Kleinové (No Logo) či na letácích demonstrantů - od takhle dobrého autora čeká víc.
Nuže? Zajímavý román, ale ne tak dobrý jako některé z předchozích. On ten patos bude asi skutečně pasé.
Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 122 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 11.07.2003 20:10
Banks, Iain: Dead Air
Pro zajímavost, vypravěč se občanským jménem jmenuje McNutt, Nott je pseudonym, který z pochopitelných důvodů využívá ve své profesionální kariéře. Ale to samozřejmě není podstatné, jen jedna z banksovských hříček s detaily.

Osobně se mi zdálo, že na titul se v textu explicitně odkazuje (kromě... toho rádiového ticha) spíš ve scéně návštěvy u zubařky (s. 228 nížeuvedeného vydání): "Mary drilled through an old filling into decay, and the air in my mouth filled with a smell like death." Ale k tomu se jistě nedá vymyslet tak pěkná interpretace. Hm, nebo co ta pasáž, kde hrdina krátce po 11. 9. vysvětluje, že Londýn se zdá podivně tichý proto, že od od něj byla odkloněna letadla mířící na Heathrow? Tohle by se dalo vztáhnout k úvaze z 11. kapitoly, jak jsme si ve velkoměstě zvykli na zvuk sirén, ale takové záležitosti ponechám lidem, kteří na to mají kvalifikaci.

Nezdálo se mi, že by Ken napadal či dokonce skandalizoval "hlavně politiky": párkrát padne jméno G. W. Bushe, jednou - spíš v žertu - Thatcherové a asi dvakrát Ariela Šarona, ale v naprosté většině v soukromých rozhovorech (naopak o Alu Gorovi se zmíní v rádiu pochvalně). Cílem je přece bavit, ne otravovat, což by nadávání na konkrétní lidi jistě vbrzku přineslo; Ken kritizuje spíše politiku než politiky, všechna "abrahámovská náboženství", ale také skotské fotbalisty atd. atd. Ale dobrá, tohle nechme jako věc osobního názoru, o níž nemá smysl se hádat.

Každopádně ovšem patentní nepravdou je tvrzení, že "Nott do svého pořadu zve nejrůznější lidi, třeba i člověka popírajícího holocaust". Jak pořad vypadá, je vysvětleno zejména v kapitolách 2 a 5: každé všední dopoledne dvě hodiny (z nichž většinu naplňuje hudba, kterou Ken nesnáší); ve zbytku vede se svým producentem a nahrávačem komické dialogy á la Howard Stern. Pravidelnou součástí jsou i telefonáty posluchačů, které ovšem Ken rutinně využívá jen k zesměšnění a je vždy připraven je umlčet. Nicméně nikoho si do studia NEZVE, k debatě s popíračem holocaustu je naopak sám pozván do televize. Protože si je vědom argumentu, že seriózní diskuse s takovmi lidmi není možná a jen by je legitimizovala, souhlasí jen pro to, že dostal skvělý nápad, jak ho vyřídit - a Banks mistrně (a napínavě) zobrazuje nejen jeho provedení, jako i následné zjištění, že ten nápad byl poněkud nedomyšlený. (Řekl bych, že na "hranice jazyka" a zjištění, že jeho rétorská zručnost mu nepomůže, naráží naopak v soukromých rozhovorech se svými blízkými - viz zejména hádku o Izrael s Jude.)

Počkat, a co má znamenat "trpí výčitkami, že zahýbá své manželce"? Žádnou přece nemá, Jo je jeho PŘÍTELKYNĚ posledních 18 měsíců (viz první kapitola), zahýbá jí zcela bez výčitek. Manželku měl, ale dávno se rozvedli (kapitola 4) mj. pro jeho soustavné zahýbání - nevím, zda o tom lze tvrdit, že trpěl výčitkami: upřímně sliboval napravit se, ale opakovaně toho nebyl schopen.

A, ehm, jak může román současně být "více než čtyřistastránkový" a mít 384 stran? Brožované vydání darované Britskou radou v jednom kuse Ústřední knihovně hl. m. Prahy (trade paperback Little, Brown, Londýn 2002, 384 stran, 10.99 liber) sice končí na straně 408, ale jsou to dost řídce sázené stránky a dost z nich jsou vakáty na začátcích kapitol.

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 3988x

Inzerce
Inzerce