Čtenáři nového románu Philipa Henshera The Mulberry Empire (Morušové impérium) se nepochybně zarazí obdivem nad aktuálností této knihy - román líčí konflikt mezi britskými imperiálními jednotkami a afghánskými kmeny z poloviny 19. století, tedy doby, kdy - jak vtipně podotkl prozaik Tariq Ali v recenzi Hensherovy knihy - války bojovali muži, a ne stroje.

Nicméně Hensherův román přesto tak aktuální není, alespoň nikoli v tom smyslu, že by byl psán na společenskou "objednávku" po událostech 11. září a v průběhu chystaného a nakonec i uskutečněného útoku na Afghánistán. Nikoli, rukopis byl hotový už v průběhu loňského léta a odevzdán nakladateli ještě před 11. zářím. Přesto nezůstal Hensher ušetřen spekulací, například v recenzi z Times Literary Supplement, kde si kritik John Spurling klade otázku, zda tomuto autorskému (a nakladatelskému) tvrzení věřit, na což sám Hensher v dalším čísle písemně reagoval: "Nebylo zapotřebí žádné nadpřirozené jasnozřivosti, inspirace nebo věšteckých schopností, aby člověk viděl, že po roce 1996 se v Afghánistánu chystá něco s dalekosáhlými důsledky, a každý, kdo tomuto vývoji věnoval trochu pozornost, musel vidět, že útok na významný americký cíl je nejvyšší prioritou skupin volně ztotožňovaných s jistou odnoží islámského purismu. Jedinou otázkou bylo, kdy budou mít k dosažení takového cíle dostatek prostředků."

Philip Hensher, ač v Čechách relativně neznámý, rozhodně není na britské literární scéně nováčkem. Kritika jej řadí mezi čelní představitele tzv. "gay fiction", on sám takovou klasifikaci odmítá. Měl jsem příležitost se s ním osobně setkat na loňském semináři Britské rady v Cambridge a při rozhovoru se řeč stočila samozřejmě též na problematiku klasifikace homosexuální literatury. Hensher tehdy nadhodil zajímavou otázku: zda by za gay fiction byla považována i kniha, kterou by on - coby homosexuální autor - napsal o heterosexuálním vztahu, třeba kdyby napsal klasický milostný heterosexuální román. Tím samozřejmě mířil k otázce, co je to "gay fiction". Je to výhradně literatura psaná homosexuály o homosexuálech, nebo literatura psaná homosexuály o čemkoli, anebo dokonce literatura o homosexuálech, byť třeba z pera heterosexuála? Těžko říct, Hensher si nicméně na tuto otázku posléze i sympaticky odpověděl, a to důrazným požadavkem, aby se rozlišovalo pouze mezi literaturou dobrou a špatnou. Co dodat? Snad jen to, že jeho knihy nepochybně patří k té literatuře dobré.

Kritiku i čtenáře zaujal už svým předchozím románem Kitchen Venom (Kuchyňský jed) zachycující zvláštní milostný propletenec několika homosexuálně orientovaných vysokých státních úředníků, zaměstnanců britského parlamentu. Na knize je ale pozoruhodný i vypravěč, jímž není nikdo jiný než Margaret Thatcherová.

Dotkl-li se v této knize, jejímž hlavním tématem byly homosexuální vztahy a "skrytý", utajený život jednotlivých postav, Hensher nějak tématu moci a politiky, pak v nejnovějším románu (na pultech britských knihkupectví se objevil už na jaře) se této otázce věnoval naplno.

Inspirací, jak sám přiznává, mu byla klasická historická kniha Johna Williama Kaye The War in Afghanistan (Válka v Afghánistánu, 1851), konkrétně její druhý svazek, v němž je barvitě zachycen počátek katastrofy, jež postihla britské jednotky. V Kayeově líčení významně figuruje Sir Alexander Burnes, který je také hrdinou Hensherova románu.

