Gray, Alasdair
Lanark

recenze beletrie zahraniční

Z poměrně rozsáhlého a velice zajímavého díla skotského prozaika a grafika Alasdaira Graye u nás zatím vyšel pouze román Něco z kůže...

Monumentální román Alasdaira Graye
Alasdair Gray, Lanark, přeložila Barbara Punge Puchalská, vydalo Argo 2002, 605 stran

Z poměrně rozsáhlého a velice zajímavého díla skotského prozaika a grafika Alasdaira Graye u nás zatím vyšel pouze román Něco z kůže, a to ve velice dobrém překladu tragicky zesnulého Tomáše Hrácha. Něco z kůže je kniha povedená, v mnoha ohledech brilantní, přesto ze vzdálenější perspektivy nevystupuje jako nejvýznamnější autorova kniha. Podle mnohých je takovou knihou Lanark: Život ve čtyřech knihách (Lanark, A Life in 4 Books, 1969). Zda je to Grayova nejlepší kniha, o tom by se jistě dalo diskutovat; tak či onak je to kniha nejrozsáhlejší, nejčastěji citovaná a podle všeho i vlivná.
Na Hráchovo průkopnické dílo teď navázala Barbora Punge Puchalská, jež právě Lanarka přeložila pro Argo. Před jejím výkonem je jistě třeba smeknout - pustit se do románového labyrintu zvícího šesti set stran, labyrintu temného, plného narážek, hříček, reálií a dalších překladatelských obtížností, to jistě vyžaduje obrovskou odvahu a vytrvalost. A Puchalská se úkolu zhostila se ctí, byť jedním dechem, i když snad jen pro objektivitu nutno dodat, že se nevyvarovala několika drobných, spíše lexikálních chybiček - na druhé straně, bylo by asi nepřirozené, skoro nelidské, kdyby v takto rozsáhlém a náročném textu žádná chyba nebyla.
Kdo je vlastně Alasdair Gray? Na záložce knih vidíme postaršího, podsaditého Glasgowana a z textu víme, že se živí psaním příběhů a kreslením. To je skoro vše - málo a zároveň hodně. Důležitý je zejména odkaz ke Glasgowu - kromě toho, že se v tomto městě 28. prosince 1934 narodil, vystudoval uměleckou školu a prožil celý život, je toto město (a jeho blízké okolí) neoddělitelně spjato s celým jeho dílem. "Nemyslím si, že by Glasgow byl lepší město než kterékoli jiné, ale vše, co vím o nebi a pekle, jsem se naučil zde, a tak jej používám jako základ, na kterém stavím, přestože to někdy zakrývám - stejně jako Swift, který psal o ostrově obydleném trpaslíky, a ve skutečnosti popisoval Anglii," prohlásil v jednom rozhovoru. Po studiu na umělecké škole vystřídal několik zaměstnání: pracoval jako učitel, autor divadelních kulis, tvořil nástěnné malby. V sedmdesátých letech se pak začal intenzivněji věnovat literatuře - sblížil se s několika dalšími autory a pod vedením básníka a kritika Philipa Hobsbauma utvořili neformální literární skupinu, do níž kromě Graye patřili např. prozaik James Kelman či básník Tom Leonard. Právě v prostředí této neformální literární skupiny dokončil v roce 1976 Alasdair Gray svůj první (a patrně nejznámější) román Lanark.
Na knize Gray podle vlastních slov pracoval již od padesátých let, avšak konečné podoby doznala právě až pod vlivem diskusí se členy výše zmíněné skupiny - a téměř okamžitě se jí dostalo vřelého přijetí. Spisovatel Anthony Burgess dokonce (trochu nadsazeně) označil Graye za největšího skotského autora po Walteru Scottovi.
Lanark je román zároveň velice tradiční i netradiční. Tradiční v tom smyslu, že navazuje na jednu dlouhou a bohatou literární tradici - kromě vysloveně utopických (anti-utopických) děl na mysli vytanou jména jako Blake, Dante, Bunyan či Butler. Netradiční pak již svou stavbou - Lanark, život ve čtyřech knihách, jak zní celý název, sice opravdu sestává ze čtyř knih, avšak v poněkud přeházeném pořadí, což rozhodně není samoúčelné, naopak těsně to souvisí s románový prostorem knihy. Ten je vůbec nejzajímavějším aspektem díla. Děj se odehrává v několika disparátních prostorech a časových rovinách, jejichž vzájemný vztah je temný, lépe řečeno je nám zastřen a coby čtenáři se při četbě ocitáme tváří v tvář radikální diskontinuitě a ne-koherentnosti.

