Barnes, Julian: Something to Declare

Barnes, Julian: Something to Declare

Autor článku: Ladislav Nagy - 9.4.2003


Milostný románek Barnes – Francie v souborném vydání
Julian Barnes: Something to Declare, vydalo nakladatelství Picador 2002, 318 stran

Asi jen stěží bychom v anglické literatuře hledali autora, kterého poutá k tradičnímu rivalovi za kanálem vřelejší a těsnější vztah, než Juliana Barnese. A jedním dechem třeba dodat, že je to vztah opětovaný. Julian Barnes Francii miluje a jeho Francouzi mu rozumějí – nejlepším důkazem vysoký řád Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres, stejně jako to, že se mu jako vůbec prvnímu Angličanovi podařilo získat prestižní literární ocenění Prix Médicis a Prix Fémina. Ale nenechme se mýlit, Barnesův vztah k Francii, to zdaleka není jen bezmezný obdiv a tupé frankofilství, jaké lze pozorovat u některých, hlavně amerických akademických kritiků – stejně jako dokáže z bohaté francouzské kultury čerpat, tak umí ostře kritizovat. Často dokáže pojmenovat to, co je samotným Francouzům skryto, anebo to, co sami vyslovit ani nechtějí. Barnesův pohled na Francii, to je prostě vždy a především pohled „přes kanál“, jak se ostatně jmenuje jeho brilantní povídková sbírka (Cross Channel).

My v Čechách Juliana Barnese známe především jako autora dvou románů: Historie světa v 10 a ½ kapitolách a Flaubertův papoušek. Ještě česky vyšel překlad románu Talking It Over (Jak to vlastně bylo), na který nedávno Barnes navázal volným pokračováním Love, Etc (Láska atd.). Nicméně nejlepším Barnesovým románem (vlastně meta-románem) asi zůstane právě Flaubertův papoušek – částečně strhující příběh pátrání po reálném základu fikce (žádný není, anebo je jich mnoho), sžíravá satira na akademické vyučování literatuře a částečně skvělá a legrační parodie na jisté kritické postupy. Především ale kniha o hluboké lásce k otci moderní literatury Gustavu Flaubertovi.

Barnes je Flaubertem posedlý přinejmenším stejně jako Francií. Anebo lépe řečeno, jeho posedlost Francií rovná se posedlosti Flaubertem. A právě eseje věnované Flaubertovi tvoří jádro jeho nejnovější knihy nazvané Something to Declare (Něco k proclení). Svazek, jehož název lze vykládat dvojznačně, vedle uvedeného překladu i jako cosi, co autor má na srdci a chce „deklarovat“, sestává ze sedmnácti esejů, zamyšlení, příběhů, portrétů, prostě publicistických textů, které jsou zajímavým a čtivým dokumentem o autorově vztahu k Francii – od raných vzpomínek, kdy se poprvé podíval do Francii s rodiči a znechutila jej francouzská kuchyně (tyto pasáže tvoří autorskou předmluvu a dávají celé knize rámec) až zasvěceným esejům o Flaubertovi, jeho současnících (George Sandová, Turgeněv, ale třeba i Henry Miller nebo Edith Wharton) až po současný film (Claude Chabrol, mimo jiné režisér poslední verze Emy Bovaryové) či Tour de France, byť i zde Barnes nachází flaubertovské spojitosti.

Jako esejista je Barnes naprosto úžasný – brilantní, vtipný, erudovaný a neuvěřitelně zábavný. Jeho texty jsou úžasně čtivé, ani na chvíli nenudí a čtenář se toho dozví stejně o Francii jako o autorovi. Za připomenutí jistě stojí i to, že se jedná už o druhý svazek Barnesovy publicistiky – před několika lety vyšly Lettres from London (Dopisy z Londýna), svazek esejů, které psal na objednávku amerických časopisů. I ve druhé knize esejů dokazuje, že se zcela směle může měřit s dalším výborným esejistou a častým přispěvatelem do populárních časopisů, svým někdejším blízkým přítelem Martinem Amisem (ten zaujal především sbírkou Visiting Mrs. Nabokov, Návštěva u paní Nabokovové).

Pokud na knihu Something to Declare budeme pohlížet jako na celek, zaujmou dva aspekty – tím prvním je autorův ryze osobitý vztah k francouzské kultuře, konkrétně pak k jejím individuálním představitelům. Ale je zde ještě aspekt jiný, a ten by označil jako „zrcadlení“: v Barnesových textech se totiž úžasně zrcadlí dlouhá historie anglicko-francouzských vztahů, anglické předsudky (vědomě i nevědomě), stejně jako rovněž tradiční fascinace mondénní Paříží. Rozměrem třetím je samozřejmě literární vnímavost. Julian Barnes je totiž též výtečný kritik s citlivým okem pro literární detail, a toto plně osvědčuje v pasážích věnovaných postavám jako Mallarmé nebo už několikrát zmiňovaný Flaubert. Pravda, toho Flauberta je zde trochu moc, až to občas působí křečovitě, anebo jako sebe-parodie, nicméně na druhé straně zde sebrané eseje nejsou eseji kritickými, ani se nesnaží nastínit dějiny francouzské literatury devatenáctého století. Jsou to eseje určené pro společenské časopisy a jako takové udiví svou intelektuální i stylistickou vytříbeností. Asi lze jen stěží čekat, že se tato kniha někdy dočká českého překladu, nicméně za čtení stojí – pokud se vám dostane do ruky, neváhejte…

 



Hlasovalo 141 čtenářů.
Hodnocení knihy:
12345

Diskuse

viva
5.1.2007
Talking it over je uzasne pravdiva kniha o vztahu medzi muzom a zenou...

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.



 
V roce 2014 projekt podpořili:
Ministerstvo kultury
Pro Helvetia
Velvyslanectví Švédska
Embassy of Finland
Norwegian Embassy
Rakouské kulturní forum

Top knihy
Kosmas
Inzerce