Právě osamělý jezdec Burnes totiž projíždí mlčenlivými davy v afghánské metropoli Kábulu, kam právě Britové dosadili svého nastrčeného monarchu, a prchá do rozlehlých afghánských stepí, aby se nakonec do Kábulu vrátil a stal se zde obětí lynčování ze strany tamního davu. Vše ovšem začalo v roce 1839, kdy se imperiální vláda v Londýně rozhodla, že stávající afghánský režim nevyhovuje úplně jejím strategickým cílům, a rozhodla se nahradit svobodomyslného vládce, jenž mimochodem (a právě zde je román navýsost aktuální) hrál velice schopně vysokou hru vyvažování vlivu mezi Británií a carským Ruskem, panovníkem slabým, který by byl poslušný Londýna. Do Kábulu tak byly vyslány britské jednotky, které nastrčenou panovnickou loutku prosadily na trůn, a zdálo se, že imperiální mocnost opět razantně prosadila svou vůli. Ale pak došlo k prvním náznakům katastrofy - v Henscherově románu se na obloze z ničeho nic objeví tryskové letadlo, které je Burnesovi znamením zkázy, v reálu došlo k tomu, že afghánští kmenoví náčelníci, pobouření britskou intervencí do interních záležitostí, spojili své do té doby roztříštěné síly a rozhodli se Brity ze země vyhnat nebo zlikvidovat úplně. Došlo k tomu druhému: při ústupu z průsmyku Jagdallak byly zmasakrovány na čtyři tisícovky britských vojáků a dvanáct tisíc dalších osob, které je doprovázely.

Tyto historické události tvoří základ románu, zbytek, jak Henscher píše v poznámce na závěr, je čirý výmysl, snůška lží. Anebo - chtělo by se dodat - sbírka citátů a pastišů. Ano, až na scénu s tryskovým letadlem a jednu pasáž umístěnou do 70. let 20. století, kdy jistý archeolog zkoumá kosterní ostatky zabitého člověka (s náznaky, že se jedná o jednoho z pozabíjených Britů), se jedná v podstatě o tradiční historický román se spoustou literárních referencí: scény z viktoriánského Londýna jsou geniálním pastišem Dickense střihnutého Thackerayem, portréty žen, které Henscher v románě vykresluje, zase připomenou plátna preraffaelitů nebo Tennysonovy básně, scény z orientálních bazarů a měst jsou takovou bizarní, skoro surreálnou koláží dobových historických pramenů, moderního bádání a Tisíce a jedné noci, scény z Ruska (část děje je totiž situována na Krym) zase každou větnou konstrukcí, každým obrazem upomínají velké ruské spisovatele 19. století. Philip Hensher prostě dokazuje jak svou sečtělost, tak to, že s četbou získanými znalostmi dokáže zacházet.

Tím jakoby ovšem Hensherův text říkal cosi, co je sice banální, leč ne často si to plně uvědomujeme. Dějiny jsou text. A v jeho podání jsou dějiny, respektive to, co nám z dějin předkládá, kombinací dvou druhů textů, dvou intertextualit, jež se prostupují a nakonec splynou do jednoho proudu řeči: fakta, ona pevná osa, jsou vytažena z historického pojednání, které je ale nakonec též textem a řídí se - alespoň v základě - stejnými pravidly jako diskurz literární, jenž je Hensherovi zdrojem pro pozadí, na němž se děj odehrává.

Právě přílišný důraz na literární dědictví Hensherovi vytkla britská kritika: například již citovaný Tariq Ali v Independentu píše, že zejména pasáže z Ruska jsou až příliš poplatné dědictví klasické britské literatury - a tudíž podle něho nevěrohodné. Poměrně zarážející kritika, uvážíme-li, že Ali je sám tvůrčím autorem. Pokud máme při četbě těchto pasáží dojem, že čteme Tolstého či Turgeněva, svědčí to naopak o Hensherově prozaické zdatnosti - originalita The Mulberry Empire leží navíc úplně někde jinde než v popisech života. Toto je postmoderní historický román, který čteme nikoli pro jeho realističnost (byť kde hledat větší realističnost než ve velkém umění, např. Turgeněvovi, Balzakovi či Dickensovi), nýbrž pro jeho aktuálnost - a aktuální je navýsost, jak se smutně potvrdilo onoho již zmiňovaného 11. září a v následujících měsících.