Román otevírá třetí kniha, a ta nás zavádí do přízračného města jménem Unthank (cosi jako "Nevděk"), vylidněného místa, kde stále prší a nikdy zcela nevysvitne slunce. Na první pohled se může zdát, že Unthank je vlastně Glasgow, teprve později však vychází najevo problematičnost takového ztotožnění. Jak výstižně poznamenal Ondřej Pilný, Unthank je spíše vize, která "ve stejném okamžiku reprezentuje, neguje a převrací obraz Glasgowa."
Hlavní postava knihy, Lanark, je postižen celkovou ztrátou paměti (jméno si zvolil podle nápisu pod jedním obrázkem) a jedinou náplní jeho života je scházet se v kavárně s podobně bezcílně se potloukajícími mladými lidmi. Vůbec celý Unthank působí hodně "divně" - to, že v apokalyptickém prostředí nefungují normální společenské vztahy, není nakonec až tak bizarní, ale dějí se tu i jiné věci: někteří lidé zničehonic mizí, jiné zase napadají zrůdné nemoci, jejichž konečným důsledkem je právě "zmizení". Jedné z těchto chorob se nevyhne ani Lanark a poté, co jej pohltí záhadný obří chřtán jsme svědky prvního z mnoha časoprostorových skoků. Dostáváme se do místa nazývaného Institut, existujícího mimo časoprostor, kde se lidé léčí ze svých záhadných chorob; lépe řečeno, léčí se pouze ti "vyléčitelní", kteří se posléze z pacientů stávají doktory, zatímco ti nevyléčitelní "umírají" a jsou "zužitkováni" jako zdroj energie a potravy. Záhy se tak ukazuje, že Institut nemá vůbec aspirace lékařské, nýbrž mocenské: touží pohltit vše kolem sebe. To je pochopitelně zřejmá alegorie, navíc se zřejmým odkazem na jistou tradici politického myšlení - nikoli náhodou o něco později narazíme na obraz Leviathana, obkreslený z předsádky prvního vydání Hobbesova díla. Kromě toho, že Institut je alegorií naší skutečnosti, je zároveň záhadnou transformací Unthanku, a to včetně jeho postav.
S příchodem orákula, kterého se Lanark táže na svou minulost, se děj skokem přenáší do Glasgowa a text přechází do téměř naturalistického modu. Zatímco první část měla žánrově blízko k utopii, o střední pasáži lze prohlásit, že to je jakýsi "Bildungsromanem" - líčí lidské i umělecké zrání Duncana Thawa, který, jak patrno z toho, co Gray prozradil ze svého soukromí, je téměř autobiografickým zpodobněním autora. Konflikt umělce Duncana se společností končí tragicky - záhadnou (jak jinak) smrtí, napůl sebevraždou, napůl nehodou. Tak se Duncan/Lanark dostává do Unthanku (ten se v knize objevuje ve dvou časových momentech, přičemž první sdílí jisté aspekty poválečného Glasgowa, druhý pak Glasgowa současného).

Poslední kniha popisuje cestu z Institutu za světlem, na níž se Lanark vydává se svou partnerkou, již zachránil ze spárů mocenské mašinerie. Tato cesta je v jistém smyslu rovněž hledáním lásky a vlastní identity. A teprve nyní získáváme textový důkaz, že Duncan je totožný s Lanarkem, neboť druhý jmenovaný si začíná vybavovat jednotlivosti ze svého předchozího života. Ovšem, a to je třeba zdůraznit, tento proces hledání je neuzavřen, či formulováno ještě vyhroceněji - je odsouzen k neukončenosti.

Stejně tak nelze dospět k nějakému konečnému výkladu. Kniha má velice zvláštní strukturu, jež zcela znemožňuje projekci časové posloupnosti, na níž by takový výklad mohl stavět, a to navzdory tomu, že jistá "omezená" posloupnost je naznačena během "realistického" líčení života hlavního hrdiny. Vlastně se tak nikdy nedozvíme, zda Lanark je duchem Duncana či naopak, stejně jako není možné říci, zda Unthank je "alegorií" Glasgowa. Klidně by tomu mohlo být naopak. Lanark je do nekonečna se opakujícím a stěží postřehnutelným přechodem mezi realitou a sférou přízračného, Möbiovou páskou spojující dva různé světy.
Netradiční je i silně ironický epilog, umístěný několik kapitol před samotný závěr knihy. Lanark se zde potkává s (pochopitelně) fiktivním autorem, který se obrací i ke čtenáři, aby mu poskytl vodítka pro výklad textu, včetně odkazů a vysvětlujících poznámek. Je to jistý pokus o rezignaci na autorskou roli, rezignaci ze strany autora v zásadě nemožnou, ovšem patrně ani ne nutnou. Epilog, zdá se, totiž nakonec vede k zásadní otázce: "Co vlastně stvořil tento autor?" Odpověď je nasnadě - rozhodně ne celek (jako by tomu bylo v "tradičním" románu), nýbrž množství disparátních momentů a scén, které se zcela vymykají jeho vůli - v okamžiku zrození se stávají zcela závislými na čtenáři a na plynutí času, jak také upozorňuje poslední věta knihy. Lanarkova cesta za světlem se tak stává studií o otevřenosti románu.
Lanark je skutečně úchvatná kniha - rozsahem, nápady, hloubkou, formou, zpracováním. Nicméně přesto se při četbě trochu do podvědomí vtírá pocit, že toho je všeho až příliš, že méně by bylo více. Při vší úctě ke Grayově invenci se přece jen zdá, že sevřenější útvary - například román Chudáčci (Poor Things) nebo 1982 Janine - působí silněji. Ale to jen tak na okraj, ještě jednou Lanark je fantastická kniha, kterou stojí za to číst. A je hrozně dobře, že konečně vyšla česky.
Ladislav Nagy 15/7/2002




Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 161 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3773x

katalogy

Inzerce