Greene, Graham
Honorární konzul a Doktor Fischer

studie beletrie zahraniční

Žulové bombardování osudu a schopnost či neschopnost, síla či slabost lidské duše tomuto celoživotnímu útoku odolávat je klíčovým tématem tvorby Grahama Greena, v neposlední řade ve dvou románech, které se sešly v tomto svazku.

Příběhy o neporazitelnosti duše

o mnoho nejde deštěm kamenným
nechat si rozbít tvář a duši neporanit
od narození po smrt pršívá
žulové deště máčejí nás na nit
Jan Skácel: Oříšky pro černého papouška 25

Žulové bombardování osudu a schopnost či neschopnost, síla či slabost lidské duše tomuto celoživotnímu útoku odolávat je klíčovým tématem tvorby Grahama Greena, v neposlední řade ve dvou románech, které se sešly v tomto svazku: v Honorárním konzulovi (The Honorary Consul, 1973) a Doktoru Fischerovi ze Ženevy aneb Večírku s třaskavinou (Doctor Fischer of Geneva or the Bomb Party, 1980).
V Honorárním konzulovi rozehrávají toto téma postavy s erbovními znaky Greenových hrdinů. Čtenář, kterému se tento autor nedostává do ruky poprvé - a takových bude patrně většina - zjistí, že se ocitl ve společnosti postav povědomých, ba důvěrně známých. Doktor Plarr mu připomene nejen Scobieho z Jádra věci, Querryho z Vyhaslého případu nebo, mále-li jít dál do minulosti a navíc překročit pomyslnou pružnou hranici mezi Greenovými "vážnými" romány a jeho "zábavnými" příběhy, bývalého univerzitního profesora D. z Tajného kurýra, ale také Jonese z příběhu o doktoru Fischerovi ze Ženevy - a konečně vypravěče autobiografické knížky Kus života (A Sort of Life, 1971) či autora vzpomínkového eseje Revolver v prádelníku, totiž Grahama Greena. I ostatní postavy tkví svými kořeny hluboko v kontextové půdě Greenova díla. Autor, již vyzrálý umělec s očima plnými ironického a truchlivého pochopení, se zde jen ještě více přibližuje k naplnění svého starého postulátu, že by spisovatel měl "vyvolat v čtenáři účastné porozumění nejen pro postavy nejubožejší…, ale i pro samolibé, ješitné a úspěšné."

Jednou z autorových nadmíru křehkých nádob, které nesou životní náklad, na jaký nejsou stavěné, na jaký nemají sílu, je sám honorární konzul Charley Fortnum. Pro doktora Plarra je žárlivost, již vůči Charleymu mimoděk pociťuje, potupná a ponižující; tato žárlivost však zároveň signaluzuje cosi o záchvěvech směřujících k záchraně Plarrovy duše. Každý má takovou velikost, jaká je mu dána: Plarrův otec byl obdivuhodný, byl hrdina, jediná lidská bytost, jíž jeho syn věnoval svůj obdiv a snad i lásku. Charley Fortnum je dojemný malý člověk, a jeho velikost je nehrdinská, vzdorovitá velikost malého člověka. Plarr to ví, jinak by na něho nemohl žárlit,a tímto citem nedobrovolně skládá Charleymu velkou poklonu. Neboť Charley vlastní něco, čeho Plarr není - téměř - mocen a čemu se zatrpklou duší a břitkým, studeným intelektem ("Moc všechno pitváš.") tolik brání: lásku. Nejde tu jen o jeho dojemný cit ke Kláře, ale i o jeho vztah k Leónu Rivasovi a k Aquinovi. A to nejen zpětně - po katarzi dokáže být velkomyslným citovým generálem kdekdo -, ale i ve chvílích, kdy ještě netuší, zda své nedobrovolné dobrodružství vůbec přežije. Je špatný katolík, nemá víru, drží se radši whisky ("to je moje svátost"), ke katolické církvi má vztah poněkud přezíravý ("Na nějakou posranou instituci já se nikdy zlobit nedokázal."), ale svým nedokonalým, chybujícím a bezpochyby hříšným způsobem má v jádru duši neporaněnou.


"O mnoho nejde" - i tento trpce ironický understatement je na Greena, zvláště pak na Honorárního konzula jako šitý. Humor, často velice černý a trpký, má u Greena odjakživa důležité místo; vzpomeňme jen, ke kolika zcela zákonitým krizím dojde v jeho příbězích nějakou více či méně komickou náhodou nebo trapným omylem, nikde to však není tak programové jako v tomto díle autora téměř sedmdesátiletého. Doktor Plarr v duchu říká Jorgemu Juliovi Saavedrovi "Takhle život nevypadá. Život není vznešený ani důstojný…Nic není neodvratné. Život přináší překvapení. Život je nesmyslný. A jelikož je nesmyslný, existuje vždycky naděje." To je také životní a umělecký názor Grahama Greena. Celý příběh nešťastného (nešťastného?) konzula je na této hluboce pravdivé tezi postaven, vždyť to všechno je groteskní omyl amatérských únosců. "Člověk má místa v srdci, která dosud neexistují, a do nich vstupuje utrpení, aby mohla existovat," říká motto ke Greenovu románu Konec dobrodružství. Tak se zde stane všem, Plarrovi i Frotnumovi, Rivasovi i Kláře; jen životní kachny, po nichž voda opravdovosti stéká beze stopy, zůstanou nedotčené. A co záleží na tom, že k této velké životní zkoušce dojde bizarním a nesmyslným omylem? Právě nesmyslnost života (v tom quia absurdum) je naděje, a život v románu symbolicky ( což je u Greena dost neobvyklé) pokračuje v Klářině a Plarrově dítěti, jemuž se od Charleyho dostane lásky, kterou jeho skutečný otec neznal nebo k níž se teprve pomalu a bolestně propracovával. "O mnoho nejde" znamená ve skutečnosti, že jde o všechno.

Ještě o jedné věci je nutno se zmínit v souvislosti s Honorárním konzulem. Je to patrně ze všech Greenových románů ten nejangažovanější v přímém politickém smyslu (což bezpochyby souvisí s tím, že - podobně jako Náš člověk v Havaně, Komedianti a Seznámení s generálem - se odehrává v Latinské Americe). Otřesná bída chudinských kolonií, mravní zkaženost vládnoucích, ponížená služebnost katolické církve, která se u Greena ve svých oficiálních představitelích zpronevěřila svému pravému poslání a konečně severoamerická podpora toho, na čem tento systém spočívá, to vše staví Greena nejen na stranu ubohých a ponižovaných (na jejich straně byl ostatně vždycky), ale dokonce i na stranu únosců, kteří zde, na rozdíl od teroristů ve skutečném životě, bojují - packalsky, nešikovně, ale o to opravdověji a upřímněji - za spravedlivou věc.

Doktor Fischer ze Ženevy, dílo šestasedmdesátiletého mistra, je ve vší skromné nenápadnosti zajímavý experiment. Greene jako by zde odhazoval veškeré formální rafinovanosti a finesy (jsou zde - třeba v práci s časovými rovinami - , ale velice nepozorovatelné) a blíží se andersenovské pohádce s ostře nelomeně vedenými obrysy dobra a zla. "Nenáviděl jsem ho pro jeho pýchu, pro jeho pohrdání celým světem a pro jeho krutost." Takovéto frázovité formulace si dovoluje renomovaný umělec? A což teprve panoptikální postavy schematických "skokanů", jimž vlastně chybí jakákoli hlubší charakteristika nebo motivace? Všimněme si však, že tahle záměrná, pohádková černobílost se týká pouze jedné strany mince, zatímco druhá strana, na níž je Jones, jeho žena a přítel její matky, to už je Greene, jako ho známe z ostatních příběhů, to jsou opět ti "hledači a tristní, nikoli však směšní snílci…plní morálních kolizí a citových úrazů, jejichž činy připomínají náměsíčnické balancování po střeše, jenže za bílého dne" (Jan Zábrana v doslovu k Tajnému Kurýrovi a Vlaku do Istanbulu). Někde na pomezí mezi těmito dvěma stranami je pak sám doktor Fischer, onen ztělesněný ďábel se smrtelně poraněnou duší. Fischer je na tom však ještě tak dobře, že o své kierkegaardovské "smrtelné chorobě" zoufalství ví, uvědomuje si, že bez naděje a s opovržením se žít nedá, a dokáže z toho vyvodit ten jediný možný závěr. Jones, jenž objevil ono místo ve svém srdci, do něhož vstoupilo utrpení, bude však žít dál, a to jako ten křesťanský filozof, který se tak zásadně liší od povzneseného Číňana a který ze sebe v nebezpečí a pochybnostech vydává to nejlepší. Z tohoto zorného úhlu mění se tedy příběh z pohádkové hříčky v další, působivou formulaci starého greenovského tématu o žulových deštích, které nás po celý život máčejí na nit.

Honorární konzul a Doktor Fischer se tedy setkali v jednom svazku zcela právem. Patří k sobě, a to nejen proto, že se třeba v obou příbězích citují táž slova mše ("To konejte na mou památku."), to by nakonec byla souvislost vnějšková a nepodstatná. patří k sobě mravní jednolitostí, jíž nás vyzbrojují, abychom dovedli rozpoznávat společenské i lidské dobro a zlo a abychom si onu vnitřní optiku, jíž jsme na toto rozpoznávání vybaveni, uchovali neporušenou.
František Fröhlich

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 5118x

Inzerce