Debut Richarda Masona Tonoucí (The Drowning People) vzbudil v britských médiích velký rozruch ještě předtím, než se kniha vůbec objevila na pultech knihkupectví či stolech kritiků. Důvodem byla téměř neuvěřitelná záloha, kterou nakladatel mladému autorovi, tehdy ještě studentovi, vyplatil - snad v naději, že a) má v rukou bestseller či skutečně mistrovské dílo anebo b) jde o prvotinu autora, který jednou mistrovské dílo napíše. Co se týče bodu a): pokud byly naděje nakladatele doopravdy takové, pak vyzněly tak trochu naprázdno - kniha se žádným výrazným bestsellerem nestala a do mistrovského díla má tak daleko, jak je to jen možné. V bodě b) už to vypadá lépe: Richard Mason jistě nějaký literární talent má, hodně se toho určitě naučí a možná by mohl jednou mistrovské dílo napsat. Tonoucí je však pouze juvenilie byť pro autora do jisté míry zavazující.
Kniha nás zavádí do pro nás poměrně vzdáleného světa anglických vyšších vrstev, kde kromě nudy panuje také věkovitý a vážený řád. Protagonista a vypravěč příběhu James Farrell právě do takovéto vrstvy patří - stejně jako jeho manželka Sára Hartcourtová, její sestřenice (a jeho milenka Ella) a četné další postavy knihy. Příběh Farrellova dospívání a prvních lásek se odehrává v devadesátých letech dvacátého století a protagonistou je vyprávěn ve zpětném pohledu, přičemž od prvních stránek knihy jeho vyprávění prostupuje pocit jisté tragiky - do příběhu se totiž pustil poté, co zabil svou ženu, jak nás ostatně zpravuje hned v prvních větách románu: "Žena, se kterou jsem žil přes pětačtyřicet let, se včera odpoledne zastřelila. K tomu alespoň dospěla policie: á hraji roli smutnícího vdovce s nadšením a úspěšně. Život se Sárou mě naučil sebeklamu, který jsem bral - stejně jako ona - coby vynikající výcvik pro klamání druhých. Samozřejmě vím, že nic podobného neudělala. Moje manželka byla příliš duševně vyrovnaná a příliš pevně zakotvená v přítomnosti, než aby ji napadlo na sebe vztáhnout ruku¨.... To já jsem ji zabil."
Po dějové stránce je román poměrně jednoduchý: Farrell se zamiluje do krásné, leč psychicky poněkud nestabilní Elly Hartcourtové, ta jej v náhlém rozmaru přiměje, aby flirtoval se svým kamarádem Erikem, který je homosexuál a který se do Jamese zamiloval, a když vyjde najevo, že z Jamesovy strany šlo o pouhý flirt (jímž měl Elle dokázat, jak ji miluje), spáchá Eric sebevraždu. Ella Hartcourtová celý život soupeří se svou sestřenicí Sárou (ta je jí mimochodem velmi podobná a během románu dochází k několika záměnám) a jejich rivalita dojde tak daleko, že Sára před očima množství svědků zavraždí Ellina otce, přičemž vše zinscenuje tak, že ze zločinu je obviněna a nakonec i odsouzena Ella. Sára se na konci románu bez známky lítosti přizná ke svému zločinu Jamesovi a ten ji zastřelí. Tolik děj.
Nepříliš přesvědčivá zápletka by se snad dala pominout - i vzhledem k tomu, že román jistým způsobem navazuje na tradici gotického románu (v tomto případě zde nechybí ani rekvizita potemnělého hradu, majestátně se tyčícího nad jedním z ostrovů v lamanšském průlivu). Hlavním problém knihy spočívá v tom, že zde není nic, co by chudou a dosti schematickou zápletku obohatilo: toporné dialogy, otřelé metafory, klišé, neuvěřitelně špatná, plochá psychologie postav, prvoplánový portrét vyšší společnosti, prostě naivní dílko - Mason prý začal román psát v osmnácti, a jedním dechem je třeba dodat, že to je znát. Hlavním hřích tohoto románu je ale přesto jinde, totiž v tom, že kniha je neuvěřitelně nudná - psychologie postav takového Dicka Francise také vykazuje jistou šablonovitost, ovšem když přistoupíme na pravidla hry, můžeme se díky ději do knih alespoň ponořit. Mason ale nedosahuje ani kvalit Francise: nudí, občas štve nabubřelostí, pozérstvím či kýčovitou ornamentálností (v porovnání s mistry Huysmansem či d'Aurevillym je opravdu jen prvňáček) a místy silně znechutí. Román je plný nejrůznějších literárních odkazů, přičemž jedním z nich je podle všeho i jméno hlavního hrdiny, ovšem pojmenovat hrdinu románu s názvem Tonoucí po výtečném prozaikovi J. G. Farrellovi, jenž bohužel předčasně zemřel právě utonutím, to není ani cynicky dekadentní vtip, to je prostě zhůvěřilost.
Když jsem v souvislosti s bodem b) řekl, že Mason jednou možná mistrovské dílo napíše, pak z jednoho prostého důvodu: tento člověk má chuť, ba přímo touhu psát a nechybí mu sebevědomí. Nicméně potřeboval by přísného redaktora, jehož se mu v jeho mateřském nakladatelství zjevně nedostalo. Samozřejmě, českému nakladateli a ani překladateli nic takového vytýkat nelze, ti ostatně odvedli profesionální práci, a nakonec je dobře, že tenhle nepodařený román vyšel v překladu - český čtenář si alespoň bude moci udělat obrázek o tom, jak funguje "trh s literaturou" na britských ostrovech. V této souvislosti je ovšem třeba podotknout, že o Masonovi se psalo výhradně ve spojitosti s výší jeho finanční odměny - seriózní kritika, třeba v Times Literary Supplement nebo jiných literárních periodikách, o románu mlčela. A co říci závěrem? Třeba jednou z Masona bude velký autor, anebo alespoň dobrý autor. Ostatně kdo kromě pár vyvolených typu Radigueta či Rimbauda dokáže napsat něco velkého kolem dvaceti? Ale pokud by Tonoucí měly zůstat jeho jediným dílem, pak by asi skončil v řadách snaživých, leč podprůměrných pisálků - takových, o nichž se sám zmiňuje a které můžeme dodnes potkat v Praze v amerických rádoby intelektuálních klubech, jak zde v nepochopení nakladatelů (a čtenářů) dopisují své šesté či desáté nevydané romány. Mason štěstí měl, nakladatel si jej všiml, přízeň nakladatele ještě nezakládá literární velikost. Naštěstí.