Kyslíková kůra Andrewa Millera
Miller, Andrew: Oxygen

Kyslíková kůra Andrewa Millera

Britskou kritiku i čtenáře loni zaujal román Oxygen (Kyslík) z pera Andrewa Millera - dokonce natolik, že titul se dostal až do užší, šestičlenné nominace na nejcennější literární ocenění roku, Booker Prize, po které následovala nominace na druhé nejprestižnější ocenění, Whitbreadovu cenu.

Britskou kritiku i čtenáře loni zaujal román Oxygen (Kyslík) z pera Andrewa Millera - dokonce natolik, že titul se dostal až do užší, šestičlenné nominace na nejcennější literární ocenění roku, Booker Prize, po které následovala nominace na druhé nejprestižnější ocenění, Whitbreadovu cenu. Ani jednu se mu sice získat nepodařilo, přesto román potvrdil Millerovu reputaci pozoruhodného spisovatele, zejména brilantního stylisty a strhujícího vypravěče.

Oxygen je už jeho třetím románem. Andrew Miller se narodil v roce 1960 v Bristolu, tedy ve městě, které proslulo svou velice živou a plodnou kulturní atmosférou (pro zajímavost, například v oblasti moderní hudby se bristolská scéna prosadila takovými jmény jako Massive Attack, Portishead či Tricky). Je dalším "produktem" líhně kreativních talentů University of East Anglie, kde už několik desetiletí funguje program kreativního psaní - ten kdysi založili již zesnulí Angela Carter, Malcom BradburyAngus Wilson - z něhož vyšel například Kazuo Ishiguro, Ian McEwan a řada dalších, dnes už renomovaných autorů. Doktorská studia pak Miller dokončil v roce 1995 na University of Lancaster. Mezitím hodně cestoval, nějakou dobu pobýval ve Španělsku, Francii a dokonce i v Japonsku.

První román s názvem Ingenious Pain (Originální bolest) vydal v roce 1997. Debut, mimo jiné oceněný řadou menších literárních cen, je - podobně jako četné další současné britské prózy - historické povahy. Autor jej situoval do osmnáctého století, přičemž hlavní postavou knihy je lékař James Dyer, na němž je pozoruhodná jeho neschopnost cítit bolest. Kniha byla přijata skutečně nadšeně - zaujala barvitou evokací vzdálené doby, zvyků, ale především měla silný náboj, tj. hlavně svěží jazyk plný neotřelých metafor, dobře postavený příběh a v neposlední řadě vyvolávala ve čtenáři četné otázky.

Tak dobře se už ani zdaleka nevedlo další Millerově knize s výmluvným názvem Casanova (1998), jež rozdělila kritiku i čtenáře. Mnozí knize vytýkali myšlenkovou mělkost, nesmyslnost či spíše absenci skutečného děje - tvrdili, že to je taková parádní miniatura, ve které vlastně o nic nejde. Nicméně všichni se - téměř jednomyslně - shodovali na tom, že je to román úžasně napsaný, brilantně stylově vybroušený, úžasně evokující atmosféru Londýna v 18. století, neboť právě do Londýna je děj posazen, lépe řečeno, děj zachycuje jednu epizodu z Casanovova života, jež se odehrávala v anglické metropoli. Přitom jen málo z těch, kteří knize vytýkali přílišnou epizodičnost a lesk na povrchu, si uvědomilo, že možná toto je efekt, jehož chtěl autor dosáhnout - dokonale totiž souzní s látkou románu.

Román Oxygen přišel po dvouleté pauze, tj. v roce 2001, a jak jsem už psal, vynesl svému autorovi zatím největší úspěch v podobě nominace na dvě prestižní ceny. Ale literární ceny jsou věc ošemetná a nutně nemusejí znamenat nezpochybnitelné měřítko kvality - osobně si myslím, že Oxygen nedosahuje úrovně, nebo přinejmenším čtenářské přitažlivosti jeho románového debutu. Ano, samozřejmě, po stránce řemeslných schopností je jistě Oxygen úžasná kniha, vždyť ostatně už v předchozích dvou textech Miller nade vši pochybnost jasně ukázal, že je stylista neobyčejně nadaný, zručný, že má úžasný cit pro jazyk a že dokáže psát "lehce". Stejně tak osvědčil "čich" pro zajímavé nápady. Všechno toto je i v poslední knize, ovšem pokud otázka "o co vlastně jde" byla trochu "mimo" v případě Casanovy - anebo alespoň za takovou mohla být považována s poukazem k popisované skutečnosti, v případě posledního románu je plně na místě.

Přitom román začíná velice silně, totiž postupným umíráním jedné ze čtveřice protagonistů. Píše se rok 1997 a postarší Alice Valentine bojuje marně s rakovinou, osamocená ve svém domě na západním pobřeží Anglie. Přijíždějí za ní její dva synové: překladatel Alec, jenž stále nedokáže dát svému životu tvar, najít v něm smysl, a jeho starší bratr Larry, neúspěšný herec, jenž se kdysi živil v béčkových filmech a nějaký čas dokonce pomýšlel na to, že by se stal pornohercem. Setkání synů s matkou, stejně jako některé scény z jejich společného pobytu, vypravěčské reflexe nad smrtí a spousta dalších detailů uchvátí snad každého, ovšem nejzajímavější postava do románu teprve vstupuje - tou je maďarský emigrant Lászlo Lázár, autor hry jménem Kyslík (Oxygen), kterou Alec právě překládá. Lázár žije celkem spokojeně a úspěšně v Paříži, přesto jeho duší zmítá hluboké trauma, jež je důsledkem prožité ruské okupace v roce 1956 a tragických důsledků, které tento vpád měl pro jeho zemi.

Máme tedy před sebou čtyři lidi, jimž se život nějakým způsobem vymkl z rukou - tedy pokud jej lze vůbec do rukou nějak uchopit. Asi nejžalostnější je příběh umírající Alice, jejíž utrpení a zoufalý boj o to udržet si tváří v tvář bolesti a bezmocnosti alespoň něco z lidské důstojnosti Miller zachycuje s úžasnou hloubkou. Ostatní tři postavy jsou taky zoufalé, ale ne moc originálně - podobné typy lze najít v 80 procentech románů a Miller s jejich příběhy nikterak dál nepracuje, pouze je předkládá jako portréty, dlužno dodat že nespojité. Jistě, Lászlo Lázár pašuje peníze albánským uprchlíkům do Budapešti, ovšem to při vší úctě k Millerovým schopnostem jako látka pro třísetstránkový román vystačí jen stěží - tedy pokud není k tomuto tématu nic přidáno. V této podobě je Oxygen zajímavým, místy emotivně silně nabitým portrétem čtyř lidí, kteří se ocitli v bezmocné pozici tváří v tvář životu/smrti. Zajímavým, leč čtenář nabuzen předchozími knihami z pera tohoto autora možná čekal víc.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Sceptre, 2001, 323 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse